Pár poznámek k jaderné energetice.

1. Různé okamžiky prozření

Šéfka českého úřadu pro jadernou bezpečnost před pár desítkami hodin řekla, v reakci na to, že Rusko po boji získalo kontrolu nad Ukrajinskou jadernou elektrárnou, že „přišla o životní jistotu“. Tou zřejmě bylo, že ať se bude válčit jakkoliv, blízkosti jaderných elektráren se to netýká. .


Každý máme jiný okamžik prozření, pro někoho to byla otrava Alexandra Litviněnka v Anglii, ruskými agenty za použití radioaktivní látky (2006). Někoho probrala anexe Ukrajinského Krymu (2014), přesto, že Rusko přislíbilo Ukrajině územní celistvost. Pokus o vraždu Sergeje Skripala, opět v Anglii (2018), bojovou otravnou látkou, poté následoval podobný pokus o zabití Alexeje Navalného (2020). Odhalení Ruského zapojení do výbuchu skladu ve Vrběticích (2014) pak mohlo jako budíček sloužit pro ty, které zprávy „z ciziny“ nezajímají. Mnoho lidí pak šokoval raketový útok na prakticky celém území Ukrajiny, kterým začala již pár dní trvající invaze. Krátce nato následovaly fotky zničených obytných domů a zabitých civilistů. Představa, že takováto země zastaví vojenskou agresi před jadernou elektrárnou je, nemohu si pomoci, naivní. Země jako Rusko nedodržovaly „konvence“ již dlouho, a můžeme jen doufat, aby vojáci, až (snad brzy) budou opouštět Ukrajinu, nedostanou úkol v elektrárnách aspoň něco vyhodit do vzduchu.


A zatím co u nás jsou napsány desítky článků o tom, jak v souladu s většinovým přesvědčením, je řešením i této krize více jaderných elektráren v naší zemi, nejsem si jistý, zda jinde v Evropě nebudou, pod vlivem právě obsazení jaderné elektrárny ruskými vojáky, zaznívat i názory odlišné.

2. O české jaderné energetice

Jedním ze silných faktorů, který již léta podporuje stavbu nových jaderných bloků, je víra v to, že projekt bude znamenat spoustu zakázek pro české firmy. V minulosti padaly, kromě jmen stavebních firem, které by se opravdu k velkým zakázkám dostaly, i odkazy na minulost našeho jaderného strojírenství.


V komentáři pro HN Luděk Vainer upozorňuje na to, že podstatná část těchto firem je nyní vlastněna z Ruska, některé dokonce již léta figurují na americkém sankčním seznamu. Po vyřazení ruských a čínských firem v tendru na stavbu dukovanského bloku, je favoritem, jak uvádí text, zřejmě americký (po bankrotu spíše kanadský) Westinghouse. Vyjednávání jeho spolupráce s českým (= ruským) jaderným strojírenstvím bude zajímavý proces, který může usnadnit asi jen to, že současní vlastníci firmy prodají. Mimochodem, to že v minulých dnech, při eskalaci bojů na Ukrajině, jsme z Ruska letadlem dovezli jaderné palivo, leccos dokresluje (ale doufám, že tato závislost je již minulostí).

3. Jádro jako lék na vše

I v této krizi se u nás mluví zejména o jaderném řešení, neb nový jaderný blok leckdo vnímá jako nejefektivnější cestu ke snížení naši závislost na dovozu ropy a plynu. K tomu je třeba dodat, že celá EU se musí rychle vydat k omezení dnešní vysoké závislosti na dovozech z Ruska (u plynu je to přes 40 %, u ropy kolem 30 %). I pokud nedojde k přerušení dodávek, které by znamenalo rychlé, stresu plné ukončení závislosti, musíme, dle mého soudu rychle, směřovat k rychlému poklesu na úroveň, která umožní kdykoliv snadnou změnu (a to samozřejmě i tehdy, pokud v Ruské agresivní politice dojde k obratu směrem k „neagresivitě“). K tomu by mělo dojít v průběhu několika let, a plány na to jsou známé (například zde).


Z tohoto pohledu, nový jaderný zdroj, který možná jen nahradí ty, které ukončí provoz (i když je možné, že prodlužování životnosti není u konce), nic neřeší.


Není od věci si uvědomit, že v době, kdy by asi byl uváděn do provozu, (v optimistickém případě kolem roku 2040), bude zřejmě energetický svět „někde jinde“. Využití plynu bude zřejmě, minimálně v dnešním rozsahu, minulostí a jen Německo plánuje, že do roku 2030 bude vyrábět 80 % elektřiny z obnovitelných zdrojů. Nejde o politické proklamace, ale o plán spojený s mnoha konkrétními kroky. Při porovnání těchto dvou cest, české a německé, narazíte na fakt, že dle dnešních odhadů vyjde elektřina z jaderných bloků zhruba 3x tak draze jako z OZE, přičemž rozvoj vodíkové ekonomiky, v době za několik dekád, umožní též provozování poměrně levných špičkových zdrojů, které nestabilitu výroby z OZE dorovnají.