Záhada toho, proč dle dat evropské agentury ECDC dostává Česká republika méně vakcín než většina zemí Unie, byla za pomoci novináře Ondřeje Housky (z HN) vyřešena. Nejde o nekvalitní data (což byl můj první dojem, kvůli kterému jsem urgoval agenturu i Komisi), ani o nějakou podivnou „zlomyslnost“. Je to čistá aritmetika. Do vzorce pro rozdělování vakcín v Unii, který dohodly členské země, vstupuje totiž to, jak moc vakcín jednotlivé země v proporci k počtu obyvatel objednaly. A my se rozhodli objednat vakcín málo.

Evropská komise se samozřejmě snažila dostat co nejvíce vakcín co nejrychleji, ale platit za objednané vakcíny budou členské země. Zatímco některé země se rozhodly ušetřit, jiné naopak jejich podíly převzaly.

To, že naše země objednala jen 81 % počtu dávek, které objednat mohla, bude mít bolestivé důsledky. Do konce června, kdy bude mít 6 zemí (teoreticky) proočkováno nejméně 60 % populace nad 18 let, u nás bude toto číslo činit 44 % (a bude 5. nejnižší v EU). Zachránit nás může jen to, pokud se Komisi podaří další vakcíny sehnat, že nám jiné země své podíly přepustí (pokud vyloučím možnost, že zahájíme očkování vakcínami v EU neschválenými).

Co to znamená pro zemi, která již od minulého léta vyniká v nezvládnutí pandemie a je rekordmanem v počtu nakažených i obětí, je jasné. Buďto budeme nákaze čelit delším, nákladným, stresujícím a stále méně účinným lockdownem, nebo budou škody na zdraví i životech růst obrovským tempem, tak jako nyní. V praxi pak pravděpodobně kombinací obého.

Jsou jen tři možnosti, které rozhodnutí „někoho nahoře“ o tom, že Česká republika zvolila jinou cestu než většina ostatních, vysvětluje. Ani jedno z nich nezní dobře:

1. Vakcínám nevěříme, promořujeme
Existují indície toho, že se naše vláda rozhodla vyřešit pandemii „promořením“, ačkoliv to nikdy nikdo oficiálně neřekl. Ale důraz třeba i dnešního ministra zdravotnictví na to, „aby se nezahltily nemocnice“ a nikoliv na to, abychom ochránili alespoň část ohrožených životů, je s touto logikou v souladu. To, že cena této strategie je enormní, během času se ukázalo, že nefunguje a navíc podporuje vznik stále více nebezpečných mutací, zřejmě proponentům této myšlenky, pokud ve vládě nebo kolem byli, uniklo.

Stejně „kulhající“ je i úvaha o tom, že vakcíny „zas tak důležité nebudou“, neb nejen v Evropě, ale všude ve světě, se k nim napínala pozornost a naděje. Již na podzim bylo jasné, že vakcíny budou, i když bylo trochu překvapení, že tak rychle. Pokud si někdo neuvědomil, že v tu chvíli se „nebudou dát sehnat“, neb je bude shánět půlka zeměkoule, neoplývá zrovna představivostí.

2. Nepochopili jsme, co se bude s vakcínami objednanými EU dít
Dohody o tom, jak se rozdělí vakcíny, které se podařilo Unii koupit (a ponechme stranou, zda to bylo málo nebo hodně), vznikly za zavřenými dveřmi jednání zástupců států. Za přítomnosti našeho reprezentanta (jehož jméno není známo) a předpokládám, že za plné znalosti vlády. Na rozdíl od nás ostatních, kteří o detailech nevěděli.

Pokud někdo ale nepochopil, že v situaci, kdy výrobci vakcín nutí EU nakoupit v souhrnu velmi mnoho vakcín (mnohem více než obyvatel) a to i s pozdější dodávkou, hraje roli, kolik která země vakcín objedná a zaplatí, dopustil se velké chyby.

Představa, že „my objednáme přesně tolik, kolik potřebujeme“ a zbytek zaplatí ostatní, a nebudou za to chtít jisté zvýhodnění, připomíná náš obecný přístup k EU. A hlavně to nefunguje.

3. Rozhodli jsme se ušetřit
Ponechme stranou, že zrovna tato vláda rozházela „oknem“ tolik desítek miliard, a šetření opravdu součást jejího genomu není. Taktika „my ušetříme“ totiž kulhá na obě nohy.

První problém je, že v době objednávek nebylo jasné, která z firem, vakcínu vyvíjejících, bude úspěšná (naštěstí se zdá, že skoro všechny), a jak rychle bude s to poptávané desítky a stovky milionů dávek dodat (tam je to již horší). Proto, objednat od každého rozumné, ale maximální množství dávek, je nejvíce bezpečná strategie.

Druhým defektem tohoto přístupu je to, že „těžko co ušetří“. Například, kdyby jedna dávka stála 20 euro (zhruba 500 korun), a objednali bychom navíc 1 milion dávek, „cena“ činí 500 milionů. Je to zlomek nákladů na jeden den lockdownu (který nás stojí několik miliard). Netroufám si tuto sumu srovnávat s „cenou“ stovek možná ušetřených životů, ale je to podobná suma, jakou, dle odhadů, stojí měsíční pobyt 1 000 lidí na JIP.

Jinými slovy, je zcela jasné, že v případě, kdy by urychlení očkování snížilo nákazu a tím umožnilo aspoň „pootevření ekonomiky“, a navíc snížilo obrovské náklady pro zdravotní systém (a umožnilo léčit i další pacienty), šlo by o neobvykle výhodnou investici.
Byla-li tedy příčinou neobjednání vyššího počtu vakcín snaha o „šetrnost“, tak to byla šetrnost na naprosto nevhodném místě a ukazuje to na nejen hrubou nekompetenci, ale i nebezpečnost lidí, kteří takto rozhodli.


Představitelé vlády, kteří o nevyužití navýšení objednávek vakcín, či dokonce nakoupení části podílu jiných zemí rozhodli, se k reakci nemají. Jediný, kdo se vyjádřil, je bývalý ministr zdravotnictví Roman Prymula. Ten mimo jiné řekl: „Co kdyby AstraZeneca nedostala povolení Evropského lékového úřadu (EMA) a nesměla by se používat? Byl bych obviněn, že jsem vyplýtval peníze daňových poplatníků.“
Bohužel, i tento výrok ukazuje, jak moc doplácíme na způsob vládnutí, který si Andrej Babiš zvolil. Je přece logické, aby v tak důležité věci, jako je vynaložení miliard korun na nákup vakcín a rozhodnutí o tom, že pro snížení rizika a záchranu životů nakoupíme vakcín více, než jen minimální či malé množství, došlo k široké dohodě napříč politickým spektrem. A nikoliv rozhodnutím vyděšených, zdá se nekompetencí oplývajících ministrů za pevně zavřenými dveřmi, které vede k rozhodnutí, ke kterému se nikdo nehlásí.

Těžko si dovedu představit, že by se za nákup co největšího smysluplného množství vakcín nepostavila většina poslanců v parlamentu, čímž by se téma „plýtvání penězi“ za vyšší množství vakcín v druhé polovině roku nestalo téma politické. Navíc bychom případný přebytek vakcín mohli obratem poskytnout chudším zemím, které stále nebudou proočkovány, či v případě nouze je ponechat jako základ dalšího očkování, bude-li třeba.

Bohužel, dohoda s ostatními a schopnost presentovat srozumitelně vládní plány v instrumentáriu Andreje Babiše zcela chybí. A proto je možné, že absurdní, a ve svém důsledku smrt přinášející politická úvaha, kterou pan Prymula sdělil, byla hlavním důvodem pro toto nešťastné, či dokonce tragické rozhodnutí.

Nezbývá než doufat, že během příští krize bude naši zemi řídit někdo, kdo bude umět lépe počítat, bude více kompetentní a bude vědět, kde končí hranice stranické politiky. A vlastně, bylo by moc fajn, kdyby někdo takový vládl i v době, kdy nás krize ohrožovat nebude. Naší zemi by ti moc pomohlo.