V době psaní tohoto blogu není potvrzeno vítězství Joa Bidena. Dopočítávání hlasů začíná připomínat nekonečnou telenovelu a své zřejmě řeknou i soudy. Protože se ale zdá možnost změny obyvatele Bílého domu více pravděpodobná než „další léta s Donaldem“, lze se nad důsledky zamyslet. A navíc, některé mají obecnou platnost:

1. Politická korektnost 2.0
Řada dnes úspěšných politiků postavila svou kariéru na kritice „politické korektnosti“. Do jisté míry oprávněná kritika „příliš opatrného nazývání“ některých jevů a problémů se postupně plynule transformovala do agresivní strategie presentace lží, polopravd či manipulací a brutálních, obvykle nepodložených útoků, na soupeře. Poté, co část médií začala na tuto strategii reagovat „korekcemi“ (třeba komentáři na lži či jiné poukazující defekty), její proponenti našli dobré řešení – neúprosný útok na „nepřátelská média“ a nalezení těch „spřátelených“ (včetně sociálních sítí), přes které „své pravdy“ a často brutální útoky provádějí.

Součástí taktiky těch, co tuto strategii používají (jako je Donald Trump, Andrej Babiš či Miloš Zeman) je i to, že sázejí na to, že jejich soupeři toto nezvládnou, a pokud se o to pokusí, neuspějí (neb to není jejich přirozenost).

Hodiny po ukončení tohoto hlasování naznačují, že se rodí svět „Politické korektnosti 2.0“. V ní, podstatná část médií bude mnohem rychleji reagovat na lži, manipulace či bezdůvodná obvinění. Bezprecedentní situace, kdy televizní stanice „vypnuly“ televizní projev úřadujícího presidenta, stejně tak jako rychlý a nekompromisní postoj sociálních sítí k zjevně nepravdivým vyjádřením, tuto možnost naznačuje.

Byl by to mnohem lepší svět než ten, kdy na agresivitu lidí, jako je Donald Trump, budou hledat jeho soupeři stejně agresivního oponenta, hájícího ovšem „jejich barvy“. Naopak, takovýto postup médií vytváří prostor pro to, aby kredibilita „lhářů a manipulátorů“ klesala, a politická strategie korektnosti a respektu k faktům, byla částí lidí více odměněna. Když sleduji to, co se v těchto hodinách v USA děje, zdá se mi, že na to Joe Biden tak trochu sází.

2. Posílí nebo oslabí právní stát
Mnohá vyjádření stávajícího presidenta jsou jednoznačně proti základním právním principům. Třeba umožnit hlasování poštou a poté požadovat nezapočítání takto učiněných hlasování, je postup hodný Běloruska a nikoliv jedné z hlavních demokracií světa. O tom, jak moc „defektní“ (lživé či hrubě nepřesné) jsou i mnohé další výroky, píší na základě jasných faktů média po celém světě.

To, že se proti postojům D. Trumpa postavil velký počet prominentních republikánských politiků naznačuje, že princip práva nebude těmito volbami poškozen či dokonce si více lidí uvědomí, jak je důležitý. Možná, že pokud by se napříč USA vedla debata o tom, do jaké míry má zůstat volební systém tak silně decentralizovaný jako dnes, a nebo, zda by alespoň pravidla či standardy pro snížení rizika podvodů (jejichž odhady z minulosti ukazují na riziko zcela zanedbatelné) neměly vznikat „centrálně“, by mohla představovat další cestu, jak tamní právní systém zlepšit. Připomenout je dobré to, že různé systémy korespondenční volby jsou v USA tradicí, jen jim dnešní situace podstatně přidala na významu. Je dobré si na základě historických dat uvědomit, že specifikem těchto voleb není vůbec nízký rozdíl mezi oběma kandidáty: v poválečném období je Amerika na velmi těsné výsledky „zvyklá“ (jak píši na svém Facebooku), a v minulosti přesto Američané výsledek voleb v drtivé většině přijali. Rozdílem je „jen“ agresivita vystupování Donalda Trumpa, která přetrvání dnešního systému právního státu vážně ohrožuje.

3. Šance pro Evropu
Mezi USA a Evropou existuje sdílení hodnot a mnoha principů, které vedou k podobnému pohledu na vývoj světa. Ani pro jednu ze zemí v tomto přitom neexistuje na celém světě bližší partner. Rozdíly v jednotlivých „řešeních“ ale nejsou malé, a velmi silně se mohou lišit i krátkodobé zájmy. Není to nic nového a bylo by obrovskou chybou čekat, že možná nový americký president změní o 180 stupňů pohled na spoustu třeba i podstatných témat.

Přesto však je zde velká šance. Tu jsem si uvědomil na jen pár dní staré diskusi s renomovanými americkými politickými experty. Zaznělo tam, že po smrti republikána Johna McCaina je Joe Biden poslední americký vrcholový politik, který považuje evropsko-americkou transatlantickou spolupráci za zcela zásadní a unikátní prvek politiky dnešního světa. A bohužel, jak jsem ve světě politiky poznal, je to asi jen velmi mírná nadsázka.

Dnešní svět „čísel, ekonomiky a moci“ totiž nezná historickou sentimentalitu, kterou má část politiků starší generace, a dokonce i mnozí politici s velkým důrazem na „globální agendu“ upozaďovali transatlantické partnerství na úkor „dynamických vztahů“ (s Asií) či „bezpečnostní agendy.“

Neočekávejme proto vůbec, že Joe Biden bude pozitivně naladěn třeba na evropskou „obchodní agendu“, či dokonce, že kývne na zdanění (amerických) digitálních gigantů.

Hlavní plus jeho působení v Bílém domě pro Evropu by mohlo být, kromě návratu k prediktabilnímu a na pravidlech založenému fungování světa (tak, kde to jde), oživení a posílení tohoto, na hodnotách a principech stojícího, partnerství. To by v dnešním světě přineslo jasnou převahu konceptu svobody, demokracie, odpovědnosti či lidských práv nad rychlým růstem vlivu nedemokratických, svobodu omezujících a mnohdy k totalitám inklinujících režimů. To by byl mnohem cennější výsledek než uzavření obchodních dohod (jakkoliv o ně musíme usilovat). A otevřel by možnost, že na obou stranách Atlantiku bude časem ve vrcholné politice více lidí, kteří se k partnerství, vzniklém za velkých nákladů v minulém století, budou jasně znát.