Tento článek je určen těm, kteří

- rádi řeší hádanky a různé úlohy,
- mají rádi pohádky,
- tuší, že slovo „transfer“ neznamená jenom „poskytnutí peněžních prostředků z veřejného rozpočtu“,
- by se chtěli dozvědět, jak výše řečené spolu souvisí.

Začněme hádankami. Tuhle předložili v roce 2004 psychologové Zhe Chen, Lei Mo a Ryan Homonichl skupině amerických a čínských vysokoškolských studentů. Zkuste si ji cvičně vyřešit:

Hledač pokladů se chystá prozkoumat jeskyni v blízkosti pláže. Je přesvědčen o tom, že jeskyně je plná propletených chodeb a obává se, že se ztratí. Pochopitelně nemá mapu jeskyně. K dispozici má pouze běžné předměty jako baterku a batoh. Co má udělat, aby se neztratil, až se bude později vracet z jeskyně?

Zde je správné řešení: Hledač pokladů si do batohu musí nabrat písek z pláže a cestou za sebou nechávat písečnou stopu. Ta mu později umožní bezpečný návrat.

Podařilo se vám problém vyřešit? Pokud ano, zařadili jste se po bok 75 % amerických studentů. Pokud jste – tak, jako já – úspěšní nebyli, potom jsme na tom stejně jako 75 % čínských studentů.

Jednalo se o dobře kontrolovanou studii, v níž výzkumníci zajistili v už tak jednolitých skupinách rovnoměrné zastoupení pohlaví, IQ a dalších důležitých faktorů. Jak je tedy možné, že američtí studenti byli úspěšní ze 75 % a čínští studenti pouze z 25 %?

TRANSFER

Abychom nalezli odpověď, musíme vysvětlit význam jednoho v současné populární i odborné pedagogické literatuře hojně používaného pojmu, kterým je transfer.

Poprosím čtenáře, aby porovnal následující dvě slovní úlohy:

1. Jana osévá trávník, který je 7 metrů široký a 30 metrů dlouhý. Ví, že jeden pytel travního semene stojí 300,- Kč a že každý pytel oseje 300 metrů čtverečních. Kolik peněz potřebuje Jana, aby osela celý záhon?

2. Josef natírá vrchní desku stolu, která je 120 cm dlouhá a 80 cm široká. Lak, který potřebuje, stojí 150,- Kč za plechovku, a každá plechovka umožní natřít 600 cm čtverečních. Kolik peněz potřebuje Josef, aby si koupil lak?

Je zřejmé, že problém Josefa je stejného typu jako problém Jany. Liší se pouze v tom, co psychologové nazývají „povrchová struktura“ – jeden z nich se týká osetí trávníku a druhý natření stolu. Společnou mají tzv. „hlubokou strukturu“, tzn. vyžadují stejné kroky pro své vyřešení. Asi vám nedělalo potíže odhalit, že v obou případech je potřeba nejprve spočítat plochu obdélníka, kterou následně vydělíme plochou, kterou pokryje jedna měrná jednotka (pytel nebo plechovka), výsledek zaokrouhlíme nahoru a vynásobíme cenou této měrné jednotky. Pokud se vám podařilo tuto „hlubokou strukturu“ rozeznat (a předpokládám, že ano), říkáme, že u vás „došlo k transferu“.

Dostáváme se k definici: Transfer je schopnost odhlédnout (abstrahovat) od „povrchové struktury“, nalézt „hlubokou strukturu“ a aplikovat ji v nové situaci.

Nám dospělým se řešení takovýchto úloh zdá snadné a společný princip bez potíží odhalíme. Pokud jste ale učitelé, tak víte, že žáci mají často s transferem potíže. Naučí se brilantně řešit slovní úlohy, v nichž Jana nebo Josef osívají trávníky. Pokud však trávník změníme na stůl a osivo na barvu, nevědí si rady. Totéž se týká i jiných oblastí, ať už je to fyzika, nebo chemie, dějepis, nebo český jazyk. Psychologické studie toto naše pozorování potvrzují. Ukazují, že k transferu často nedochází ani tehdy, když žáci dostanou nápovědu ohledně typu úvahy, kterou mají aplikovat.

Proč tomu tak je?

Uvažování nás všech (a nejenom žáků) se totiž vždy přednostně zabývá povrchovou strukturou. Když si čteme o osévání trávníku, vybavíme si nejdříve hlínu, semeno, zahradní náčiní, plot, případně bazén, který máme před domem – všechny informace, které jsou nutné k porozumění textu. Odhalení principů nutných k řešení problému vyžaduje daleko méně samozřejmé myšlenkové procesy. Povrchová struktura problému je bezprostředně zřejmá, zatímco hluboká struktura nikoliv.

Obtížnost transferu vychází z naší přirozené tendence vázat poznání úzce na kontext, ve kterém bylo získáno. Na mysl mi přichází historka, kterou nedávno vyprávěla kolegyně češtinářka. Když žákovi sedmé třídy připomněla, že slovní druh zkoumaného slova je zájmeno, sedmák namítl, že to neví, protože zájmena už dva měsíce nepoužil. Zájmena se objevují v hodině češtiny. Jakmile zazvoní, přestanou existovat.

KOUZLO POHÁDEK

Transfer je však skutečným hlavním hlavním cílem vzdělávání. Jak tedy zajistit, aby k transferu došlo?

Jednou z cest, jak získat schopnost transferu, je použít způsob, který si výše čtenář sám vyzkoušel: prozkoumat dva nebo více různých příkladů a vzájemně je porovnávat. Stejného cíle lze však dosáhnout i tak, že se setkáme se stejným problémem mnohokrát, možná tolikrát, až se vepíše do našeho „mentálního DNA“. A tím se vracíme k naší hádance s hledačem pokladů.

Proč tedy byli američtí studenti při jejím řešení tak výrazně úspěšnější než čínští studenti? Zde je odpověď: hádanka byla totiž vytvořena podle pohádky O Perníkové chaloupce (Hansel and Gretel). Americké děti, na rozdíl od čínských, se s touto pohádkou setkávají v mnoha obměnách: ve vyprávěních, v knihách i ve filmech. Důkladná obeznámenost s principem ukrytým v příběhu vede k transferu, často i nevědomě. Výzkumníci ostatně následně nechali stejné studenty vyřešit problém založený na pohádce, kterou slýchávají čínské děti, a poměr úspěšných řešení se obrátil. Tomuto typu transferu se někdy říká kulturní transfer.

Jak je ale možné, že mě (a možná ani vás) Jeníček a Mařenka ani nenapadli? To jsem již zapomněl na své dětství? Kdysi jsem býval vášnivý čtenář Petiškových Starých bájí a pověstí - možná i vám přišel na mysl Theseus a Ariadnina nit. Také jste si třeba vzpomněli na dobrodružství Toma Sawyera a Becky Thatcherové v McDougalově sluji. Proč ne Jeníček a Mařenka?

Vzpomínejme:

Když tatínek dřevorubec na rozkaz zlé macechy vede Jeníčka a Mařenku poprvé do lesa, aby je tam zanechal svému osudu, roztrousí Jeníček tajně cestou oblázky, které předtím nasbíral. Pomocí kamínků najdou děti cestu zpět. Když se tak děje podruhé, Jeníček už oblázky nemá. Mařenka za sebou nechá drobky z chleba, které však ptáčci sezobou.

Také vám to nic neříká?

Tohle je totiž vyprávění bratří Grimmů. Božena Němcová ve svých pohádkách, na kterých jsem „vyrostl“, žádné oblázky ani drobečky nezanechala. Ani stopu. Pokud ale patříte mezi ty, kteří hádanku zodpověděli správně, možná vám maminka četla modernější verzi od Františka Hrubína, kde se křemínky opět objevují.

Česká zpracování pohádky mají jeden shodný znak, který je odlišuje od klasické německé verze. Kdyby Chen, Mo a Homonichl chtěli, abychom našli způsob, jak někoho přelstít tím, že budeme předstírat nedoslýchavost („Osobo, vy jste snad hluchá, ptám se vás, ...“), asi bychom měli nad americkými (i čínskými) studenty navrch.

Na závěr si dovolím dvě doporučení:

Pro nás učitele: Pokud budeme mít dojem, že žák nerozumí vysvětlované látce, nemusí to být dáno jeho nechápavostí a ani možná nepředstírá nedoslýchavost (i když to umí). Třeba si jenom doma vyprávějí jiné pohádky.

Pro rodiče, kteří hledají nejlepší školu pro své děti: Pokud vám reklamní brožurky nabízející vzdělávání na nějaké škole budou tvrdit, že díky jimi aplikovaným metodám dojde k transferu snadno a rychle, nevěřte jim. Pravděpodobně se jedná o babské báchorky.



Vážený slušný čtenáři a čtenářko, pokud byste měli nějaký dotaz nebo chtěli některé z témat dále prodebatovat, můžete mi napsat na mail lukasbuzek28@gmail.com.

Možná byste si chtěli přečíst:

Daniel T. Willingham: Why Don’t Students Like School?
Daniel T. Willingham, Cedar Riener: Cognition. The Thinking Animal