S dalším vyjednáváním v Bruselu ohledně rozdělování společně nakoupených vakcín, se stále více dozvídáme o tom, jak česká vláda, za zavřenými dveřmi, bez jakékoliv transparence rozhoduje, a jaké to má důsledky. Přinejmenším z hlediska jednání o dalších 10 milionech dávek, které Unii nabídla firma Pfizer, jsou důsledky pro naši zemi dost bolestivé.

Díky informacím, které na Twitteru průběžně poskytovala novinářka z britských Financial Times, o jednání víme dost.
Především, není pravda, že naše vláda rozkládala objednávku vakcín mezi „všechny“ možnosti. Při jednání o rozdělení dodatečných dávek se ukázalo, že této, poměrně drahé vakcíny, objednala vláda dost – respektive objednala množství, které na nás dle podílu populace vyšlo. Bylo to šťastné rozhodnutí, protože v rozporu s některými očekáváními právě tato vakcína exceluje a drží tak Unii v aspoň přijatelném tempu očkování.

Naopak, několik zemí objednalo méně než polovinu své kvóty vakcín od Pfizeru (3 země), další 2 nekoupili více než 70 %. Na stole tedy byl návrh, že ostatní země EU jim dají šanci svou chybu napravit tím, že 3 miliony (z 10 nabídnutých Pfizerem) budou moci dokoupit. Samozřejmě, vzdát se nyní jediné vakcíny je bolestivé rozhodnutí, ale zdá se, že i přesto se mezi zeměmi EU našla většinová shoda tento návrh podpořit.

Náš problém je ale někde jinde. Někdo totiž někde, někdy rozhodl, že dalších vakcín objednáme žalostně málo. Údajně jsme celkovou kvótu pro ČR využili jen na 81 %. Vzhledem k tomu, že kvótu na Pfizer jsme využili, „podobjednáno“ máme zřejmě jinde. Do té míry, že dle uniklé tabulky (níže) budeme na konci druhého čtvrtletí nejméně proočkovanou zemí EU a jsme na tom tedy ještě hůř, než nedávno odhadl v Ondřej Houska v Hospodářských novinách.

Zdá se, že země EU (či portugalské předsednictví) nás v tom nechtěli nechat. Zatímco některé země budou mít dle odhadu dostatek dávek pro skoro 80 % (Dánsko), velká část zemí bude mít dávky pro více než 55 %, odhad pro nás je někde kolem 44,33 %. Zmiňovaný dodatečný nákup vakcín od Pfizeru pomůže dostat nad úroveň 45 % třeba i zmíněné Bulharsko či Chorvatsko. A proto se zrodila myšlenka poskytnout naší zemi nad náš podíl, dle počtu obyvatel (z 6 milionů, které se takto spravedlivě dělí) 142 tisíc dávek navíc, které nás na 45% podíl dostane.

Tento návrh český premiér odmítl. Důvody pro to nejsou jasné. Připojil se k premiérovi Rakouska (který byl lídrem vakcínové revolty, o níž jsem již psal) a premiérovi Slovinska. Obě tyto země jsou zřejmě pod unijním průměrem v odhadu počtu dávek (mezi 51 % a 52 %) a tak není jasné, zda se jim zdála pomoc těm, co jsou na tom skoro o desetinu hůř, malá (i když jde na jejich úkor) anebo se naopak nechtěli o své dávky s ostatními dělit. Jasný postoj k tomuto od „vzbouřenců“ nezazněl. Na rozdíl od Andreje Babiše neměli moc co ztratit – a pokud by se přešlo na dělení jen dle počtu obyvatel (celých 10 milionů, ne jen 7), mohli by si dokonce polepšit. A tím byli ve zcela jiné situaci než Andrej Babiš, který zřejmě plánoval, že bude volat po solidaritě ostatních a získá další desítky tisíc dávek navíc, které triumfálně doveze do Prahy.

Vyjednavači členských zemí se zřejmě dostali na hranici své trpělivosti, a tak vznikla dohoda, které nechává „vzbouřence“ stranou. Zdá se, že stojí na tom, že se dávky rozdělí dle počtu obyvatel. K tomu, se všechny země krom České republiky, Slovinska a Rakouska složí na to, aby 5 zemí, které mají objednáno mnohem méně dávek od Pfizeru, než koupit mohly (Bulharsko. Chorvatsko, Estonsko, Lotyšsko a Slovensko), si budou moci dokoupit vakcíny, které by jinak připadly zbývajícím 19 zemím.

Tři země, které se odmítli na dalším přerozdělení podílet, si ponechají svou část (z celých 10 milionů) a na solidární pomoci ostatním se podílet nebudou. Pro Rakousko a Slovinsko by to dle mého porozumění dohodě (která není veřejná) znamenalo, že si o pár desítek tisíc vakcín pomohou (neb se nebudou skládat na pomoc ostatním). Čistá ztráta získaných dávek to je pro naši zem – přišli jsme totiž o 70 tisíc dávek.

Jsme v době, kdy se každá dávka počítá. Chybějící dávky by znamenaly, že několik tisíc lidí se dostane k ochraně před nebezpečnou pandemií v nejvíce promořené zemi Unie, o týdny později (což je špatné, ale efektivita a rychlost očkování může absenci dávek aspoň trochu kompenzovat). Ale nejde jen o to (navíc se zdá, že oněch 70 tisíc dávek nám Rakousko, Slovinsko a Maďarsko nabídnou - i když není známo zda tak rychle, jako by to bylo v původně navrženém modelu). Zároveň ale nelze opomenout, že naše země utrpěla další citelný debakl.

Krom nelogičnosti pozice premiéra a jeho zcela špatného odhadu situace, které ukazují, že mu zcela chybí dovednosti klíčové pro zajišťování zájmů naší země na mezinárodním kolbišti, se mi zdá, že ho naši partneři na summitech mají opravdu plné zuby. Rozhodnutí bylo totiž opravdu vůči naší zemi přísné - po prvním návrhu, který naši pozici alespoň srovnal s těmi, co mají mít vakcín nejméně, totiž ostatní země žádnou jinou dohodu nehledaly a rozhodly nikoliv na půdorysu EU, ale ve skupině 24 zemí Unie. Považuji to za neobvyklé rozhodnutí a můžeme jen spekulovat, kolik premiérů si připomělo, jak loni na jaře premiér odmítal vyšší podporu Itálie, která si za to “mohla sama”.

Svou roli mohl sehrát stále vyšší stres v zemích EU, do něhož se promítá únava z omezení, další zhoršení pandemické situace a nedostatek vakcín. I proto údajně zaznělo, že přerozdělení 30 % dodatečných vakcín je maximum, ale řada zemí by ochotně podpořila i menší podíl 20 %. Přesto však myslím, že nenalezení shody na podpoře naší země pro řadu politiků úplně snadné nebylo, stejně tak jako akceptace toho, že kancléř Kurz a premiér Janša si kvůli nedohodě odvezou vakcín více. Logika kancléře Kurze je stále zahalena tajemstvím (a vakcín má stále více, i když jich naší zemí 30 tisíc slíbil), ale premiéru Babišovi zřejmě nešlo o víc než o to “urvat, co se dá”. Pochybuji, že širší souvislosti a své minulé chování u toho zvažoval. Pokud navíc na summitu předvádí podobný způsob jednání, jako v domácí politice, je spíše otázkou, proč tak striktní reakce přišla až nyní. Ale pokud v Unii opravdu došlo k posunu postoje vůči jeho vládě (a tím bohužel, i naší zemi) byl by to pro nás velký problém, který v následujících měsících může vést k dalším škodám, pokud se premiér nevzpamatuje.

Samozřejmě, že nám také nepomáhá demonstrativní nezapojení se do alespoň symbolické (z našeho pohledu) solidární pomoci ostatním. Zajisté to oživí úvahy o tom, že Česká republika není týmový hráč a její oblíbená pozice v unijním vlaku je být černým pasažérem. A to je věc, která nás může poškodit ještě více. Nejen proto, že v dalších letech očekáváme, že nám unijní rozpočet pošle více než 1 000 miliard na podporu a modernizace naší země. Opačným směrem půjde mnohem méně (kolem 400 miliard). Zbytek zaplatí ostatní. V rámci solidarity.

Mimochodem, pokud by někdo chtěl opravdu ukázat, že nesolidární a nekonstruktivní jednání typické pro premiéra Babiše má důsledky, nabídne se mu brzy možnost. Evropská komise a Rada bude muset za několik málo měsíců posvětit náš program na čerpání stovek miliard z Fondů EU. Dosavadní vládní návrhy jsou dost daleko od plnění závazných podmínek, pro důležitou cestu k těmto penězům. Za jistých okolností by se tak mohlo stát, že se staneme zemí, na které Unie ukáže, že plán musí být opravdu kvalitní a nekvalitní plán k penězům nevede. To by cestu k oživení naší ekonomiky nadále ohrozilo.