Drtivá většina lidí, co na COVID-19 umírá, je ve věku nad 65 let (číslo, které jsem dohledal, je kolem 95 %). Předpokládám, že většina z nich v nemocnicích. Současná data ukazují, že u nás na covid umírá kolem 150 lidí denně, dnešní data u počtu nákazy ukazují, že číslo rovněž poroste. Nemocnice, již nyní na hranice kapacit, budou muset nějak zajistit péči o ještě více lidí.

Data z jiných, více proočkovaných zemí, ukazují, že očkování nesporně chrání životy. Měli bychom tedy maximálně chránit ty, kteří jsou nejvíce ohroženi a zároveň tím snižovat tlak na naše nemocnice, neb jde samozřejmě o lidi, kterým hrozí i v případě zvládnutí choroby těžký průběh, včetně hospitalizace.

Lidí ve věku nad 80 let je u nás něco přes 400 tisíc. Již dnes máme dost vakcín na to, aby všichni této věkové kategorie byli teoreticky proočkování (2 dávkami). Další milion lidí je ve věku nad 70 let. Na první dávku vakcíny pro tuto skupinu bychom měli (číselně vzato) dostat vakcíny během března. Snížení hranice na 65 let znamená dalších 600 tisíc lidí. Od těchto dvou milionu lidí lze ovšem odečíst ty, kteří před pár měsíci covid měli, neb ti by měli být do určité míry chráněni (a naopak přičíst mladší ročníky, se zjevně rizikovou anamnézou).

Teoreticky by to mělo trvat tedy jen pár týdnů, než bude každý z nejvíce ohrožené části populace očkován alespoň první dávkou. Realita je trochu složitější, neb u většiny vakcín je třeba použít dávky dvě, rychle po sobě. Je třeba ale mít na mysli, že nelze proočkovat 100 % každé zmíněné skupiny, i když je samozřejmě nutné každému tuto možnost nabídnout.

Je jasné, že jde o souboj s časem. Čísla naznačují, že i s omezeným počtem dávek můžeme výrazně snížit počty úmrtí a snížit tak tlak na nemocnice - pokud vakcíny použijeme dobře. Moc daleko v tom ovšem nejsme, teprve před několika desítkami hodin se otevřel systém objednání očkování pro lidi ve věku nad 70 let. A zároveň startuje i očkování učitelů.

Je velký problém, že naše děti nechodí do školy, a vůbec nepodceňuji škody, které tím vznikají. Nyní je ale zřejmé, že v dalších týdnech se drtivá většina z nich do škol nevrátí (a to nejen proto, že nedávné studie potvrzují, že šíření viru se tam opravdu daří).
A právě proto je třeba zvážit, jaká skupina a kdy má být očkována prioritně. Například, již po prvních hodinách, kdy byla otevřena registrace očkování pro učitele, se registrovalo skoro 100 tisíc učitelů (či školníků nebo jiných pracovníků ve školství - jde o necelou třetinu počtu lidí pracujících v regionálním školství). To znamená až 200 000 dávek méně pro lidi v nejrizikovější skupině, kteří si na očkování počkají další dny či týdny navíc. Je mi jasné, že lidí vystavených riziku je kolem nás moc, ale o pořadí prostě stát rozhodnout musí. Je proto otázka, zda upřednostňování z hlediska dopadu infekce méně rizikových skupin před nejvíce rizikovými, je momentálně dobré řešení.

Nejen odbornost, ale i transparence rozhodování státu ve věci vakcín je velmi malá a tak není jasné dle jakého klíče (a jakých dat) stát upřednostňuje různé skupiny. Samozřejmě, někdo musí pořadí určit, ale rozhodnutí, která mají vliv na naše životy, musí být lépe vysvětlována a jejich adekvátnost posouzena z pohledu skutečné situace. Chápat “přednost” jde možná u operátora v jaderné elektrárně, těžko u jiných zaměstnanců, kteří pracují v kanceláři, byť třeba v energetice. Přístup, který se razí na Slovensku – tedy, že „přednost má“ skoro každý, kdo se pracovně stýká s lidmi, zavání cestou do chaosu, kamarádíčkování a další ztrátě důvěry lidí ve stát. A samozřejmě, vede k vyšším ztrátám životů.

Bez pochyb je podle mne správné rychlé očkování zdravotníků, kteří pacienty s Covid léčí nebo tam, kde je ochrana složitá (u zubaře vám rouška nepomůže), ale musí existovat jasný bod, kde „předbíhání“ končí, neb jinak podpora těch, kteří jsou ohroženi nejvíce, fakticky neexistuje.

Je neméně důležité, aby stát transparentně předkládal data o tom, jak byly vakcíny použity a jaké jsou další plány. Zdá se mi, že obé chybí (a myslím, že by nebylo od věci, kdyby vznikla nezávislá komise, která postup očkování, dodržování pravidla a možná i etiku postupu zpětně posuzovala). Přitom není nelogické, aby někdo (třeba starší učitelé) dostal před seniory přednost, kdyby situace byla mnohem lepší. Ale nelogicky to vypadá v naší dnešní situaci, kdy se nákaza rychle šíří a nemocnice nemají kapacity.

Kapitolou samou o sobě v naší očkovací realitě je údajná masová nedůvěra ve vakcínu od Astra-Zeneca, kolem níž přibývá negativních konspiračních teorií. Je třeba, aby na ně stát účinně reagoval a to velmi rychle. Představa, že vakcína, kterou odmítá část populace, bude populární mezi učiteli či jinými profesemi, je totiž poněkud naivní (a nápad, že si v této situaci pomůžeme tím, že se prezidentovi a jeho blízkým podaří „zajistit“ české povolení pro Ruskou vakcínu Sputnik, je vskutku vrchol absurdity).

Zdá se, že naše očkovací strategie, stejně jako celá vládní metoda řešení pandemie, spoléhala na to, že uděláme (méně důsledně, pozdě a často i špatně) to, co dělají jiné země a ono to dopadne dobře. Kdyby tomu tak bylo, dnes bychom evidovali nárůst pár tisíc případů denně, číslo R by bylo kolem 1 a start očkování učitelů by pak dával smysl, neb by usnadnil znovuotevření škol. I když platí, že jednoznačně obhájit přednost školníka před prodavačem v pekárně a obou před řidičem autobusu, není úplně snadné.

Dnes mi to dává smysl mnohem menší, neb návrat do škol v horizontu dalších týdnů na stole podle mne není, a proto myslím, že tento krok měl pár týdnů počkat. Očkování části učitelů by mohlo začít před tím, než budou šance na otevření škol reálné a bude doladěno dostatečně intenzivním testováním dětí i pedagogů. Priorita proočkování skupiny seniorů by znamenala, že mnoho desítek tisíc těch nejvíce ohrožených, by bylo chráněno dříve, tedy méně úmrtí a méně lidí v nemocnicích.

Naše česká cesta zatím vedla k tomu, že pandemii zjevně nezvládáme. A očkování zvládamé přinejlepším průměrně, což je vzhledem k situaci špatné. Proto se mi zdá, že vládní očkovací strategie a její praxe není správná - vázne distribuce vakcín, samotné očkování je žalostně pomalé (přes víkend bylo za oba dny očkováno zhruba 8 000 lidí při skoro 200 000 nevyužitých vakcín) a transparence rozhodování je přinejmenším k zamyšlení. Strategie přednosti některým skupinám a nerozhodování výhradně dle věku či zdravotního stavu, by možná dávala smysl, kdyby u nás byla nákaza potlačena a nemocnice v „normálním provozu“. Dnes jsme od takové situace ale bohužel na míle daleko a zpomalení očkování těch nejvíce rizikových skupin situaci pouze zhorší.