Naši zákonodárci se blíží k rozhodnutí o největším snížení daní v naší historii. Probíhá obvyklá politická diskuse na téma, že je „pravicové“ snížit daně, kdykoliv se vyskytne možnost, zatímco „levicové“ je zvýšit výdaje, a to vždy a všude. Nad to je na stole i nepříjemná otázka, zda mají mít nízké daně přednost před udržitelností hospodaření státu, tedy před rozpočtovou odpovědností.

Bohužel, tato diskuse se odehrává v době vrcholící pandemické krize. A tedy i v situaci, kdy deficity státního rozpočtu překonávají rekordy.

Argumentů padá hodně, ale docela hodně relevantních faktů v diskusi jaksi chybí. A to může vést k nákladné chybě.

1. Výchozí pozice rozpočtu
Myšlenka, že je třeba snížit u nás vysoké daňové a odvodové zatížení mzdy, je dobrá. Vysoké daně a odvody z práce patří k těm nejvíce „špatným“ daním. A jistě platí, že odpovědná a kompetentní vláda by v našich podmínkách dokázala na část či celé snížení daní „vydělat“ úsporou výdajů.

Ale to je úvaha ryze teoretická, neb by platila, kdyby „start“ byl v „bodě nula“. Ale on není a tak je třeba dosadit do ní konkrétní čísla.

Dle naší nejvyšší autority v oblasti stavu rozpočtu – Národní rozpočtové rady (NRR) – je vládou navržený rozpočtový schodek ve výši 320 miliard tvořen nikoliv jednorázovými, proti krizovými opatřeními, či důsledky cyklického poklesu ekonomiky, ale schodkem „trvalým“, tedy strukturálním. Ten dosahuje výše 4,5% HDP (nad limity rozpočtových pravidel). Samotný návrh poslance Andreje Babiše na snížení daní ho, dle vyjádření NRR, zvýší na 6% HDP. Což dnes odpovídá částce výrazně nad 300 miliard korun. Poslanecká sněmovna k němu ale ještě další položky přidala, což částku ještě o několik desítek miliard zvýší. A právě s tímto schodkem budou následující vlády začínat sestavovat rozpočet.

Náš dosavadní cíl pro rozpočet byl strukturální deficit 1% HDP (něco přes 50 miliard). Pokud by jej další vláda z úrovně nad 6% HDP snižovala „obvyklým tempem“ 0,5% HDP za rok, docílíme této hodnoty, jak upozorňuje NRR, v roce 2031. A to v případě, pokud naše úsilí nezastaví třeba další ekonomická krize nebo neochota budoucích vlád deficit snížit.

2. Snížení strukturálního deficitu
Odstranění strukturálního deficitu v řádu 6% HDP je zhola nemožné „evolučními“ opatřeními typu poklesu výdajů. Pro ilustraci, kdyby cestou byla úspora na počtu lidí na platební listině státu, tak by při odhadovaném nákladu 750 000 na jednoho zaměstnance, musel stát na odmazání 300 miliard deficitu propustit 400 000 z dnešních zhruba 470 000 státních zaměstnanců, tedy 85%. Pokud bychom chtěli peníze získat rovnoměrným snížením všech výdajů státního rozpočtu, včetně penzí, převodů peněz městům a obcím či investic, musely by klesnout (dle dat o rozpočtu za rok 2019) o více než 20%. Tvrzení, že odmazání tak velkého deficitu nepůjde bez zvýšení daní, a to podstatného, není strašení, ale z čísel vycházející jasný fakt.

3. Život s vysokým deficitem
Jistě, můžeme si říci, že deficit nebudeme snižovat a necháme dluh růst. Tedy, zcela zrušíme fiskální pravidla, která naše země přijala. Dostaneme se zřejmě do křížku i s pravidly evropskými, která jsou dnes „vypnuta“, ale tento stav bude trvat jen pár let. A provedeme radikální obrat od dosavadní ekonomické politiky na vskutku „řeckou cestu“ (což je tentokrát, poprvé férové srovnání). Poté, co jsme se 30 let snažili (většina vládnoucích kabinetů), i za celkem vysokou cenu, držet dluh nízký, přesuneme se na zcela opačný extrém a „slušné“ hospodaření státu nás nebude zajímat.

Dluh tak budeme rychle navyšovat. Jeho rychlý růst nás vystaví riziku, že nás zle postihne zhoršení dostupnosti sta miliardových státních půjček nezbytných pro fungování státu, například růstem rizikové prémie u nás, nebo v zemích, se kterými je naše měna korelována. Zde hraje velkou roli to, že nejsme členy Eurozóny. V ní se vede diskuse o tom, jak reálné je, že dnešní, extrémně nízké úroky, budou přetrvávat. A tudíž i vysoký dluh bude dobře „financovatelný“. A zaznívá nejeden hlas, že v dohledné době tato úleva pro státní kasy bude fungovat.

Neplatí to však pro „malé měny“ mimo eurozóny, které, v případě nárůstu rizikové prémie, čelí riziku výkyvů kurzu a s tím obvykle spojenému růstu úroků, ne-li omezení dostupnosti půjček. Jinými slovy, to co je relativně nízko riziková strategie pro třeba Slovensko, kterému nehrozí „výkyv“ jeho měny a může spoléhat na podporu ECB či dalších institutů eurozóny, není vůbec bezriziková cesta pro nás.

4. Dluh a evropské peníze
Od proponentů radikálního snížení daní již zaznělo, že chybějící peníze „dodá“ Evropa. Bohužel je to nebezpečná lež. Především, unijní peníze neslouží k tomu, aby financovaly nepromyšlené a nepokryté snížení příjmů státu. Musí směřovat na projekty, které jsou v souladu s rozhodnutím EU o tom, na co peníze použít, a obvykle dokonce musí být doloženo, že nejde o projekty, které by mohl hradit obvyklý rozpočet. Takže, takto krýt vzniklou rozpočtovou díru prostě nejde. Navíc, náš rozpočet musí být lépe připraven na to, že díky tomu, jak naše ekonomika bohatne, bude těchto peněz postupně ubývat.


Sečteno a podtrženo, chvályhodná snaha snížit „špatné daně“ nemůže abstrahovat od situace, kdy je prosazována. Bohužel, vládnutí hnutí ANO dostalo, dle analýz Národní rozpočtové rady, náš rozpočet do bezprecedentní situace, ve které je rozhodnutí o snížení příjmu státu buďto cestou k vleklému deficitnímu hospodaření, a nebo potřebě radikálně daně zvýšit. Či nejspíše k obému zároveň.

Samozřejmě, je to nespravedlivé, že dobrá myšlenka má pykat za chyby „někoho jiného“, ale pravidla aritmetiky jsou jasná a platí. Jejich ignorování může ve svém důsledku vést k diskreditaci politiky, která má jako jednu z priorit snížení daní.