aneb proč je třeba zrušit víceletá gymnázia, část 3/3

Minulý rok jsme si připomněli 30 let od pádu Berlínské zdi, který nastartoval vlnu revolucí v zemích tehdejšího Sovětského bloku. Méně se hovořilo o jiném výročí: 30. listopadu uplynulo 40 let od vydání legendárního alba Pink Floyd The Wall. Album líčí příběh člověka jménem Pink Floyd, který – oběť i viník zároveň – svůj život obehnal zdí lhostejnosti, arogance a ignorance. Tato dvojí událost jakoby symbolizuje porevoluční osud českého školství: fyzické zdi mohou padnout, ale naše vnitřní nesvobody, pokřivené představy a nevědomost, ty jsou mnohem odolnější. Jejich hlavním dítětem jsou nové pomyslné i skutečné zdi, pomocí kterých rok co rok segregujeme naše žáky a které nesou jméno Víceletá gymnázia.

Že víceletá gymnázia představují jednu z nejzávažnějších nemocí současného českého školství, je základní tvrzení tohoto textu. Cesta k dokázání tohoto tvrzení není ani krátká, ani snadná. Čtenář musí být připraven na této cestě přehodnotit některé zavedené představy, které o fungování vzdělávacího systému dosud má.

Rozdělili jsme si ji na tři etapy:
V prvních dvou již publikovaných částech (viz zde, a zde) jsme s odvoláním na dostupná data a expertní analýzy ukázali, že

1) přidaná hodnota víceletých gymnázií oproti kombinované hodnotě základních škol a čtyřletých gymnázií je prakticky nulová; že
2) místo, aby víceletá gymnázia plnila zadání svých zakladatelů, tedy kultivovala skutečné elity, v rozhodující míře napomáhá v reprodukci stávajících elit a tedy konzervaci statu quo. A dále, že
3) silný mezigenerační přenos socioekonomického statusu rodičů na dosažené vzdělání dítěte, který je pozorovatelný v našem školství, je vše, jen ne „přirozený“: Česká republika má daleko nejvyšší míru závislosti výsledků vzdělávání dětí společenským postavením rodičů ze všech zemí OECD a je za tento fakt ze strany této organizace opakovaně kritizována.
Zkonstatovali jsme, že
4) tato fakta staví existenci víceletých gymnázií do přímého rozporu nejen s posláním státního veřejného školství, jak jej formulovala v roce 2002 tzv. Bílá kniha, ale také se základními principy demokracie a otevřené společnosti.
5) S použitím sociologického konceptu „Matoušův efekt“ jsme poukázali na skryté selektivní tendence, které způsobují motivaci některých dětí a demotivaci jiných, a konstatovali jsme, že namísto toho, aby se náš vzdělávací systém snažil tyto nebezpečné tendence eliminovat, existencí víceletých gymnázií z nich činí oficiální systémovou doktrínu.
6) Dále jsme viděli, že existence víceletých gymnázií vyostřuje již tak v našem školství velmi silnou a všudypřítomnou atmosféru soutěže a konkurence. Pomocí poznatků z neurologie, psychologie, sociologie a pedagogiky jsme demonstrovali, že takováto učební situace vede ke zpomalení učení a že paralyzuje vzdělávací systém.

Společníkem na za naší cestě je Pink, hlavní hrdina alba The Wall, jehož skladby nám zpříjemní zastavení.

I GOT ELASTIC BANDS KEEPING MY SHOES ON...
(Nobody Home, strana 3, stopa 3)

Pink ve své izolaci má vše, co si může přát: elektrické světlo, třináct programů v televizi, tašku s kartáčkem na zuby a hřebenem, stříbrnou lžičku na řetízku... K čemu to ale je, když nikdo není doma?

Nerovnosti nejsou nespravedlivé, pokud jsou legitimní. Jana Straková, z jejíž výzkumů zde ve velké míře čerpáme, ale i mnozí jiní autoři, se již téměř dvacet let snaží dokázat, že nerovnosti, které jsou generovány přítomností víceletých gymnázií v našem vzdělávacím systému, legitimní nejsou. Zdá se až neuvěřitelné, že ve světle na tvrdých datech založených důkazů, které opakovaně předkládá (naposledy v roce 2017 jako spoluautorka unikátní longitudinální studie CLOSE, která potvrdila předchozí zjištění), můžou ještě instituce jako víceletá gymnázia v českém školství přetrvávat. Přesto je tomu tak. V nedávné době byla jejich existence stvrzena státní záštitou nad přijímacími řízeními. V reakci na zavedení tak zvaných cut off skórů tato statečná žena jakoby rezignovaně konstatuje: „ Debata o cut-off score poněkud zastínila problematičnost zkoušek jako takových. O té se již se nediskutuje, již jsme se s nimi pravděpodobně smířili.“ (srov. Audit vzdělávacího systému v ČR: rizika a příležitosti (2018)

Máme-li hledat příčinu, proč mají analýzy Jany Strakové relativně malý dopad, potom ji lze podle mého názoru spatřovat právě v jejím důrazu na pojmy „nerovnost“ a „spravedlnost“. Bohužel se ukazuje, že malý český človíček je schopen se smířit s jakoukoliv nespravedlností, pokud „si může udržet svou ledničku stále plnou“. Bude tedy nutné ukázat, jaký má segregovaný a nespravedlivý systém českého vzdělávání dopad na život nás všech a na budoucí prosperitu naší země. Kdyby neexistovala víceletá gymnázia, byl by český vzdělávací systém výkonnější, nebo by tomu bylo naopak?

Ustavme nejprve vztah mezi úrovní vzdělanosti a blahobytem země. Asi každý z nás intuitivně tuší, že čím je společnost vzdělanější, tím bude pravděpodobně i blahobytnější. Udělejme si konkrétnější představu, o jak vysoké bohatství se jedná.

Přední světový expert na vzdělávání Dylan Wiliam ve své přednášce z roku 2011 říká (viz): „Nedávno vydaná zpráva OECD odhaduje, že kdyby se žáci (Velké Británie) z poloviny vyrovnali výsledkům žáků Finska v testování PISA, to znamená zvedli svůj výkon o 25 bodů, přineslo by to národní ekonomice čistou hodnotu 4 bilionů liber, což je třikrát více, než je její souhrnný národní deficit, nebo, jinak řečeno, je to zhruba hodnota všeho, co se ve Velké Británii v současné době nachází.“ V publikaci z roku 2018 ten samý autor s odvoláním na analýzu ekonomů E. Hanusheka a L. Wössmanna uvádí, že kdyby výkonnost amerických patnáctiletých žáků v testu PISA vzrostla o 25 bodů, mělo by to za následek navýšení hrubého domácího produktu USA v příštích padesáti až osmdesáti letech o 62 bilionů amerických dolarů, nebo, jinými slovy, americká ekonomika by byla o 30 procent bohatší než kdyby k navýšení vzdělanosti nedošlo. (Wiliam, Dylan, Creating the Schools our Children Need, Learning Sciences, 2018, str. 12).

Vzdělanost má přímý a hmatatelný vliv na budoucí ekonomický stav země. Tento vliv je obrovský. Wiliam ve své přednášce nepochybně čerpá z šetření PISA z roku 2006, kde se Česká republika umísťuje těsně za Velkou Británií (v posledním šetření za ní již zaostává o 10 míst) a rozdíl ve výsledcích ČR oproti tehdy vedoucímu Finsku je prakticky stejný. Přepočteme-li zmiňovanou sumu 4 biliónů liber na počet obyvatel, dělá to pro Českou republiku zhruba 640 miliard liber, nebo, podle současného kurzu, přes 19 biliónů korun českých. To představuje čtyřnásobek našeho HDP! V sázce je tedy hodně a každý, kdo to s budoucností této země myslí vážně, nemůže tato závažná data přehlížet. Buď budeme přemýšlet, jak zvýšit vzdělanost našich dětí, nebo se v dohledné budoucnosti dočkáme nezanedbatelného množství prázdných ledniček.

TEAR DOWN THE WALL!
(The Trial, stana 4, stopa 6)

Důkazy předložené soudu jsou nevyvratitelné! Není potřeba, aby se porota odebrala do ústraní.. O vině a nevině je rozhodnuto...

Pink se nesměle ozývá z lavice obžalovaných: „Dobrá, víceletá gymnázia neplní svůj účel: nejsou rafinérií talentu a žáci zde neprospívají více, než kdyby studovali na jiných školách. Možná také náš systém zvýhodňuje bohatší a ne vždy ty skutečně talentované. Jsem ochoten připustit, že jejich existence přináší do našeho školství nějaký ten stres navíc. Neměli bychom se ale přece jenom pokusit tento stav změnit? Zlepšeme víceletá gymnázia! Najděme důvody, proč záměry zakladatelů nejsou realizovány a navrhněme správná řešení tak, aby byla původní vize naplněna! Chceme přece vychovávat skutečné elity!“

Vytváření elit je univerzální sociologický jev – elity se tvoří, ať chceme, nebo ne. Charakter elit je určován charakterem společnosti: v pokřiveném prostředí, jaké jsme zažili v období komunismu a bohužel ve velké míře zažíváme i po jeho pádu, mohou vzniknout jen pokřivené elity. Aby mohly vzniknout skutečné elity, bez kterých se žádná dobře fungující společnost nemůže obejít, musí být splněna řada podmínek. Jednou z nejzákladnějších je svobodná otevřená společnost a absence jakékoliv segregace a zdí, a to nejen ve vzdělávacím systému. Skutečné elity potom vzniknou, a to i bez zásahů sociálních inženýrů z řad zastánců víceletých gymnázií.

Bohatství společnosti však nedělají elity, jakkoliv je jejich role coby morálních a intelektuálních vzorů podstatná. Bohatství vytváříme my všichni. „Vysoce efektivní jsou především ty systémy,“ říkají David Greger s Věrou Ježkovou, citujíce A. Greena, „ve kterých společnost klade velkou hodnotu na vzdělávání všech skupin, ve kterých (vzdělávací systémy) institucionalizují normy a očekávání pro každého, nejen pro elity“. (Greger, Ježková, Kvalita a spravedlivost ve vzdělávání, in: Matějů, Petr, Jana Straková, Arnošt Veselý (eds.). 2010. Nerovnosti ve vzdělávání. Od měření k řešení. Praha: Sociologické nakladatelství SLON, Str. 51)

Existuje obrovská spousta důkazů, dokládajících fakt, že nesegregované školství vede k ekonomické prosperitě. Dylan Wiliam v návaznosti na Goldina a Katze uvádí, že USA se ve druhé polovině 20. století staly vůdčím světovým výrobcem přesně z toho důvodu, že mezi lety 1910 a 1940 provedly obrovské investice do hromadného veřejného vzdělávání pro žáky do věku 18 let v době, kdy se většina obdobně vyspělých ekonomik domnívalo, že investice do vzdělávání žáků nad 15 let, kteří nepokračují ve studiu na univerzitě, je ztráta peněz. Americký „high school movement“ prosazoval jednotné vzdělávání pro všechny žáky do věku 18 let zakončené jednotnou státní zkouškou.

Obdobně za Finským vzdělávacím úspěchem stojí reforma ze 70. Let, která spočívala na sjednocení kurikula pro základní školy včetně zrušení raných výběrových škol, redukci na dvě větvě na úrovni střední školy, sjednocení a zjednodušení národního kurikula a zavedení jednotné maturitní zkoušky. Podobné znaky vykazuje i školství v Estonsku, jehož žáci v současnosti dosahují nejlepší výsledky ze všech evropských zemí. Není náhodou, že estonské školství (podobně jako finské) vykazuje jednu z nejnižších měr nerovností na světě.

Podpora všech, a především těch sociálně slabých, má mimořádný ekonomický přínos. Wiliam uvádí, že pokud by všichni američtí teenageři dosáhli minimální úrovně předepsané OECD, americká ekonomika by narostla o 30 biliónů dolarů! Dále: tím, že zabráníme jednomu žákovi v USA v předčasném odchodu ze střední školy, přineseme společnosti čistý zisk 209 000 dolarů (v daních, které by tento jedinec platil, ve snížených nákladech na zdravotní péči a ve snížených nákladech na soudnictví). (srov. Wiliam, Dylan, Embedded Formative Assessment, Solution Tree Press, 2018, str. 187, str. 6)

Další významný společný znak úspěšných vzdělávacích systémů je jejich důraz na všeobecné vzdělání. Úspěšné systémy se nesnaží předvídat budoucnost a to z toho důvodu, že je nepředvídatelná - dnes více než kdy jindy. Pouze všeobecné vzdělání zajistí člověku možnost uspět ve světě, o kterém dnes nic nevíme. Neexistuje kritérium, na základě kterého bychom mohli 11letého člověka odsoudit k lopatě, nejen proto, že je to nespravedlivé, ale především z toho důvodu, že nemáme žádnou jistotu, že za těch pár let, kdy opustí školu, tam ta lopata bude stále čekat.

Cesta k budoucí prosperitě vede pouze přes všeobecné vzdělání pro všechny. S tím souvisí i nové pojetí spravedlnosti. Principy meritokracie jako odměňování podle zásluh ve 21. století neobstojí. Místo toho nastupuje nová spravedlnost. Citujme opět Gregora a Ježkovou: „Jako spravedlivé vnímáme takové příležitosti ve vzdělávání, které umožňují uspět každému dítěti. Zvláště jsou z hlediska tématu spravedlivosti ve vzdělávání důležité různé kompenzační mechanismy ve vzdělávání, které umožňují jakkoliv znevýhodněným žákům ... dosáhnout požadovaných cílů vzdělávání.“ (Greger, Ježková, opus cit., s. 27)

Školy musí přestat být „rafinériemi“ talentu. Místo toho, jak říká Wiliam, se musí stát „inkubátory“, nebo „továrnami“ na talent. Jejich úkolem nesmí již být (jako v ropných rafinériích) roztřídit „materiál“ do různých vrstev: nikoliv pouze talent identifikovat, ale pěstovat ho a někdy ho dokonce tvořit, dostávajíce z žáků více, než oni sami věřili, že mohou dosáhnout. (Wiliam, opus cit., str. 140) Ve výše zmíněných zemích se to daří, tak proč ne u nás?

......

Letos 21. července uplyne 30 let od legendárního koncertu The Wall, který se uskutečnil v Berlíně na troskách padlé Berlínské zdi. Tehdy jsem jako šestnáctiletý poprvé v televizi uslyšel a uviděl písně Pink Floyd, které mě hudebně i lidsky formovaly několik dalších let. Letos v červenci budou čeští páťáci a sedmáci znovu segregováni, bude jim určeno jejich správné místo a stanoveny jejich životní aspirace. Není na čase, aby se tak stalo naposledy?

Nechci tvrdit, že zrušení víceletých gymnázií je receptem pro skvělé školství: zbavíme-li pacienta zhoubného nádoru, neznamená to nutně, že mu zachráníme život. Je to však nezbytná podmínka, aby se naše vzdělávání uzdravilo a mohlo opět růst.

Je vskutku nejvyšší čas volat spolu se Soudcem Červem:

Tear down the wall! Strhněme tu zeď!

Naše děti, i naše země si to zaslouží!


Vážený slušný čtenáři a čtenářko, pokud byste měli nějaký dotaz nebo chtěli některé z témat dále prodebatovat, můžete mi napsat na mail lukasbuzek28@gmail.com.