Poté, co Sněmovna schválila více než sta miliardovou sekeru do našeho hluboce deficitního rozpočtu, což vyděsilo snad každého, kdo aspoň trochu státním financím rozumí, přišel závan optimismu: problém vyřeší Senát.

Druhá komora parlamentu ve své nedlouhé historii opravdu mnohokrát sehrála velmi pozitivní roli. Během pár desítek hodin se ukáže, jak obstojí v testu, který je o tom, zda se naše finanční stabilita dostane na nejvíce nakloněnou rovinu od začátku naší novodobé historie.

Zopakujme si, co je na stole. Je to mix tří faktorů, které sráží naše státní finance do hlubokého deficitu:

V první řadě sklízíme důsledky toho, že stávající vláda ve velmi dobrých dobách špatně hospodařila (zejména v posledním období). V rozpočtu založila velký strukturální deficit (růstem provozních výdajů a ad hoc rozhodnutím na obou stranách rozpočtu).

Ekonomická krize - ta bude mít přinejmenším střednědobé rozpočtové dopady (například v podobě výpadku některých sektorů ekonomiky, což zpomalí růst a tím i zhorší výběr daní).

A nakonec právě zmíněným „daňovým balíčkem“, který, proti navýšení dluhu, snižuje příjmy státu o více než 100 miliard korun ročně.

Výsledkem bude astronomicky strukturální (tedy dlouhodobý) schodek rozpočtu ve výši výrazně nad 6% HDP, který nejen nafoukne náš dluh vysoko nad 50% HDP (což je stále příznivá hodnota), ale hlavně bude zatěžovat další rozpočty do doby, než proběhnou „strukturální proti opatření“ v podobném rozsahu. To by ještě neznělo nijak hrozně, neb ušetřit opravdu v rozpočtu lze, ale problém je, že 6% schodek odpovídá částce přes 330 miliard korun (v roce 2019). A najít takovou sumu v rozpočtu právě bez „velkých věcí“ (růst daní, pokles důchodů, mnohem méně peněz pro obce a města atd.) je zhola nemožné.

Senát může daňový balíček, nikoliv však samotný rozpočet, upravit. Pokud by se senátoři snažili náš rozpočtový problém udržet ve více přijatelném rozsahu (balíček ho zhoršuje zhruba o polovinu), nabízí se v zásadě 3 možnosti:

1. Varianta nepopulární, leč odpovědná, ale možná marná
V dnešní době si naše země prostě nemůže dovolit masivně trvale snížit daně „proti růstu dluhu“. Proto je čistou a srozumitelnou variantou změny odmítnout. Navíc to podporuje něco, co by mělo být Senátu vlastní – tedy odpovědnost za dodržování právních a procesních předpisů – jde totiž o to, že balíček zcela degraduje dlouhá léta vytvářený, a docela dobrý, rozpočtový proces tím, že již projednávaný rozpočet zcela zásadním způsobem mění.

Samozřejmě, lze namítnout, že Sněmovna by nesouhlas Senátu zřejmě přehlasovala, ale z jistého pohledu by šlo o čestné, odpovědné a srozumitelné řešení.


2. Varianta politická, s teoretickou šancí uspět
Senát by mohl balíček podstatně upravit, hledat bod třeba napůl cesty mezi ekonomicky šíleným návrhem Sněmovny, a ekonomicky správným odmítnutím (a snížit tak problém na polovinu). Zjednodušeně řečeno, snížení daně by mohlo jít na polovinu (17,5%) a stejně tak zvýšení daňové slevy. Nesmysly typu snížení daně na naftu by mohly vypadnout a výsledkem by bylo snížení dodatečného schodku k 50 miliardám.

Samozřejmě, že premiér a řada politiků ze sněmovny řeknou, že tento návrh přehlasují, ale osobně bych vsadil na to, že budou do poslední doby velmi intenzivně zvažovat, zda není lepší, s rádoby skřípěním zubů (a pro ty, co umí aspoň trochu počítat, spíše s úlevou) nakonec nechat návrh projít. Otevřela by se tak cesta v dalších letech, evoluční cestou (bez velkých otřesů) dostat schodek aspoň trochu pod kontrolu.


3. President má pravdu
Třetí varianta by překvapivě znamenala, že Senát by se přiklonil k požadavku presidenta, a daňové změny by omezil na 2 roky (jeden rok nedává smysl, neb rozhodnutí o dalším postupu by padlo před volbami). Poté by daňové sazby (které tvoří většinu problému) šly na neutrální úroveň (nižší na 20%) a většina strukturálního schodku by odpadla, stal by se vlastně schodkem „protikrizovým“, který je ekonomicky přijatelný.

Rovněž diskuse o novém nastavení daní by poté mohla proběhnout bez většího stresu a časového deficitu. Politici by brali v dané situaci i vážně zákon o rozpočtové odpovědnosti (ten dnes fakticky ignorují). Diskuze by tedy mohla přinést nastavení daní ve smyslu větší udržitelnosti. Navíc by se odehrála v polovině volebního období, což by předmětnou diskusi také usnadnilo.

Senát by navíc ukázal svou nestrannost, protože by vyslyšel požadavek pana presidenta, který, v tomto případě, jistou ekonomickou logiku má, a se kterým jinak moc dobré vztahy nepěstuje.

Pokud Senát (plus mínus) jednu z těchto cest zvolí, na místo toho, aby balíček podpořil nebo jen velmi kosmeticky upravil (a možná navíc ekonomicky špatným směrem), myslím, že v očích mnoha lidí posílí svou důvěryhodnost a ukáže moudrost tvůrců nastavení polistopadové „parlamentní části“ našeho politického systému.

V opačném případě potvrdí, že naše politika, a nejen ta vládní, je ovládaná z nemalé míry populismem, ideologií (nerespektující zde ani jasné ekonomické mantinely) a jasnou preferencí krátkodobých zájmů nad odpovědným a kompetentním rozhodováním. Byla by to velká škoda a nedobrý vklad do budoucnosti.