Je to trochu neprávem zapomenutá část dějin Ruska. V roce 1918 v Rusku proběhly relativně svobodné volby. V rozporu s očekáváním, Bolševici neuspěli, získali necelou čtvrtinu hlasů a s ní necelých 200 poslanců (z více než 700) v Ústavodárném shromáždění. Lenin to vyřešil způsobem, který se stal pro nový režim typický - shromáždění rozehnal a možnost svobodně volit v Rusku vykořenil záhy potom, co mohla vzniknout. Tehdejší zbídačené Rusko a jeho obyvatele to asi moc nezajímalo, neb těžko mohli chápat, jak důležitá by takováto instituce pro jejich životy mohla být.


Na tuto smutnou historii jsem si vzpomněl, když jsem v pauze jednání pléna Evropského parlamentu četl novinky z domova. Dominují jim zprávy o mnohahodinovém vystoupení poslance Okamury, následované dalšími dlouhými bezobsažnými monology poslanců, kteří chtějí o hodiny prodloužit zahájení schůze. A ukázali tím části lidí, jak je důležité, aby naše země, v situaci, kdy nevíme, zda pandemie patří minulosti (spíše ne) neměla Pandemický zákon.

Obstrukce jsou bohužel dlouho zakořeněnou praxí českého, stále mladého, parlamentarismu. Nikdy jsem nepochopil, co od nich protagonisté čekají. Je to obdiv k jejich řečnické obratnosti, snaha zvrátit rozhodnutí většiny, se kterým nesouhlasí nebo jen ukázka toho, že „umí dělat bordel“. Nevím, zda někdy někdo z protagonistů změřil, zda to jeho osobní či stranickou popularitu zvýšilo. Těžko to ale kdy zvrátilo výsledek voleb a vůli většiny blokované rozhodnutí učinit.

Co bezesporu vždy utrpělo, je důvěra v parlament. Pohled na prázdný sál, nedůstojné žvanění obstrukujících či to, jak ostatní poslanci věru (logicky) nevěnují dění pozornost, prestiž zákonodárců nezvýší. Proto výroky některých politiků o tom, že parlament, který hraje v životě země zásadní roli, je „žvanírna“ a jedna z jeho komor by se měla pro zbytečnost zrušit, málo koho pohorší.

Velmi striktní pravidla, která se týkají mého poslancování v Evropském parlamentu, by zřejmě byla pro naše zákonodárce šokující. Čas na vystoupení měřený v desítkách sekund, rychlé schvalování agendy, včetně rychlých hlasování o změnách, občas využívaná nepřípustnost návrhu či jasné časy pro hlasování, vytváří z pohledu někoho možná na pohled „ne dosti demokratický režim“. Ale režim, ve kterém má každý, v rámci pravidel, možnost projevit názor či předložit návrh a většina má zároveň právo ho, třeba i rychle, odmítnout. Což je přeci podstata demokracie. Považovat blokaci jednání menšinou či jedinci s cílem zabránit hlasování za projev demokracie je z tohoto pohledu zvláštní logika.

Neříkám, že menší český parlament má mít stejná či dokonce identická pravidla. Ale myslím, že by poslanci měli zvážit, do jaké míry dnešní fungování parlamentu ovlivňuje důvěru lidí v tuto klíčovou instituci. A tím i chápání lidí, jak moc pro své životy fungující parlament, který je klíčovou součástí demokratického systému v naší zemi, potřebují.

Věřím, že před námi nestojí hrozba, že nějaký Vladimír Iljič naši parlamentní demokracii během pár desítek minut demontuje, ale myslím, že cena, kterou naše společnost platí za malou důvěru ve více i méně klíčové instituce v naší zemi, není úplně malá. A nevím, zda by nebylo od věci uvažovat, zda nejsou místa, kde by šlo některé příčiny této nedůvěry navýsost demokraticky, a ideálně co nejvíce konsensuálně, omezit.

Politika je umění kompromisu. Myslím, že najít jiný kompromis ohledně parlamentních pravidel, který nepovede k nedůstojnému, ale věci neměnícímu způsobu jednání, by naši poslanci mohli najít. Bylo by to ukázkou nejen jejich kompetence, ale i úcty k demokracii.