40 miliard je obrovská suma peněz. Nejen v situaci, kdy se stát snaží zoufale umazat desítky miliard vysokého rozpočtového deficitu. Ve stejné době stát startuje velkorysý, chytlavě označený program „Oprav dům po babičce“. Napsaly o tom Seznam Zprávy třeba zde.


Zahrnuje chvályhodnou snahu pomoci lidem zrekonstruovat existující nemovitosti tak, aby byly energeticky efektivnější. K tomu obsahuje i různé politické „chytáky“. Mezi ně patří 50 000 Kč bonusu na nezaopatřené dítě v domácnosti (které nemá s úsporou energie souvislost), což kontrastuje s bonusem jen 10 000 Kč za kombinaci energetických úspor (kdy tedy kombinace 5 opatření je rovna jednomu dítěti).

V našich podmínkách „papírových válek“ zní jistě atraktivně i to, že peníze mají jít zálohově a to, že „nově by nemělo být ve většině případech nutné dokládat projektovou dokumentaci, ani vyžadovat účetní doklady“. Což zní docela „divoce“. Je-li totiž cílem programu dosažení společensky potřebných úspor energie, měl by stát docela jasně vědět, „co si za miliardy kupuje“ a jak bude posun rekonstruovaných budov do energetické kategorie B (bez projektové dokumentace) zajištěn.

To, co naopak v programu chybí, je pro mnoho potenciálních žadatelů zásadní dostupnost výhodného úvěru – tento problém přehodili autoři programu na stavební spořitelny zřejmě výměnou za zachování dotace spoření (uvidíme, jak to bude fungovat).

První otazníky

Na první pohled hezká snaha „posunout věci dál“, na druhý ale otázka, jak efektivní je tento návrh na „nějakou“ rekonstrukci pro odhadem 40 000 žadatelů (ministerstvo počítá tedy průměrně s částkou milion na žadatele, takže zřejmě na poměrně nákladné rekonstrukce).

Nelze také zcela pominout “tržní logiku“. Pokud je „dům po babičce“ v dobré lokalitě, jistě se najde cesta k jeho efektivnímu využití díky jeho vysoké tržní ceně. A neb ji rekonstrukce dále zvýší (i bez štědré dotace), zřejmě by se tyto domy dočkaly rekonstrukce (někdy i cestou prodeje někomu, kdo rekonstrukci zvládne) i s podstatně nižší podporou. Nelze zcela opominout ani riziko, že státní miliardy zamíří do míst, kde nemovitosti nemají dostatečnou atraktivitu (a tedy i hodnotu), a ty časem skončí, v rozporu s plány autorů, třeba i jako rekreační (třeba proto, že v okolí není dobrá nabídka práce), trvale neobývané budovy (tedy s malou úsporou energie). A mimochodem, aby stát stimuloval rozhodnutí lidí, která postrádají ekonomickou racionalitu, není dobrý nápad. K tomu lze přičíst problém, že se nemluví o tom, že by byl testován žadatelův příjem nebo majetek (a tedy riziko, že peníze „nás všech“ zamíří k těm velmi movitým).

Zřejmě zde sehrálo roli to, že „EU peněz je mnoho, tak je rychle utrácejme“. Což je něco, pod čím bych se vlastně i podepsal (neb času není nazbyt). Ale rychle neznamená bezhlavě a málo efektivně.

Neefektivní stát

Už dnešní často velmi velkorysé, a ne zcela logické dotace (třeba na malé FVE) otevírají otázku, zda nekulhá značně jejich efektivita (viz ilustrativní propočty v mém textu zde). Vždy je totiž třeba porovnávat, co přesně (v číslech) za jednu korunu státem vynaložených peněz do úsporných opatření či rozvoje energetiky stát „získává“. Politické body za chytlavý titul a peníze pro vybrané skupiny lidí do toho vstupovat opravdu nemají. Musí to být o objektivních a doložitelných datech.

Pokud bychom pro ilustraci vyšli třeba z toho, že takto za milion státní podpory renovovaný dům ušetří kupříkladu 8 MWh energie ročně (vycházím ze svých dat o úsporách na středně velkém domě), a „trvanlivost“ opatření je třeba 25 let, zaplatí stát za ušetřenou kWh elektřiny 5 Kč (což je absurdně vysoká suma, navíc spočtená bez časového rozlišení, které by náklad zvýšilo). Pro porovnání, velkorysá dotace 200 000 Kč, která by srovnala cenu spalovacího auta nižší střední třídy s elektromobilem (a vlastníkovi nechá plnou úsporu z provozu), ročně ušetří zhruba polovinu energie (při nájezdu 10 tisíc km). Při pětinové výši dotace a odhadovaném 15 letém provozu auta stojí úspora 1 kWh stát 3,33 Kč, přičemž podporu by mohlo teoreticky získat 200 000 lidí.

Na první pohled se tedy nezdá, že byl program bedlivě prozkoumán, co se ekonomické efektivity týče. Pokud je cílem programu zlepšit životní úroveň občanů, pak „vybrat“ pár desítek tisíc lidí, kteří mají „dům po babičce“ a projekt zorganizují, zní jako dosti nepochopitelná loterie. Zvláště pak v kontextu toho, jak zoufale se našemu státu nedostává peněz.

Cena za málo funkční stát

Bezesporu je pravda, že stovky miliard, které od EU dostaneme na klimatickou transformaci naší země, představují obrovskou výzvu pro jejich efektivní uplatnění. A není to snadné, zejména pak při nízké kvalitě státních institucí. Je ale jistě pravda, že „salámová metoda“ miliard na jednotlivé projekty není ta správná cesta, stejně jako desítky miliard pro „velké hráče“ typu teplárenských firem. „Dům po babičce“ je z tohoto pohledu „velká rána“, ale bohužel, na první pohled (a omlouvám se, zda jsem nezachytil zásadně přesvědčivější data, než jaká ukázala má ilustrace) jen s nejistým zásahem cíle.

Přitom naše ekonomika (energeticky vysoce náročná) a hlavně energetika (která nezachytila vůbec nástup nových technologií) potřebuje opravdu obrovské, druhé, ale nutně efektivní investice. Například, bez rychlého rozšíření baterií v síti (nikoliv v rodinném domě) a bez zavedení řízení poptávky, nebude s to využít čistě vyrobenou elektřinu z OZE (a navíc si připlatíme za systémové služby dnes poskytované draze a „špinavě“ uhelnými elektrárnami). Bez podpory staveb nových flexibilních zdrojů může znamenat rychlý odchod uhlí (způsobený poklesem ceny elektřiny) závažný problém pro naši energetiku a je třeba otázkou, zda nemá být jednou z nejvyšších priorit naší energetiky rozšíření propojení naší sítě zejména do energeticky levného a zřejmě v budoucnu přebytkového Německa.

Podpora úspor energie domácnosti je samozřejmě podstatná část transformace ekonomiky, ale musí být posuzována v kontextu efektivity jiných státních výdajů (neb to je jen jedna z cest) a nesmí být velkoryse zaměřena jen na malý výsek společnosti. Navíc, pokud jsou tato opatření aspoň trochu ekonomicky efektivní, lze je lépe a mnohem levněji podpořit zvýhodněnými dlouhodobými úvěry. Přičemž dotace, v mnohem menší míře než v tomto programu, má jen vytvořit dostatečně atraktivní návratnost. Zda je tomu tak u tohoto projektu, si fakt nejsem jistý.

Bohužel, nekvalitně fungující český stát dlouhodobě produkuje rozhodnutí, která těžko odolávají snaze o exaktní prověření. Kde nejsou data, tam pak nastupuje intuice, „selský“ rozum či snaha o populární PR, i když si to třeba autoři neuvědomují. Stovky miliard unijních korun zřejmě často vedou k máchnutí rukou nad suboptimálními rozhodnutími, ale každé špatné rozhodnutí je prostě špatné bez ohledu na to, kdo jeho náklad nese.

Doufám, že se můj skeptický pohled na parametry programu, který jinak cílí do oblasti, kde potřebujeme změny "rozhýbat", je projevem nepřesných informací z tisku, ze kterých čerpám (kde mj. stojí, že výše dotace je až 2/3, což vypadá jako až absurdní snaha „trumfnout“ již tak velmi vysokou podporu malých bateriových FVE). Pokud ne, ukazuje to, že zcela nutně potřebujeme, aby vznikl nezávislý orgán, který bude na efektivitu aspoň těch nejdražších rozhodnutí státu, bez ohledu na to, zda je platí EU nebo jen čeští poplatníci, dohlížel. Neb na plýtvání dnes naše země fakt nemá.