Andrej Babiš a krize právního státu
Naše země zažívá krizi svého fungování v rozměrech, které jsme si před rokem nedovedli představit. Nefungují dnes klíčové „nepolitické“ instituce typu Hygieny. Až tragikomicky fungují části státu, které politici řídí přímo – ministerstva zdravotnictví či vnitra. Katastrofálně selhává právní služba pracující pro vládu – provedená rozhodnutí jsou tak nekvalitní, že mnoho z nich ruší soud (a náklady zaplatí občané), a to i v případech, kdy soudci pochopí, že dnešní stav je natolik mimořádný, že jistá tolerance nekvality formální stránky rozhodnutí je na místě. Něco, na co jsme byli již léta zvyklí (je přece jasné, že postavit u nás rychle dálnici nebo železnici nejde) se dnes tragicky projevuje v souboji s „nepřítelem“ mnohem mocnějším – pandemií.
Ale ani to asi není vše. Dle rozhovoru s vlivnou poslankyní EP paní Hohlmeier, která se způsobem fungování naší země (kvůli čerpání peněz z rozpočtu EU) dlouhodobě zabývá, se zdá, že dříve či později může být na stole otázka, zda u nás nedochází k rozpadu fungování „právního státu“, tedy situaci, která je dnes právem v centru zájmu Unie. Tato priorita Unie je logická, ač přichází „pět minut před dvanáctou“. Pokud přestane totiž fungovat rychlé, transparentní prosazování práva (a to „pro všechny“), otevírá se cesta prakticky k čemukoliv.
Samozřejmě, lze namítnout, že s „prosazením práva“ jsme měli problém od nepaměti. Desítky či možná stovky letitých kauz zjevně kriminálního ekonomického jednání ve své drtivé většině vyšuměly. Stalo se to obvykle kombinací práce prvotřídních obhájců, soudy využívaného velmi formálního výkladu, ne vždy dost kvalitních zákonů nebo třeba za pomoci ovlivnění soudů (neb „štěstíčku bylo třeba jít naproti“).
S nástupem „protikorupčního hnutí“ ANO se však tento problém dostal do nové dimenze. A jeho rozsah již viditelně podrývá hypotézu o „nahodilosti problémů“ a tedy otevírá možnost zpochybnění fungování principu právního státu u nás.
Vlastně to je jednoduché. Agresivita podnikání pana premiéra, která se zřejmě projevila i tím, že jeho model „urvi co můžeš a to všemi prostředky“ je vlastní i manažerům jeho firem, přivedla jeho firmy (zaparkované ve svěřeneckých fondech, což na podstatě věci nic nemění) do mnoha konfliktů se zákony a pravidly.
Jde jak o věci krystalicky jasné, jako je podvodem získaná dotace pro Čapí hnízdo nebo stovky milionů na fiktivní reklamy, které právě tento „nejlepší nápad AB“ financovaly, tak i případy mnohem více zamotané („cestování“ jeho pro něj nepohodlného syna).
Problém se koncentruje na hojnou podporu státu firmám pana premiéra. Jde jak o případy, kdy si „státní penězovody“ zajistily firmy pomocí zákonů, které mnohdy prosadilo právě hnutí pana premiéra (pokračování ekologicky nesmyslných biopaliv první generace) či rozhodnutí státních úřadů (možnosti dotací i pro velké firmy), přes případy, kdy stát v tichosti nevymáhá zpět peníze, které odmítla poskytnout EU (případ toustového chleba za 100 milionů), drobné podvody při prokazování toho, že zemědělské firmy holdingu jsou malé podniky, až po to, že státní fond SZIF odmítá naplnit nařízení o konfliktu zájmů EU ve věci přímých plateb pro firmy holdingu.
Všechny tyto případy (a zjevně i mnohé jiné, včetně nepochopitelné neschopnosti státu vyšetřit třeba havárii na řece Bečva) mají jednu věc společnou. A to, že se v nich „nic neděje“. A nebo se nepochopitelně táhnou, což odkládá již roky jakékoliv rozhodnutí. Přitom některé z nich – třeba zjevný daňový podvod v případě zmíněné reklamy, mělo nejprve snadno vyřešit Ministerstvo financí (stejně tak jako sta milionový nedaněný příjem pro pana premiéra ze zneužití instrumentu korunových dluhopisů), tudíž zde neplatí výmluva na pomalé jednání policie a soudů. Totéž platí pro navrácení dotací (zde je klíčové MPO).
Dojít k závěru, že jde o systémové pochybení, kdy náš stát na místo hájení principu právního státu a ochrany zájmů svých občanů jednoznačně, a často v rozporu s právem a pravidly, „kope“ za jednotlivce, zde pana premiéra osobně, je logické a těžko zpochybnitelné. Takže, bohužel, paní Hohlmeier má pravdu a možná nás čekají další problémy „v Evropě“, které mohou vyústit v ekonomický, a nebo, co hůř, politický problém.
Jsem pevně přesvědčen, že dny Andreje Babiše ve vrcholové politice, jsou definitivně sečteny. Není snad možné, aby člověk, který svým jednáním způsobil naší zemi tak obrovské škody a utrpení stovek tisíc lidí, znova získal jejich důvěru.
Je ale naivní si myslet, že tímto tento problém zmizí. Naopak, může se ještě zvýšit, neb zmizí dnes jediné funkční omezení miliardového vysávání naše státu panem Andrejem Babišem – tedy unijní úprava konfliktu zájmu.
Odchodem pana Babiše z politiky se firmám holdingu naopak otevře přístup mimo jiné ke stovkám miliard z unijního rozpočtu, které v dalších letech budou rozděleny (celkem jde o 1 000 miliard korun na 6 let).
Mám oprávněné pochyby, že fungování našeho státu se jeho odchodem z vrcholové politiky dostatečně změní. Z Andreje Babiše se stane jeden z lobbystů, které přes přátele a protislužby bude své zájmy i dále, a vlastně bez větších omezení, prosazovat. Stejně tak, jako u nás slaví obrovský úspěch jaderné lobby, lobby uhelné, podporovatelé širokého přístupu lidí ke zbraním či ti, co blokují jiné potřebné změny (třeba reformu středního školství), najde i jeho potravinářsko-zemědělská lobby jistě mnoho politiků a vysokých státních úředníků, kteří budou ochotně naslouchat. Vlastnictví médií tomu samozřejmě pomůže, neb ty budou plné článků o tom, co je a není v zájmu „lidí“. Ztráta dnešního výsadního postavení v prosazování svých zájmů vyměněna za odstranění blokace přístupu k penězům EU se tak zřejmě stane ekonomicky výhodným obchodem (i když zjevně ne zrovna malé ego pana premiéra utrpí).
Jediná cesta ven z této katastrofy je zásadní zlepšení fungování naše státu. Tedy věc, kterou prakticky slíbila většina našich vlád v posledních desetiletích, ale prakticky žádná z nich v tom moc neuspěla (neb to je věc nesnadná, a proto je Švédsko Švédskem a Nigérie Nigérií). Kdyby byl opak pravdou, nebyli bychom v tak katastrofální situaci, v jaké dnes jsme (neb věřím, že řada vlád nechtěla, aby náš stát nefungoval). Ani s pandemií, ani s obrovskými problémy prakticky ve všech oblastech fungování našeho státu.
Ale ani to asi není vše. Dle rozhovoru s vlivnou poslankyní EP paní Hohlmeier, která se způsobem fungování naší země (kvůli čerpání peněz z rozpočtu EU) dlouhodobě zabývá, se zdá, že dříve či později může být na stole otázka, zda u nás nedochází k rozpadu fungování „právního státu“, tedy situaci, která je dnes právem v centru zájmu Unie. Tato priorita Unie je logická, ač přichází „pět minut před dvanáctou“. Pokud přestane totiž fungovat rychlé, transparentní prosazování práva (a to „pro všechny“), otevírá se cesta prakticky k čemukoliv.
Samozřejmě, lze namítnout, že s „prosazením práva“ jsme měli problém od nepaměti. Desítky či možná stovky letitých kauz zjevně kriminálního ekonomického jednání ve své drtivé většině vyšuměly. Stalo se to obvykle kombinací práce prvotřídních obhájců, soudy využívaného velmi formálního výkladu, ne vždy dost kvalitních zákonů nebo třeba za pomoci ovlivnění soudů (neb „štěstíčku bylo třeba jít naproti“).
S nástupem „protikorupčního hnutí“ ANO se však tento problém dostal do nové dimenze. A jeho rozsah již viditelně podrývá hypotézu o „nahodilosti problémů“ a tedy otevírá možnost zpochybnění fungování principu právního státu u nás.
Vlastně to je jednoduché. Agresivita podnikání pana premiéra, která se zřejmě projevila i tím, že jeho model „urvi co můžeš a to všemi prostředky“ je vlastní i manažerům jeho firem, přivedla jeho firmy (zaparkované ve svěřeneckých fondech, což na podstatě věci nic nemění) do mnoha konfliktů se zákony a pravidly.
Jde jak o věci krystalicky jasné, jako je podvodem získaná dotace pro Čapí hnízdo nebo stovky milionů na fiktivní reklamy, které právě tento „nejlepší nápad AB“ financovaly, tak i případy mnohem více zamotané („cestování“ jeho pro něj nepohodlného syna).
Problém se koncentruje na hojnou podporu státu firmám pana premiéra. Jde jak o případy, kdy si „státní penězovody“ zajistily firmy pomocí zákonů, které mnohdy prosadilo právě hnutí pana premiéra (pokračování ekologicky nesmyslných biopaliv první generace) či rozhodnutí státních úřadů (možnosti dotací i pro velké firmy), přes případy, kdy stát v tichosti nevymáhá zpět peníze, které odmítla poskytnout EU (případ toustového chleba za 100 milionů), drobné podvody při prokazování toho, že zemědělské firmy holdingu jsou malé podniky, až po to, že státní fond SZIF odmítá naplnit nařízení o konfliktu zájmů EU ve věci přímých plateb pro firmy holdingu.
Všechny tyto případy (a zjevně i mnohé jiné, včetně nepochopitelné neschopnosti státu vyšetřit třeba havárii na řece Bečva) mají jednu věc společnou. A to, že se v nich „nic neděje“. A nebo se nepochopitelně táhnou, což odkládá již roky jakékoliv rozhodnutí. Přitom některé z nich – třeba zjevný daňový podvod v případě zmíněné reklamy, mělo nejprve snadno vyřešit Ministerstvo financí (stejně tak jako sta milionový nedaněný příjem pro pana premiéra ze zneužití instrumentu korunových dluhopisů), tudíž zde neplatí výmluva na pomalé jednání policie a soudů. Totéž platí pro navrácení dotací (zde je klíčové MPO).
Dojít k závěru, že jde o systémové pochybení, kdy náš stát na místo hájení principu právního státu a ochrany zájmů svých občanů jednoznačně, a často v rozporu s právem a pravidly, „kope“ za jednotlivce, zde pana premiéra osobně, je logické a těžko zpochybnitelné. Takže, bohužel, paní Hohlmeier má pravdu a možná nás čekají další problémy „v Evropě“, které mohou vyústit v ekonomický, a nebo, co hůř, politický problém.
Jsem pevně přesvědčen, že dny Andreje Babiše ve vrcholové politice, jsou definitivně sečteny. Není snad možné, aby člověk, který svým jednáním způsobil naší zemi tak obrovské škody a utrpení stovek tisíc lidí, znova získal jejich důvěru.
Je ale naivní si myslet, že tímto tento problém zmizí. Naopak, může se ještě zvýšit, neb zmizí dnes jediné funkční omezení miliardového vysávání naše státu panem Andrejem Babišem – tedy unijní úprava konfliktu zájmu.
Odchodem pana Babiše z politiky se firmám holdingu naopak otevře přístup mimo jiné ke stovkám miliard z unijního rozpočtu, které v dalších letech budou rozděleny (celkem jde o 1 000 miliard korun na 6 let).
Mám oprávněné pochyby, že fungování našeho státu se jeho odchodem z vrcholové politiky dostatečně změní. Z Andreje Babiše se stane jeden z lobbystů, které přes přátele a protislužby bude své zájmy i dále, a vlastně bez větších omezení, prosazovat. Stejně tak, jako u nás slaví obrovský úspěch jaderné lobby, lobby uhelné, podporovatelé širokého přístupu lidí ke zbraním či ti, co blokují jiné potřebné změny (třeba reformu středního školství), najde i jeho potravinářsko-zemědělská lobby jistě mnoho politiků a vysokých státních úředníků, kteří budou ochotně naslouchat. Vlastnictví médií tomu samozřejmě pomůže, neb ty budou plné článků o tom, co je a není v zájmu „lidí“. Ztráta dnešního výsadního postavení v prosazování svých zájmů vyměněna za odstranění blokace přístupu k penězům EU se tak zřejmě stane ekonomicky výhodným obchodem (i když zjevně ne zrovna malé ego pana premiéra utrpí).
Jediná cesta ven z této katastrofy je zásadní zlepšení fungování naše státu. Tedy věc, kterou prakticky slíbila většina našich vlád v posledních desetiletích, ale prakticky žádná z nich v tom moc neuspěla (neb to je věc nesnadná, a proto je Švédsko Švédskem a Nigérie Nigérií). Kdyby byl opak pravdou, nebyli bychom v tak katastrofální situaci, v jaké dnes jsme (neb věřím, že řada vlád nechtěla, aby náš stát nefungoval). Ani s pandemií, ani s obrovskými problémy prakticky ve všech oblastech fungování našeho státu.