Dnes ráno na Facebooku někdo sdílel tento minipříběh: V pražské tramvaji, na vyhrazeném sedadle, sedí starší muž. Věk zřejmě přes 70, berle. Na tváři respirátor. O generaci mladší muž si sedne přímo proti němu. Má roušku. Na bradě. Starší muž ho požádá, aby si ji nasadil, neb je ve zdravotním stavu, kdy by ho nákaza ohrozila na životě. Reakce není to, o co žádá, a co vyžadují platná pravidla, ale přednáška na téma dezinformací.

Širším důvodem dnešní pandemické katastrofy (stav, kdy se v okolním světě daří nákazu zvládat a u nás počty nakažených z velmi vysokých hodnot dále rostou) je neschopnost naší vlády, který se táhne již od léta minulého roku. Bohužel, tento stav se promítl do ne zcela logického výsledku, kdy lidé, kteří jsou naštvaní na vládu, bojkotují i ta docela smysluplná opatření, a tím tak situaci zhoršují (i pro sebe) a objektivně vládu dostávají do těžko zvládnutelné situace.

Dnes se k tomuto dlouhodobému stavu přidalo intenzivní šíření více nebezpečné a nakažlivé mutace viru (kterou jsme díky nefunkčnosti institucí, ani nezachytili). I kdybychom se chovali tak obezřetně, jako před měsícem, situace by se proto horšila. První chyba je, že jsme takto intenzivní šíření nové mutaci umožnili, chyba druhá, že jsme na to nereagovali opatřeními, která by její větší nakažlivost aspoň vyrovnali (tedy omezením kontaktů tam, kde se šíří, lepším trasováním a větším, cíleným testováním). Cokoliv, co kontakty zintenzivní, včetně otevření více obchodů (prodavači i zákazníci se do nich mimo jiné budou muset dostat, třeba poměrně rizikovou hromadnou dopravou), dnešní stav dále zhorší. Tedy více zaplní již tak plné nemocnice a přinese i více mrtvých.

Samozřejmě, není pochyb o tom, že logika našich omezení notně kulhá, ale je stále lepší než způsob, jakým jsou prezentovány. Obrovskou katastrofou je navíc absence dostatečné ekonomické podpory těm, co jsou omezeními silně dotčeni (nejen podnikatelů, ale i sociálních skupin) a nemenší průšvih je, že vláda až nyní mění ekonomické mechanismy, které vedly k tomu, že lidé nesdělovali kontakty a mnohdy ani nákazu nepřiznali.

Ale do seznamu ingrediencí, které způsobily katastrofální selhání naší země, patří i další aspekty, o který se u nás moc nemluví. Přitom hrají podstatnou roli. A mohou zkomplikovat naši budoucnost.

Tím prvním je, že role státu je i v tom, že pravidla, která demokratická reprezentace zavedla, se musí vynucovat. V tom je rozdíl naší země proti jiným obrovský. Nekontrolujeme karanténu, málo či vůbec pokutujeme viditelné a zjevně úmyslné přestupky, které ohrožují zdraví ostatních. Karanténu těch, co přijeli z nebezpečných oblastí nemáme funkční. Dokonce to vypadá, že ten, kdo v tramvaji ohrožuje svým chování ostatní si zaslouží politování či poskytnutí (na účet státu) terapie. Mezi tím, tito lidé pomáhají k šíření nákazy, která ohrožuje životy, ničí ekonomiku a demoralizuje společnost. Třešničkou na dortu jsou pak přestupky prominentů či neschopnost policie okamžitě ukončit aktivity, které jasně odporují pravidlům.

Druhým, nemenším problémem je přístup společnosti a velké části politiků k těm, co jsou opravdu citelně omezeními postiženi. Z vůle vlády jim je odepřena dostatečná podpora a ta, co je odsouhlasena, je často obludně složitá. Bohužel, snaha o nápravu, kterou část politiků propaguje, není pro dnešek opravdu vhodná: logika, že zoufalému podnikateli tedy povolíme (bez ohledu na riziko pro něj i ostatní) podnikání obnovit, a nebo aspoň tolerujeme, že pravidla porušuje, není vůbec dobrá. To první zcela odporuje stavu pandemie dnes, a to druhé je dokonce ještě horší. S větší či menší nespravedlností (vnímané či skutečné) ze strany státu se asi setkal skoro každý. Někdo i citelně – třeba díky chybě soudů nebo třeba zcela neeticky či dokonce protiprávně vedenými exekucemi. Svět, ve kterém je reakcí na toto buďto faktický pardon za nedodržování pravidel, nebo vynucení změny, která stav nezlepší a zjevně poškodí společnost jako celek, je svět, který není vůbec dobrý. A je hrozně nebezpečný.

Jistě si řeknete, že to je velmi arogantní vyjádření od člověka, který v pandemii nepřišel o své příjmy. Ale dnešní stav u nás jasně ukazuje, že nedodržování pravidel, které souvisí i s neschopností státu je vynucovat, ohrožuje nás všechny. Zdravotně, a také ekonomicky. Myšlenka, že existuje „vyvažování“ mezi ochranou zdraví a ekonomikou na úrovních, v jakých se u nás pohybuje nákaza, je zcela nesmyslná. Dnes totiž poškozuje oboje. K tomu, abychom rovnováhu mohli zvažovat, potřebujeme 10x méně nakažených a fungující hygieniky. Od obého jsme dnes velmi vzdáleni.

Dodržování pravidel v demokratickém státu, i za cenu jejich vynucování (v pochybení přiměřeném rozsahu), je to, na čem moderní demokratické státy mimo jiné stojí. I tomuto se říká „právní stát“. Pokud přijmeme logiku, že tíživá situace dává mnoha tisícům lidí právo pravidla ignorovat, anebo vynutit jejich změnu tak, že na to společnost jako celek jednoznačně doplatí (což aspoň není protiprávní, ale je to špatné – viníkem jsou ale politici, co to připustí), nás v budoucnu může přivést do stavu, kdy se u nás nebude dodržovat prakticky nic. Včetně respektu červeného světla na semaforu, protože řidič, co ho nerespektoval k tomu měl třeba zdánlivě dobrý důvod.

Vina vlády, za dnešní stav, je zcela neodiskutovatelná. Absence podpůrných ekonomických programů je realita, realita velmi špatná a pro ekonomiku kontraproduktivní. Je jasné, že na designu našich protiepidemických opatření, počínaje trasováním, přes testování až po design omezení, by se dalo hodně zlepšit. Ale nepodléhejme iluzi, že náš hlavní problém je, zda je či není večerní zákaz vycházení anebo kdy a kde máme nosit jaké roušky. Mimochodem, naše opatření nejsou zase tak zásadně odlišná proti zemím, kde se poměrně dobře dodržují. Hlavním problém je, že se jen málo důvěryhodných “influencerů“ snaží lidi k odpovědnému jednání přesvědčit (a navíc ti, co by měli mít důvěru, jako je premiér či president, ji u velké části lidí nemají) a selhání státu, přijatelnou cestou ale rozhodně, pravidla vynucovat. Zdá se mi někdy, že minimálně část politiků lavíruje, zda má volat po respektu k pravidlům, nebo toleranci či aspoň pochopení těch, co je porušují či vyžadují jejich změnu, která je věcně zcela špatná.

Pokud toto fungování naší společnosti “neodezní” spolu s odezněním pandemie, která se snad díky očkování blíží svému konci, nebude se v této zemi žít moc dobře.