Žijeme ve století globalizace a technologií. Bezesporu i v něm můžeme mít ve vládě politiky, kteří nevládnou nejdůležitějším světovým jazykem – angličtinou. Je to podobné jako s otázkou, zda můžeme, 30 let po pádu komunismu, zvolit presidenta, který byl členem KSČ či dokonce spolupracoval se Státní policií. Jistě, můžeme.

Neoficiálním oficiálním jazykem (nejen) Evropské unie, ale prakticky celého světa, je „špatná angličtina“. I když se to možná učitelům tohoto jazyka nelíbí, není zas tak úplně důležité, kdo lépe používá předminulý čas a správně skládá podmínková souvětí. Myslím, že v našem dnešním světě je pro některé profese (zdůrazňuji některé, neb pro řadu to opravdu neplatí) nutné v praxi „špatnou angličtinou“ vládnout. Platí to tam, kde je třeba mít přístup k nejnovějším informacím, neb ty poskytují v mnohem větší míře anglicky psané servery a média. Své znalosti, které je třeba stále obnovovat, si lidé rozšiřují i tím, že diskutují s partnery, kteří vládnou jiným než jejich jazykem. A i na plně tlumočených jednáních je nezastupitelná role osobních, neformálních kontaktů, které probíhají nikoliv jen gesty, ale i slovy.

Jistě platí, že člověk může být skvělým odborníkem či vysoce ceněným pracovníkem v řadě oblastí, ale v některých je to bez schopnosti komunikace v alespoň „špatné angličtině“ dosti složité. Kupříkladu, pokud bych čerpal informace třeba o energetice nebo vývoji v automobilovém průmyslu pouze z českých médií a portálů, získám zcela jiný obrázek, než když budu číst i texty cizojazyčné (a dokonce i tehdy, když vyloučím nemalý počet českých serverů, které poskytují spíše dezinformace než informace, či zahraniční texty hrubě zkreslují). Pokud originální texty nečtu, jsem odkázán na to, že mi je kolegové (či novináři) převypráví, a leccos může být „ztraceno cestou“. Ze své práce vím, že i přes vysokou kvalitu tlumočníků v unijních institucích, se leccos „ztratí v překladu“ i tak. Někdy proto, že mluvčí mluví moc rychle, jindy kvůli vysokému podílu speciálních odborných termínů (a navíc, při tlumočení třeba do češtiny, se u mnoha jazyků netlumočí přímo, ale přes třetí jazyk).

Myslím, že nejsem jediný, komu se zdá, že naše společnost, kdysi tolik dychtící po „návratu na západ“ po pádu komunismu, se v poslední nejméně dekádě myšlenkově hodně uzavírá. Máme své „české pravdy“, své postoje a svá řešení. A s tím i rostoucí frustraci nad tím, že nám ostatní nerozumí. Někdy se pak pasujeme do ochránce „skutečné pravdy“, která ale pravdou není, nebo boucháme do stolu a s jasnou většinou nesouhlasíme. A důvodem je, že nesledujeme, jak o problému přemýšlí ostatní a nebo nám uniklo, že svět se mění.

Nemohu se zbavit dojmu, že částečně za to může právě neschopnost či neochota části vrcholových politiků komunikovat jinak než česky (a slovensky). I ve světě online překladačů či dostupnosti tlumočníků (na některých pozicích) představuje neschopnost jednat ve „špatné angličtině“ omezení, které nezřídka kdy vede ke snaze omezit cizojazyčné meetingy na minimum (je to i praktické, neb schůzky s překladem nejsou nejen příliš komfortní, jsou více formální, ale též trvají déle). Kdo ví kolikrát tak některý politik upřednostní před jednáním třeba s kolegou z jiné země či zástupcem zahraniční firmy mnohem příjemnější, česky vedenou schůzku s domácím podnikatelem či lobbystou. Bylo též psáno o tom, jak často volili ministři minulé vlády místo cesty na jednání s unijními kolegy zřejmě pohodlnější „pobyt doma“. Možná i specifická forma účasti některých našich politiků na mezinárodních jednáních, kterou jsem opakovaně zažil (účast na začátku a poté rychlé opuštění jednání), souvisí s tím, že jednací jazyk jim není blízký a poslech mnohahodinových jednání přes sluchátka s často monotónním překladem (je-li vůbec do češtiny dostupný), je vskutku úmorný.

Vůbec tím nechci říci, že člověk nevládnoucí „špatnou angličtinou“ musí být špatným ministrem. Jen to bude pro něj mnohem náročnější. A tento hendikep (v případě této funkce, na rozdíl od mnoha profesí, je opravdu o hendikapu třeba mluvit) vyžaduje zvýšené úsilí. A to jak na úrovni sociální (zahrnující budování pro práci velmi potřebných kontaktů), tak znalostní (neomezovat se jen na informace zprostředkované česky psanými texty). Potřebu obého navíc znásobí to, že naše země bude v roce 2022 předsedat Evropské unii což předpokládá od ministrů intenzivní zapojení do práce Unie.

Během dalších měsíců se rychle ukáže, kolik ministrů je k sobě možná až zbytečně kritických a obvyklou „bad english“ snadno zvládnou, a kolik z nich bude při konverzaci s kolegy nad kávou mimo hru. A kolik z nich je na pozicích, kde to fakticky kvalitu jejich práce ovlivní. Jistě, lze to dle mého názoru překonat zvýšeným úsilím a disciplínou, ale vzhledem k tomu, jak moc práce tuto vládu čeká, snadné to nebude. Znalost cizích jazyků není zdaleka zárukou kvalitní práce a v mnoha oblastech s kvalitou práce nesouvisí, ale jistá jazyková vybavenost je na některých pozicích podmínkou opravdu nutnou.