Maďarské veto rozpočtu, podporované Polskem a Slovinskem, dnes hýbe Evropskou politikou. Pokud se nám společně nepodaří „najít dobré řešení“, bude hýbat ekonomikou i životy Evropanů. Neumožní totiž rozjetí evropského protikrizového plánu (Next Generation EU), který měl poskytnout zemím stovky miliard euro na podporu krizí oslabené ekonomiky a snazší obrat zpět k růstu. A způsobí, že namísto plnohodnotného rozpočtu bude mít EU rozpočtové provizorium.

Není třeba připomínat, že z ekonomického hlediska nedává počínání Polska, ani Maďarska smysl – jelikož dle Eurostatu se v roce 2018 umístily tyto země na prvních dvou příčkám „čistých příjemců“ peněz z rozpočtu EU, když mu „ulehčily“ o více než 16,5 miliardy euro (Slovinci s necelou půl miliardou plus jen „paběrkovali“).

Proto, v aspoň trochu racionálním světě, musí mít tyto státy důvod, vedoucí k vetu. Tento důvod musí mít opravdu velkou váhu, aby rizika ekonomické ztráty vyvážil. Pro Viktora Orbána (který je zjevně leaderem této politiky) zřejmě princip právního státu tuto váhu má - a vlastně tímto gestem i předjímá, že Maďarsko s tímto principem bude mít v budoucnu velké potíže. Cesta ke skutečné blokaci peněz je hodně trnitá, a předpokládá opakované posuzování problému či potřebu kvalifikované většiny členských států, před tím, než by rozhodnutí (o zastavení toku evropských peněz do dané země) vstoupilo v platnost.

Princip „právního státu“, a v praxi s ním spojená otázka „mezí vládnutí“, se tak dostal v zemi, která je členem Evropské Unie, možná po desítkách let, do popředí diskuse o budoucnosti EU. Téma se nyní stalo doménou často hodně zpolitizovaného souboje uvnitř Evropského parlamentu, kde se souboj o podstatu Unie prolíná s často ostrým soubojem politických skupin. V současné době se přeneslo i na jednání premiérů a presidentů EU a hrozí, že přeroste v krizi, která může mít pro budoucnost zásadní důsledky.

Je proto třeba si připomenout, kde se vlastně princip „právního státu“ objevil, a kdo v jeho ustavení hrál hlavní roli. Hledání to není těžké. Stačí si přečíst prvních pár řádků dokumentu, který hraje v Evropské Unii roli základního kamene – Smlouvy o Evropské Unii. Již ve druhém článku stojí:

“Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv.”

Ani hledání další z „hodnot“, která je dnes v některých zemích relativizována (Svoboda médií), není těžké, neb ta je zakotvena zase ve článku 11 Listiny základních práv EU.

Pro připomenutí, Smlouva o EU je dokument, který vznikl po dohodě členských zemí, byl schválen nejen na půdě EU (radou a Parlamentem), ale také všemi členskými zeměmi, v některých případech, kde to zákon vyžadoval - i referendy.

Spor tedy nemůže být o tom, že „právní stát“ je základní princip fungování EU, a tedy i jejich členů (a proto je jeho zajištění součástí Kodaňských kritérií, která jsou nutnou podmínkou pro vstup do EU), neb to všichni členové Unie, velmi „silným mechanismem“, jednomyslně odsouhlasili.

Problémem fakticky je, že Unie jen těžko hledá mechanismy, jakými „naznačit“, že v některých zemích se základními principy a hodnotami vzniká problém. A stejně tak, jako slabý respekt k rozpočtovým pravidlům vedl k jejich podstatným změnám (a bude tomu asi i nadále), to, co probíhá v tomto sporu je vlastně pokus o něco podobného v této oblasti. Důvody přitom jsou nejen „idealistické“ (jde o „duši“ Unie), ale i pragmatické. Mnoho politiků v zemích EU se bojí, že jejich konkurenti, dostanou-li se k moci, použijí podobné „techniky“, jakými třeba upevňuje svou moc v Maďarsku Viktor Orbán (omezováním nezávislosti některých institucí nebo jejich personálním ovládáním, omezením svobody médií či zásahy do soudní moci, jejichž výsledkem je mimo jiné zcela neadekvátní vyšetřování korupce) a nebo jen mají obavy, že firmy, z jejich země, budou při působení v zemích jako je Maďarsko či Polsko, čelit neférovému zacházení, které bude výsledkem nefungujícího právního systému. Samozřejmě, v úvahách o rizicích této cesty vládnutí hraje roli i možné omezení politické soutěže (a tedy nižší pravděpodobnost návratu k moci po prohraných volbách), které je leckde patrné, ale naštěstí se v EU dosud projevuje „mírněji“ než třeba v Bělorusku.

To vede k velmi silnému požadavku mnoha zemí na to, aby formální mechanismus spojený se zajištěním „právního státu“, vznikl. Dá se říci, že to, co je pro Viktora Orbána „nad jeho maximem“, je pro velkou část zemí „absolutním minimem“. Stejně tak, striktnější verzi (ohledně hlasování v Radě) prosazoval i Parlament, a to je i důvodem toho, proč jasná většina poslanců nesouhlasí s opětovným otevřením jednání o navrženém mechanismu.

Není bez zajímavosti to, že samotný mechanismus „právního státu“ bude přijímaný kvalifikovanou většinou a tedy, že ten sám o sobě „vetující země“ nemohou zvrátit. A proto přišly se strategií blokování legislativy, která je jasně v jejich prospěch, ale jejímž zablokováním, na které mohou dosáhnout (rozpočet i Next generation EU se hlasují jednomyslně), poškodí citelně i ostatní (mimochodem, tuto část rozpočtu budou muset v řadě zemí, dle jejich vlastních pravidel, posvětit i jejich parlamenty, což může přinést ještě nová překvapení, i přes to, že by v nich měli premiéři být sto nalézt nutnou většinu).

Z politického hlediska je přitom právě „finanční mechanismus“ podpory „právního státu“ velmi vhodný. Souvisí totiž s rostoucí nepopularitou přerozdělování peněz v rámci EU. Zejména v členských zemí, které jsou čistými plátci, je stále těžší obhájit vůči voličům občas dost velkorysou finanční podporu zemím chudším. Častá medializace problémů v zemích, jako je Maďarsko, četné informace o korupci či nedostatku transparence a vynucování pravidel, odpor k posílání „našich daní jinam“ jen posiluje. Přitom právě bez nich by zvýšení životní úrovně v chudších zemí šlo příliš pomalu a udržitelnost společného trhu a volného pohybu osob by byla o mnoho složitější. Proto důraz na „dobré vládnutí“, které v sobě samozřejmě vládu práva zahrnuje, dává politikům, kteří důležitost „solidární povahy“ dnešní EU chápou, vysvětlit, že na dodržování pravidel a vlastně i podstaty EU „dbají“, a že peníze z „daní voličů“ do kapes korupčníků směřovat nebudou.

Pokud Viktor Orbán a jeho podporovatelé nepochopí, nejen opodstatněnost, ale i naléhavost požadavku unijní většiny, může startující krize eskalovat. Rozpočtové provizorium, které by takto nastalo, znamená obtížnější využívání peněz Unie a postupně i nižší podporu chudších zemí. Zároveň neodstartují ani nově navržené unijní programy. Bolelo by to ale méně, než „nevznik“ krizového fondu. Pokud by se ostatních řekněme 25 zemí (v rámci posílené spolupráce) shodlo, že i tak Fond vytvoří (a Maďarsko a Polsko od stovek miliard odříznou), byl by to zcela bezprecedentní krok, který by mohl odstartovat trvalé rozštěpení dnešní společné Evropy, neb princip „posílání trable makerů za dveře“ by se mohl jevit řadě politiků jako lepší cesta, než dojednávání složitých kompromisů.

I proto si myslím, že v tomto sporu nalezení kompromisu nebude možné a jediné řešení je, že Viktor Orbán a jeho spojenci svůj postoj změní. Vše ostatní bude cesta do problémů větších než malých.