Nejen povstalci potřebují novou naději (což je srozumitelné hlavně pro fandy Star Wars). Naději, v dnešní pandemické, ekonomické i společenské mizérii, potřebujeme opravdu my všichni. Paradoxně, právě ve chvíli, kdy ji opravdu máme, o ni nemluvíme, a proto mnoho lidí propadá do hlubší deprese, někdy úzce spojené s revoltou.


V čem tkví naděje, o které mluvím?

Fakta známe, takže si je jen spojme.

V lednu do Unie přišlo 18 milionů vakcín, v únoru se mluví o počtu 33 milionů a v březnu by to mělo být 55 milionů. Před pár dny byla schválena třetí z vakcín, není tedy vyloučeno, že poměrně rychle přibydou další. Na další tři měsíce činí odhad 300 milionů. Není vyloučeno, že to bude více – i výrobci mají zájem co nejrychleji dodávat, zejména tam, kde zákazník spolehlivě platí (premiant v dodávce vakcín, Pfizer/BioNTech, již v únoru zvýšil své kapacity údajně až o polovinu).

Náš podíl na počtu obyvatel EU je kolem 2,3 %, takový by přibližně měl být náš podíl na dodávkách. Na konci března bychom měli mít „proočkováno“ tedy více než 2,4 milionů vakcín. Tedy odhadem víc, než 1,5 milionu lidí s plnou (dvě dávky) nebo částečnou ochranou. Za další tři měsíce přibude zhruba 3x tolik vakcín, něco kolem 6,9 milionů. Předpokládaných 8,4 milionu dávek při dvoudávkovém očkování by to bylo zhruba 4,2 milionů lidí (očkováno ale bude asi víc, neb část lidí bude po první dávce).

Pokud budeme dobře pracovat s daty, a zpomalíme očkování těch, co v minulých měsících COVID-19 prodělali (neb několik měsíců mají protilátky), tak vzhledem k (bohužel) vysokému počtu infikovaných budeme zjevně nad 5 miliony lidí, kteří mají slušnou ochranu (dvěma či jednou dávkou anebo protilátkou z infekce) proti tomu, aby onemocněli a nesou tedy podstatně menší riziko, že nákazu šíří. V tomuto číslu se dostaneme postupným plynulým růstem, pokud budeme sto efektivně vakcíny využívat.

Ze zhruba 10,5 milionu obyvatel je přitom zhruba 2 miliony těch, kterým je 18 let a méně. Protože s očkováním mladších se zatím nepočítá, tak je reálné, že budeme mít proočkováno (či chráněno protilátkou) do konce června zhruba tři z pěti lidí, které bychom měli a umíme chránit. Vir by měl tedy otevřenou cestu k výrazně menší části naší populace než nyní.

Zatím se zdá, že vakcíny poskytují ochranu i v případě mutací viru (i když třeba nižší), ale výrobci, za podpory států (a také ve vlastním zájmům), zvažují modifikace vakcín, pokud bude třeba. Prý tento krok není nezvládnutelný.

Za pár týdnů to bude již rok, kdy zatím nekonečný řetězec zákazů a příkazů zcela změnil naše životy. Čas do toho, kdy bychom se mohli postupně vracet k normálu (pokud se zmíněné předpoklady naplní), je z tohoto pohledu docela krátký.

Tohle mělo zcela jasně zaznít u apelů českých politiků, včetně ministra zdravotnictví, mohlo by to vést k tomu, že lidé nyní zmobilizují svou disciplínu, trpělivost a odpovědnost, a „vydrží“. Bohužel nic v tomto smyslu nezaznělo. A ministrovo „vydržte“ inklinovalo spíše k „vyděržaj pioněr“ z filmu Pelíšky. Ani tam nebylo jasné, proč je třeba do sebe elektrické rány pouštět.

Navíc, zmíněné je také společné s legendární scénou tohoto filmu – neznělo to totiž ani tak jako „vydržme to“, jako spíše „vydržte to“.
Ministr Havlíček dokumentující svůj výlet v lokálce, manželka pana premiéra (pravděpodobně) v Dubaji a různé další pandemické prohřešky politiků. Třeba i ministryně financí sice s rouškou, ale bez bezpečnostního pásu. Tyto příklady názorně dokumentují, že ono „vydržme to“ je opravdu spíše myšleno jako „vydržte to“.

Přidáme-li k tomu texty o otevřených hospodách pro prominenty, váznoucí platby z podpory krizí zruinovaným podnikatelům a dodáme-li navrch fotky celebrit z exotických krajů (kam se ale mohou dostat bez porušení zákazů), pak není divu, že lidé, kteří pravidla úzkostně dodržují, a nyní v nevlídném česku „sedí doma na zadku“, jsou naštvaní. Podnikatelé či ti, co přišli o práci, či lidem, kterým výrazně klesly příjmy, jsou navíc k tomu zoufalí. A někdy zoufalí lidé dělají zoufalé věci, i když to je samozřejmě neomlouvá z dodržování pravidel a odpovědnosti k ostatním.
Katastrofa pak pokračuje tím, že i když musí mít naše instituce opravdu dostatečnou „zásobu“ informací o tom, kdo se kde nakazil, a mohou použít samozřejmě i poznatky ze zahraničí, nejsou sto jasně komunikovat, které opatření šíření pandemie výrazně pomáhá, a které jen málo. Výsledkem je, že prakticky každý je přesvědčen, že přesně to, co by on dělal rád (chodil sportovat, nakupoval v obchodech, lyžoval na horách či poseděl v kavárně) je přesně to, co pandemii nezpůsobuje, a tudíž zákaz toho je jen a pouze „zvůle mocných“.

Další pozoruhodná součást tohoto celku, zda jsme či nejsme na „jedné lodi“, nastala, když premiér začne nahlas spekulovat o očkování v EU nepovolenou vakcínou poté, co on sám se nechal očkovat tím nejlepším, co dnes firmy nabízejí, vakcínou od Pfizer/BioNTech, kterou samozřejmě Unijní agentura (EMA) schválila.

Poslední kapka, díky níž pohár přetéká, je to, že i dobře komunikovaná, funkční opatření nepomohou fungovat, pokud nebudou vynucována i u těch, kteří je nepochopí či záměrně pochopit nechtějí. I zde naše nefunkčnost vyniká. Dle nedávného textu kontrola zjistila, že třetina lidí nedodržuje karanténu. Ovšem za pozornost stojí i to, že kontrola prověřila jen 0,2 % občanů, co mají karanténu nařízenou (což je asi zlomek těch, co by v ní opravdu měli být, díky nefunkčnímu trasování).

Řeknete si možná, že pokud platí první část textu – ta o naději, tak proč se stresovat ještě nyní dobrými a fungujícími omezeními. To je věc pohledu na svět a toho, jakou odpovědnost, kdo cítí za lidi kolem sebe. K dostatečnému proočkování, snad tím i potlačení pandemie, se buďto dostaneme s většími škodami (respektive s více mrtvými), rozhádanou společností a silnějším dojmem z nefunkčnosti státu, anebo s menšími škodami ve všech těchto zmíněných oblastech. Já osobně jsem jednoznačně pro druhou cestu.

Nikoliv pro bezhlavé zákazy všeho, ale o jasná a srozumitelná pravidla, která jsou podložena fakty. A ta pak budou vynucována. Zejména (a nejen) politici, kteří je nedodrží, budou přísně sankcionováni (tedy nejen jako „běžní“ občané, ale i z hlediska své politické pozice – což je ale věc pro politické strany, nikoliv pravidel). Zároveň musíme udělat vše proto, aby všechny vakcíny, které k nám dojdou, byly efektivně a rychle využity. A hlavně, vysvětlit společnosti, proč dalších několik málo měsíců trpělivosti žádáme.

Jde o to, že máme naději, že to brzy zvládneme! A mnohem reálnější než tu, o které mluvila princezna Leia ve Star Wars. Přesto její příběh ukazuje, že i mnohem menší naděje je hodna velké snahy. O to víc to platí o té, kterou máme my dnes.