Ruskou agresí, ale i dalšími faktory vyhnané ceny energií, ohrožují životní úroveň, a zároveň i ekonomiku nejen naší země. Otázka, co s tím má stát dělat, tedy komu jak pomoci snížit často drtivé dopady vysokých cen energií, je na místě. Tuto nelehkou otázku lze rozdělit na tři části. Pokud začneme od té nejpraktičtější, tak první otázka zní "komu, kolik a za kolik“. Logicky pak následuje otázka „kde na to vzít peníze“. A před finálním rozhodnutím není od věci se zeptat, „zda to dává smysl“.

Komu a kolik
Aritmetika odpovídající našemu tématu je jednoduchá. Za základní jednotku v případě energií lze považovat domácnost. Vzhledem k způsobu fungování trhu s energiemi je zřejmě třeba pracovat s horizontem nejméně 12 měsíců. Celkový náklad pak v případě, kdy uvažujeme o podpoře „všech“, činí 4 500 000 (domácností) x 12 (měsíců) x měsíční podpora. Pokud tedy uvažujeme o aspoň trochu citelné (průměrné) výši podpory 500 korun na měsíc, jsme u částky 27 miliard (za rok). Pokud bychom místo domácností uvažovali o odběrných místech, kterých je více, dostaneme se na více než 30 miliard.

Jakákoliv citelnější podpora, která by byla v podstatně větším rozsahu, by byla tedy pro stát velmi náročná. Bez ní se ale část lidí, kterým stoupnou měsíční platby výrazně, dostane do obtížné situace.
Podstatné zvýšení platby domácnosti je cesta k vysokému nákladu pro stát, proto by měla být zvážena i možnost, že podporu dostanou jen některé, nejvíce postižené domácnosti.
Přitom se zdá, že s jedním zúžením, které není zrovna fér, se zatím počítá. Tím je omezení podpory na plyn, elektřinu a nikoliv třeba na dálkové vytápění nebo vytápění státem podporovanými peletami. Je otázka, zda to je šetření na pravém místě.

Logičtější by bylo z podpory vyloučit lidi s vyššími příjmy. Těm zjevně vyšší cena energie rozpočet neohrozí a navíc si výrazně pomohli nedávným snížením daní. Pokud by se státu povedlo takto snížit počet podporovaných domácností, třeba na polovinu, otevře to prostor pro snížení nákladu pro stát nebo zvýšení podpory. Ekonomicky je to zcela racionální, neb podpora od státu, jejíž polovina směřuje k lidem, na které stát necílí, notně kulhá v efektivitě. Přitom udělat, třeba i ex post test například podle daňového přiznání, by snad stát mohl umět. Další problém je ale to, že dopad zvýšení cen se liší, dle toho, jaký kontrakt (fix) odběratel má. Kalibrace podpory dle toho není úplně snadná a snaha o jednoduchost by zřejmě vedla k tomu, že by podpora měla formu hrazení poměrné části faktur. Na zvážení by bylo doplnit systém i o přesně cílenou dávku těm, kterým faktura průkazně silně vzroste a znamenala by cestu do sociálních problémů. U těchto lidí by pak bylo legitimní žádat i poměrně široké podklady, neb většině lidí by měla stačit podpora, která je sice testována na příjem ale je do jisté míry plošná.

Pokud neumí náš stát přijatelnou cestou rozdělit populaci na tu, která podporu potřebuje a zbývající část, bude to velmi drahá chyba. Povede buďto k vysokému nákladu státu nebo k podpoře, která bude pro postižené nedostatečná.

Kde vzít peníze
Neočekávaná silná inflace příjmy státu notně zvýší, ale stejně tak některé výdaje. Proto se peněz na takovou podporu nebude dostávat. Legitimní je úvaha, zda se nemají “někde hledat”. Logickým východiskem je pocit, že na vysokých cenách energií nevydělává jen Vladimír Putin. I proto se objevují nápady, jak více či méně energetiku „postátnit“ a tou cestou zavést férové ceny.

Jsem přesvědčen, že to je špatná cesta, neb by mohla vést postupně ke vzniku uzavřené, nekonkurenceschopné státní energetiky, se všemi škodami, které tento stav obvykle nese. Na místo toho je lépe začít od úvahy, kde vysoké zisky jsou. Komplikací je, že jsou rozděleny mezi 3 skupiny. Většina výrobců elektřiny, kteří neprodali svou výrobu dopředu za nízké ceny, dnes mají vysoké zisky (platí u nás hlavně pro elektřinu z uhlí i jádra). Ale těm, kteří elektřinu třeba loni prodali, přijdou zisky z dnešních cen až se zpožděním (ale přijdou). Vysoké zisky mají i obchodníci (s elektřinou i plynem), kteří nakoupili elektřinu dopředu, ale jsou dnes s to rychle, dle vývoje trhu, ceny pro zákazníky navýšit. A třetí „ziskovou“ skupinou jsou odběratelé s dříve fixovanou cenou, která je velmi nízká. Z toho plyne, že konkrétní situace se může lišit firmu od firmy, a některé zisky z dnešní situace přijdou až v dalších letech.

Úvaha o jednorázové dani firem, u kterých by zisk měl dříve či později být, má větší logiku než „zestátnění“. A některé země (nejen Maďarsko, ale třeba UK) se touto cestou vydaly. Rizikem je hledání správné formule, nedodržení jednorázovosti konceptu a oslabení firem, které by mohly potřebovat zisky na investice.

U českého dominantního hráče v energetice, firmy ČEZ, se nabízí i cesta “zdanění” nahradit superdividentou (třeba v dvojnásobku té obvyklé, která částečně předplatí dividendy příští). Z pohledu státu to je méně efektivní (o peníze se dělí se soukromými vlastníky), jde jen o jednoho účastníka trhu, zatím co vysoké zisky budou mít i ostatní, ale je to pro začátek cesta rychlá funkční.

Má to smysl?
Hlavní reakce na vysokou cenu energií by nemělo být vystavení masivních transferových mechanismů, ale pomoc občanům (a hlavně firmám) s energiemi lépe hospodařit a v budoucnu ušetřit. Je škoda, že se u nás touto cestou vydáváme jen pomalu a váhavě.

Reakce na cenový šok, v podobě časově omezeného státního transferu, ale může dávat smysl. Pro nejchudší část populace by to mělo zabránit problémům typu neplacení faktur, ne-li exekucí. U lidí s nižšími středními příjmy to může zabránit výraznému poklesu životní úrovně. Nesmíme mimo jiné zapomenout, že pokud by u větší části společnosti došlo k velkému poklesu příjmů způsobenému vysokou inflací, těžko udržíme růst ekonomiky. Ohrožení jsou hlavně lidé s nižšími příjmy, neb u nich se mzdy přizpůsobují inflaci obvykle pomalu.

Samozřejmě, je zde jedno „ale“. Tím je fakt, že ke zkrocení dnes nebezpečně vysoké inflace se bez poklesu poptávky neobejdeme. Fakticky tak podpora domácností proti „drahým energiím“ zní jako cesta, jak pokles inflace oddálit. A zde jsme zpět u schopnosti státu rozlišit, kdo podporu má dostat a kdo ne. Pokud by to stát uměl, je argument pro poskytnutí třeba i velké, dočasné podpory (spolu s pomocí se snížením spotřeby energie) silný. Dobře zacílená podpora totiž znamená menší transfer státních peněz. A je zde i další důvod, pokud nebudou vysokými cenami citelně postižené, zejména chudší domácnosti, podpořeny, bude hrozit, že velmi velkou část boje s inflací sehrají lidé s nižšími příjmy. A to ve formě ve které, bez podpory od státu, by nastal největší propad reálného příjmu.