O tom, že i ve školství malé věci mohou přinést velké změny, a že to, co se jeví jako „talent“, je často především hromada dřiny.

Jako rekreační tenista čas od času sleduji instruktážní tenisová videa. Nedávno jsem na Youtube narazil na tutoriál, v němž profesionální trenér Rick Macci pomáhá mladému tenisovému adeptovi vylepšit to, co se mi jevilo jako už tak dost dobrý forhend (viz). Macci se svými kolegy dlouhodobě studuje hru nejlepších profesionálních hráčů a ke svým analýzám používá moderní technologie a 3D počítačové analýzy. Pro rozeznání problému v mladíkově forhendu stačilo jeho cvičenému oku několik okamžiků strávených na kurtu – podle všeho bylo potřeba hlavně změnit postavení lokte při nápřahu. Jak to již v takovýchto videích bývá, na konci mladý tenista hrál forhend lépe – úsporněji, přesněji a razantněji.

Jak souvisí postavení lokte při forhendu se vzděláváním, které je tématem tohoto článku? Myslím, že hodně. Jsem totiž přesvědčen, že kromě velkých témat veřejné diskuze, jako je smysl vzdělávání, klíčové kompetence, vzdělávací standardy a kurikulární obsah; jako jsou otázky rovnosti přístupu ke vzdělávání a vzdělávací spravedlnosti; jako jsou problémy struktury školského systému a jeho financování, je také nutné zvolit podobný přístup jako Rick Macci a jeho tým: podívat se do učeben těch nejlepších profesionálních učitelů, a detailně studovat, co skutečně se svými žáky dělají.

Sir Michael Barber, poradce bývalého britského premiéra Tonyho Blaira, svého času prohlásil, že „kvalita vzdělávacího systému nemůže překonat kvalitu jeho učitelů“. Toto tvrzení vyjadřuje fakt, potvrzený mnoha výzkumy, že učitel – a jeho kvalita – je onen „game changer“ – je právě tou nejdůležitější proměnnou ve vzdělávacím systému. Když budeme vědět, jak „hrají“ špičkoví učitelé, třeba se budou moci ti z nás, kteří se chtějí zlepšovat, pokusit jejich hře přiblížit.

POZITIVNÍ DEVIANTI

Jedním z těch, kteří již dlouhou dobu analyzují práci výjimečných učitelů, je Doug Lemov se svým týmem. Výsledkem jejich práce je „taxonomie efektivních výukových postupů“, která letos v září vyšla ve třetím přepracovaném vydání pod názvem Teach Like a Champion 3.0.

Jakým způsobem Lemov tyto učitele identifikuje? Učitelství není jako tenis: pokud máte na okruhu držitele dvaceti grandslamových trofejí, víte kam svou pozornost upřít. Kde jsou ale učitelští šampioni?

Podívejme se na následující graf, který ukazuje výsledky žáků šestého ročníku ve státem administrované zkoušce z matematiky ve státě New York. Osa x představuje procento žáků, kteří mají nárok na obědy zdarma nebo za sníženou cenu (FRPL), což je standardní měřítko chudoby v americkém vzdělávacím sektoru. Na ose y je zaznamenáno procento žáků z jednotlivých škol, kteří úspěšně zvládli matematický test. Modrá šikmá čára ilustruje známý trend, typický také pro český vzdělávací systém: z čím chudšího prostředí žák pochází, tím horší vzdělávací výsledky má. Graf nás informuje o tom, že v roce 2011 ve školách, kde většina dětí vznáší nárok na FRPL, v průměru pouhých 40 % dětí prošlo matematickým testem. Ukazuje také, že na druhém konci škály bylo takovýchto žáků v průměru 83 %.



Všimněme si nyní zakroužkované školy vpravo nahoře: její žáci pocházejí z nejchudších rodin: 96 % z nich má nárok na oběd zdarma. V této škole – Troy Preparatory Charter School – zvládli test všichni žáci. Navíc – což z grafu nelze vyčíst – 60 % z nich dosáhlo nejvyšší známky – fakt, který je řadí mezi nejlepších 5 % škol ve státě. Nejedná se o jednorázový náhodný výkyv. Žáci této školy vykazují mimořádné výsledky po mnoho let v celé řadě předmětů. Tato škola představuje to, co Chip a Dan Heathovi nazývají „světlým bodem“. Její učitelé jsou „pozitivní devianti“, kteří navzdory předpokladům a nepřízni okolností vybočují z řady a daří se jim uspět. Právě takovéto „světlé body“ vyhledává Lemov při identifikaci výjimečných učitelů.

MALÉ VĚCI

Co tito učitelští šampioni ve svých třídách dělají? Řekli bychom, že to musí být něco mimořádného, pokud mají se svými žáky tak úžasné výsledky. Určitě používají nejrůznější inovativní metody, nejmodernější technologie a internetové aplikace. Jejich hodiny jsou nabité zábavnými aktivitami všeho druhu. Žáci se jistě stále pohybují po učebně, a pokud sedí, tak rozhodně ne v lavicích (a pokud v lavicích, tak rozhodně ne čelem k tabuli).

Odpověď zní: ano, někdy. To je však neodlišuje od těch „pouze dobrých“. „Naše studie ukázaly,“ říká Lemov, „že tyto pozitivní výjimky, učitelé, kteří jsou tváří v tvář vší nepřízni abnormálně a někdy až úžasně úspěšní, … jsou právě ti, kteří se nejvíce soustředí na malé a zdánlivě všední aspekty své každodenní práce. … Právě ti učitelé, jejichž žáci ovládli abstraktní myšlení vyššího řádu – hluboké čtení symbolismu Pána much, spolehlivé řešení rovnic o dvou neznámých – byli s největší pravděpodobností zaujati věcmi, které ostatní považovali za nehodné pozornosti.“.

Učitelští šampioni nedělají na první pohled nic mimořádného. Pro necvičené oko, podobně jako v mém případě při pozorování forhendu mladého adepta profesionálního tenisu, se vlastně moc neliší od „těch pouze dobrých“. Tak jako oni hrají své každodenní a všední forhendy a bekhendy. Rozdíl je v tom, že je hrají skvěle, že „jim to tam prostě lítá“. Pojďme se pro ukázku na jeden takový „forhend“ podívat.

CELOTŘÍDNÍ DISKUZE A KLADENÍ OTÁZEK

Nedávno jsem se v naší vesnické hospodě dal do řeči s hospodským na téma distanční výuky. Vyslovil myšlenku, založenou na zkušenosti se vzděláváním své dcery, že při prezenční výuce, na rozdíl od distančního vzdělávání, děti alespoň „drží huby“, protože jinak budou vyvoláni.

Myslím si, že tato věta výstižně vyjadřuje vžitou představu o podobě a funkci jedné z nejběžnějších školních praktik – celotřídní diskuzi spojené s vyvoláváním žáků. Každý asi máme nepříjemné vzpomínky na chvíle, kdy jsme byli paní učitelkou „načapáni“ při nepozornosti, k posměchu celé třídy. Domnívám se, že především tyto negativní pocity vedou některé reformátory k paušálnímu odmítání celotřídní diskuze.

Špičkoví učitelé ale celotřídní diskuzi využívají a žáky vyvolávají. A dělají to hojně. Co tedy dělají jinak?

OTÁZKA JAKO SMĚROVATEL MYŠLENKY

Jeden ze základních axiomů moderní pedagogiky vyplývá ze zjištění kognitivní psychologie, které D. Willingham shrnul ve větě „učení je pozůstatkem myšlení“. Učení znamená vždy změnu v dlouhodobé paměti. „Paměť není výsledkem toho, co si chceme zapamatovat nebo toho, co se snažíme zapamatovat,“ říká Willingham. „Je výsledkem toho, o čem přemýšlíme. … O čem žáci přemýšlí, to si budou pamatovat.“ Žák se vždy něco naučí, protože vždy o něčem přemýšlí (pokud zrovna v hodině nespí). Nám jde však o to, aby se naučil právě to, co chceme, a aby se to naučil správně. Základním posláním učitele je proto maximalizovat myšlení žáka a orientovat je tak, aby došlo k zamýšlenému učení.

Z toho vyplývá význam kladení otázek. Otázka je totiž jeden z nejdůležitějších nástrojů, pomocí kterého můžeme směrovat myšlení žáka. Pokud se vás někdo zeptá Co jsi měl k snídani?, je těžké o tom nepřemýšlet. Pokud se vás někdo zeptá Proč jsi měl snídani?, vaše myšlení je jiného charakteru než v prvním případě.

Zajímavou analýzu otázek kladených při výuce provedl Ted Wragg v roce 1993. Zjistil, že více než polovinu z nich (57%) představují organizační otázky jako „Kdo už má hotovo?“, nebo „Přinesl jsi domácí úkol?“. Pouhých 8 procent otázek vyžaduje analytické myšlení, inferenci nebo generalizaci. Je zřejmé, že čím více eliminujeme organizační otázky a maximalizujeme otázky stimulující myšlení vyššího řádu, tím kvalitnější učení ve třídě proběhne.

To je také důvod, proč špičkoví učitelé více než ti ostatní věnují otázkám mimořádnou pozornost. Všechny klíčové otázky, které v hodině chtějí položit, mají předem pečlivě promyšlené a sepsané. Často při jejich tvorbě spolupracují s jinými učiteli, své otázky opakovaně upravují a cizelují.

COLD CALL

Kvalita otázky určuje kvalitu a hloubku myšlení. Sebelepší otázka ale nebude mít valný učební efekt, pokud zaměstná pouze několik málo žáků z třicetihlavé třídy. Názorně to lze vyjádřit na následujícím grafu: pokud při práci v hodině budeme spoléhat na několik rychlých dobrovolníků, například pokud necháme žáky odpovědi vykřikovat, nebo pokud budeme vybírat pouze ty, kteří se hlásí, budeme se pohybovat někde v levé části u bodu A: zapojí se jen malá část třídy a jejich narychlo vytvořené nápady nebudou pravděpodobně příliš kvalitní. Naším cílem je dostat se někam k bodu B, kde co nejlépe přemýšlí všichni žáci po celou dobu výuky.



Jedním z nejdůležitějších nástrojů, který, pokud je používán správně, může dramaticky zvýšit míru i kvalitu zapojení žáků při celotřídní diskuzi, je podle Douga Lemova technika zvaná „Cold Call“ – pojem, který se od svého zavedení stal součástí celosvětové učitelské lingua franca.

Cold Call znamená praxi vyvolávání žáků bez ohledu na to, jestli se hlásí, nebo ne.

Cítíme, že „Cold Call“ znamená radikální změnu toho, co bychom mohli nazvat „třídní smlouvou“. Vzpomeňme na mého hospodského a jeho vžitou představu o vyvolávání. Žák si určitým chováním vyvolání „vyslouží“ a jiným chováním se mu vyhne. „Cold Call“ naopak znamená, že všichni žáci bez výjimky jsou a priori součástí diskuze a nikdo se jí nemůže vyhnout.

Aby „Cold Call“ vedl k zamýšlenému účelu, tedy ke zvýšení míry participace a myšlení, musí být splněno několik podmínek. Především musí být pozitivní. „Cold Call“ nikdy nesmí sloužit k umravňování žáků. Žáky nevyvoláváme za odměnu nebo za trest. Žáci jsou vyvoláváni proto, že nám záleží na jejich učení a že si ceníme jejich názoru. Vyvoláním říkáme: zajímá mě, co víš a co umíš, abych ti mohl pomoct se zlepšovat; zajímá mě, co si myslíš a jsem přesvědčen, že svým nápadem můžeš hodnotně přispět do společné diskuze.

Cold Call dále musí být předvídatelný a univerzální. V hodinách špičkových učitelů je „cold call“ vlastně „defaultní“ technikou – žáci již předem a automaticky vědí, že budou tímto způsobem vybíráni a že může být vyvolán kdokoliv z nich. Jiný způsob, založený například na dobrovolnících, používají pouze doplňkově. Pokud žáci očekávají, že mohou být kdykoliv vyvoláni, jsou v daleko větší míře motivováni přemýšlet o položené otázce.

„Cold Call“ bude fungovat, pokud slovo dostane co nejvíce žáků. Otázky „rozséváme“ po celé třídě, střídáme pokročilejší žáky s méně pokročilými. Docílíme tím rovnosti hlasů a uděláme si přesnější obraz o míře pochopení látky ve třídě. Můžeme například použít techniku „postupného rozbalování otázek“, kdy jednu „velkou“ otázku rozdělíme na otázky dílčí, a žáci v odpovědích navazují jeden na druhého (to, co Dylan Wiliam nazývá „basketbal“).

Někdy můžeme princip rovnosti hlasů a náhodnosti porušit a vyvolávat s určitým záměrem. (Záměrnost a strategičnost „Cold Callu“ je jedním z hlavních důvodů, proč Doug Lemov a mnozí jiní odmítají pro výběr žáků tzv. „dřívka“ a jiné náhodné generátory, které prosazuje třeba Dylan Wiliam.) Můžeme například během samostatné práce objevit u některého žáka zajímavou myšlenku, kterou stojí za to probrat s celou třídou. Jindy zase zjistíme typickou chybu, která může posloužit k učení všech. Někdy vyvoláme žáka proto, že víme, že daná tématika je jeho silnou stránkou, nebo v jiných případech naopak právě proto, že s problémem zápasí a potřebuje podporu od nás i od třídy.

Nedávná studie E. Dallimorové ukázala, že správné použití „Cold Callu“ zvyšuje ochotu žáků se dobrovolně účastnit práce ve třídě. Ve třídách, kde učitelé tuto techniku používali, se žáci hlásili významně častěji než v kontrolních třídách a jejich vůle k participaci se s časem zvyšovala. Jeví se to trochu jako paradox: pokud žáky vyvoláváme nezávisle na tom, jestli se hlásí, jejich ochota hlásit se bude větší. Zároveň se časem změnily i jejich pocity: používání „Cold Callu“ způsobilo, že odpadl stres z vyvolání, žáci se cítili ve větší pohodě a sebevědoměji.



Tak jako velkého tenistu nedělá pouze dokonalé zvládnutí forhendu, ani skvělému učiteli nebude stačit Cold Call. Je to jedna ze 63 technik, které ve své taxonomii Doug Lemov popsal. Cold Call například musí být doplněn technikou „Wait Time“ – čas na přemýšlení. Průzkumy bylo zjištěno, že průměrný učitel čeká necelou sekundu, než po své otázce vybere žáka pro odpověď. Chceme-li však hluboké a kvalitní odpovědi, musíme dát žákům více času – minimálně tři sekundy, u otázek vyžadujících myšlení vyššího řádu klidně i deset a více sekund. Celotřídní diskuzi špičkoví učitelé dynamicky střídají s diskuzí ve dvojicích (Turn and Talk), nebo s krátkými úseky individuálního psaní, kdy si žáci samostatně ujasní myšlenky (Silent Solo). Kvalitní celotřídní diskuze se také neobejde bez zvládnutí technik práce s chybou (Culture of Error) a technik pro případ, kdy žák nezná odpověď (např. No Opt Out).

PRACTICE MAKES PERFECT

Chip a Dan Heathovi ve své knize Switch konstatují, že velké problémy lze zřídka vyřešit úměrně velkými řešeními. Ve valné většině případů vyžadují sérii malých řešení, zaváděných někdy týdny, někdy desetiletí. Náš mladý tenista potřebuje změnit postavení lokte při nápřahu forhendu. Zcela jistě se bude muset zaměřit i na další věci. Chápe, že chce-li alespoň trochu hrát jako Federer nebo Djokovič, musí především zlepšit onen obyčejný forhend nebo bekhend, nebo třeba pohyb po kurtu. Jistě, velké hráče nedělají jen velké údery. Není to celý příběh; je to ale velká část příběhu.

Takováto „malá řešení“ nabízí i Doug Lemov. Jsou to nenápadná, všední řešení, která však dohromady mohou přinést velkou změnu. Pokud se chceme přiblížit šampionům, nezbývá nám než překonat sebeuspokojení a najít v sobě dost pokory, abychom začali na těchto všedních věcech pracovat. Dobrá zpráva je, že skvělým učitelem se člověk nerodí, ale že se jím stává. Špatná zpráva je, že to stojí hodně dřiny a potu. Nečeká nás sláva a turnajové prémie. Něco lepšího – vzdělanější, spokojenější a sebevědomější děti.


Vážený slušný čtenáři a čtenářko, pokud byste měli nějaký dotaz nebo chtěli některé z témat dále prodebatovat, můžete mi napsat na mail lukasbuzek28@gmail.com.

Možná byste si chtěli přečíst:

Doug Lemov: Teach Like a Champion 3, Jossey-Bass 2021
Doug Lemov, Erica Woolway, Katie Yezzi: Practice Perfect, Jossey-Bass 2012
Dylan Wiliam: Embedded Formative Assessment, Solution Tree Press 2018
Dylan Wiliam, Siobhán Leahyová: Zavádění formativního hodnocení, Edulab 2015
Chip a Dan Heath: Switch, Random House 2011

Studie Elise Dallimorové dokazující pozitivní vliv Cold Callu na participaci zde.

Některé zajímavé blogy na téma Cold Call: zde a zde