Tento článek dnes dosti srozumitelně popisuje ekonomická rizika spojená se sázkou na “jadernou budoucnost”. Neznamená to, že by stavba jaderných elektráren (JE) byla nemožná. Také nelze vyloučit, že se situace postupně zlepší, neb některé země (zřejmě Francie) budou chtít, aspoň do jisté míry, svou jadernou flotilu udržet.

Nicméně, z uvedeného textu a dalších faktů o dnes dostupných technologiích, lze, v případě naší situace, vyvodit pár závěrů (či chcete-li docela dobře podložených hypotéz):

1. Dolní odhad na délku stavby je kolem 10 let od faktického zahájení.
2. To vylučuje, že by možná nová jaderná elektrárna v ČR řešila otázku náhrady uhelných zdrojů. Ty při dnešních cenách ekonomicky „nepřežijí” déle než do konce dekády (což je pro mne optimistický odhad).
3. Budeme-li chtít udržet vyšší míru kapacitní přiměřenosti (snížit závislost na dovozu), budeme muset nejen co nejrychleji vybudovat OZE (zejména vítr pokrývající dobu s malým výkonem FVE), které se zavazujeme zprovoznit do roku 2030 kvůli dohodnuté legislativě EU, ale hlavně postavit kapacity ve flexibilních zdrojích (s nízkým capex, neb jejich vytížení bude klesat). A ty zde pak budou po desítky let.
4. U dnešních staveb JE platí, že došlo k nárůstům v rozsahu 200-400% proti původním plánům. Je racionální čekat, že toto budou reflektovat ceny nových nabídek a též, že se to odrazí v ochotě dodavatele vzít na sebe rizika.
5. Dlouhá doba výstavby JE je další faktor, který stavbu komplikuje - samotný náklad na financování po dobu stavby lze odhadnout (bez započtení inflace) nejméně na pětinu ceny (odhad pro délku 10 let a úrok 4%).
6. Dnešní tržní ceny elektřiny (baseload) - po roce 2027 kolem 100 euro za MWh - jsou hluboko pod dnešními odhady na náklad na výrobu elektřiny z nové JE, elektrárny by tak musely být systematicky trvale dotovány spotřebiteli.
7. Další problém pro uplatnitelnost JE na budoucích trzích spočívá v omezené využitelnosti „stabilní dodávky“ (baseload). Dokonce i v ČR se brzy dostaneme k tomu, že ve stále větší části roku bude celá spotřeba pokryta levnými OZE (což přinese pokles ceny elektřiny v tomto období i celkově). Pro zajištění stability dodávek tak budou zásadní zdroje flexibilní, nikoliv stabilní. Ty druhé mohou čelit problémům s ekonomikou jejich výroby.
8. Vzhledem k tomu, že již nyní, při velmi malém podílu kapacity FVE (kolem 2GW) vzniká problém s uplatněním výroby, bude tento problém při realizaci jen části dnes povolené kapacity (povolení k připojení má přes 16 GW) násobně vyšší. Přičemž otázka co nejefektivnější uplatnitelnosti čisté a levné energie musí být řešena společně s úvahami o budoucím podílu JE na naší výrobě elektřiny.
9. V úvaze o energetickém mixu systematicky podceňujeme potenciál úspor. To může vést k závažnému nadsazení odhadu možnosti využitelnosti stabilních kapacit, a tím ke směřování k mixu, který může být ekonomicky silně neefektivní.

Zdá se mi tedy, že česká diskuse k jaderné budoucnosti je poněkud „přepálená“ (a to bez ohledu na to, že se obloukem vyhýbá řešení otázky úložiště odpadu). Jako jasný úkol na dalších několik let totiž bezesporu stojí navýšení kapacity OZE, modernizace sítí, vznik kapacit na ukládání a řízení poptávky (a modernizace přístupu k systémovým službám) či doplnění kapacit v návaznosti na odstavování uhelných elektráren. Dokonce i okamžité rozhodnutí o výstavbě JE nijak neřeší ani problémy naší energetiky na další zhruba dekádu a půl, ani plnění našich závazků. Je tak přinejmenším sporné, zda není výhodnější vyčkat, kam se tento dnes rizikový sektor v dalším období (v jednotkách let) posune. Tento posun by přitom mohl
přijít buďto se zahájením výstavby většího počtu velkých bloků (neb to sníží cenové riziko) nebo s prokázáním ekonomické efektivity menších instalaci (SMR, kterých se vyvíjí mnoho desítek, ale žádný z nich zatím nepotvrdil komerční využitelnost).