Dnešní nářky některých politiků (sdílené i některými novináři), že prý státní zástupci a policie chtějí zlikvidovat politiku, jsou smutné a komické zároveň. O výzvách exprezidenta Klause, aby se politická scéna semkla a justici a policii pěkně zase srovnala do latě, ani nemluvě…

Je to smutné, protože to ukazuje, kam až u nás pokleslo vnímání politiky: jestliže kupčení s poslaneckými mandáty (protože ničím jiným kauza tří exposlanců za ODS není) považujeme nejen za něco normálního, ale dokonce rovnou za samotnou podstatu politiky, bez které by ani nešla dělat, je to opravdu tragické svědectví o úrovni, kam se naše demokracie dostala. A přesto je na tom i cosi komického, neboť je z těchto reakcí cítit zoufalost a trapná snaha se vykroutit z vlastní odpovědnosti dětinským argumentem „ostatní to dělají také“. Argument, který je mimochodem velmi zavádějící – ale k tomu se vrátím v jiném blogu.

Jistý optimismus těžím z pohledu na Francii, jejíž politiku již nějaký ten čas sleduji poměrně zblízka. V absolutních hodnotách to určitě není žádný velký vzor: francouzská politika vždy byla a stále je velmi bohatá na nejrůznější skandály (z těch nejčerstvějších třeba ministr Cahuzac, který měl v popisu práce boj proti daňovým únikům a sám dlouhá léta vlastnil tajné konto v zahraničí). Ale právě proto je pro nás toto srovnání zajímavé. Přiznejme si, že srovnávat naši politickou kulturu se skandinávskými zeměmi či Švýcarskem (tj. evropskými zeměmi, které jsou v první desítce indexu Transparency International) je zbožným přáním, bez jakékoli historické či sociologické logiky. I Francie je v tomto žebříčku o poznání výše než my (č. 22 vs. č. 54), ale zejména co se politiky týče, těch příbuzností by se našlo docela dost. Což není ostatně příliš překvapivé: naše politické instituce a na ně napojená politická kultura přímo navazují na meziválečnou První republiku, která poměrně výrazně kopírovala tehdejší francouzský model. Hlavní rozdíl je ovšem v tom, že francouzská společnost neprošla 40 lety komunismu, politický systém byl zásadním způsobem zefektivněn zavedením tzv. Páté republiky v roce 1958 a na přelomu 80. a 90. let došlo pod tlakem několika podnikavých soudců k rozpoutání několika kauz, které politickou scénu přiměly přijmout (a brát vážně) jistá pravidla. Francouzská politika se od té doby sice nestala křišťálově čistou, ale určité věci, které politikům připadaly normální a zcela nezbytné pro dobré fungování jejich činnosti, už dnes zkrátka nejsou možné.

Vezměme dva příklady.

Za prvé: tzv. fiktivní pracovní místa. Do začátku 90. let bylo poměrně běžné, že straníci, kteří přišli po prohraných volbách o místo, dostali od spřátelené firmy/občanského sdružení/orgánu veřejné správy dobře placené místo, avšak dále se plně věnovali politické či stranické aktivitě. Nejznámějším příkladem byla fiktivní místa pro členy Chirakovy strany RPR placená pařížskou radnicí – za tuto aféru bylo odsouzeno několik lidí, včetně Alaina Juppého (mj. bývalého premiéra) i samotného Jacquesa Chiraka. Za fiktivní místo však byl svého času odsouzen i třeba dnešní šéf vládní Socialistické strany Harlem Désir. Francouzská společnost je k těmto prohřeškům relativně tolerantní, takže jak Juppé, tak Désir se po svém odsouzení opět dostali do vrcholné politiky, ale nebylo to jen tak (třeba Juppé byl odsouzen i ke ztrátě volitelnosti na 1 rok, takže se dočasně stáhl z politiky a odjel přednášet do Kanady). Ale hlavně tento typ nepřímého a neprůhledného financování politiky skrze zneužívání firemních či veřejných peněz, už není běžnou praxí a ti, kdo se k němu uchýlí, podstupují velké riziko.

Za druhé : financování volebních kampaní. Do konce 80. let neexistovala prakticky žádná reálně vymahatelná pravidla. Zhruba jako dnes u nás, když strany vykazují směšné částky za masivní kampaně a nikdo s tím nic nedělá a asi dělat ani nemůže. Dnes ve Francii fungují velmi striktní pravidla, jejichž dodržování je přísně kontrolováno a vymáháno. Důkaz ? Je poměrně běžné, že Ústavní rada (plus minus ekvivalent našeho Ústavního soudu) určitou volbu zruší, udělí citelnou pokutu kandidátovi či straně, někdy kandidáta potrestá i ztrátou volitelnosti. Tak například co se týče prezidentské volby v roce 2012: po té, co k tomu určená komise zkontrolovala účty všech prezidentských kandidátů, došla k závěru, že obhajující kandidát Sarkozy překročil o cca 300.000 € povolený strop rozpočtu své kampaně (cca 22,5 milionu €), neboť některé výdaje vykázal jako součást výkonu prezidentské funkce a nezapočítal je do nákladů na kampaň, přičemž vzhledem k jejich povaze tak učinit měl. Sarkozy se odvolal k Ústavní radě, ale pokud ta mu nedá za pravdu, jeho strana UMP přijde o zhruba 11 milionů €. A Ústavní rada se tvrdých rozhodnutí v těchto věcech nebojí: v únoru kupříkladu rozhodla o zrušení loňské volby dvou poslankyň za Socialistickou stranu (též kvůli finančním nesrovnalostem) a odsoudila je zároveň k jednomu roku ztráty volitelnosti. Což v praxi znamená, že obě poslankyně ztratily mandát a navíc se ani nebudou moci zúčastnit doplňujících voleb.

Už slyším Marka Bendu a spol., jak mluví o nepřípustném zasahování nikým nevolených soudců do politické soutěže, o “vládě soudců”, o likvidaci standardního politického prostředí. Já se naopak domnívám, že politiku nejvíce likviduje, když se nehraje podle pravidel. Třeba když se podíváme na frašku jménem kontrola výdajů na prezidentskou kampaň v ČR. To, co předvedli kandidáti, v čele s konečným vítězem, by bylo nepochybně zcela možné ve Francii 60. či 70. let, ale dnes ani omylem. Kéž bychom podobný posun zvládli už do roku 2018…

Je naivní se domnívat, že prohnilou politiku lze zkultivovat ze dne na den. Je nebezpečné se o to pokoušet radikálními změnami systému. Francouzský příklad však ukazuje, že když se justice přestane politiků bát, může to vést v poměrně krátkém čase k podstatnému zlepšení. Povede se to i u nás?