V právě končící kampani se vcelku dařilo některým odkazům na zahraniční příklady. Problém je, že ona srovnání často kulhají na všechny nohy.

1. Poloprezidentský systém jako ve Francii?

Fanoušci současného prezidenta již od jeho zvolení tvrdí, že naše ústava může být interpretována „poloprezidentsky“... Termín „poloprezidentský systém“ je sporný, ale většina znalců se snad shodne na závěru, že jediná země EU, kde má smysl mluvit o „poloprezidentském systému“ je Francie. A tak třeba Zdeněk Koudelka suverénně tvrdí, že „z ústavy nemá francouzský prezident výrazně jiné pravomoci než prezident náš, s výjimkou rozpouštění parlamentu a výjimečného stavu.“

Pomiňme fakt, že výjimečný stav není banalita a že samotná pravomoc rozpustit ze svého vlastního rozhodnutí parlament je naprosto zásadní – a sama o sobě vytváří nebetyčný rozdíl mezi francouzským a českým systémem. Vždyť francouzský prezident si může vyvolat volby, kdy se mu zachce (jen to nesmí dělat častěji, než jednou za rok) a nepotřebuje k tomu dotlačit znemožněného premiéra k demisi... Zásadních rozdílů je mnohem více: francouzský prezident může obejít parlament tím, že vypíše referendum. Je to on, kdo řídí zasedání vlády, která se odehrávají v prezidentském paláci. A prezident jmenuje vládu, která může vládnout, aniž by požádala parlament o důvěru.

Když k tomu přidáme skutečnost, že jasně deklarovaným záměrem francouzských ústavodárců z roku 1958 bylo omezit sílu parlamentu a naopak posílit exekutivu a v jejím rámci zejména prezidenta a že následně všichni prezidenti ústavu interpretovali tímto směrem, závěr je jediný: k francouzskému systému má ten náš velmi, ale opravdu velmi daleko. A pokud to chce někdo změnit, ať si nejprve zajistí ústavní většinu a přepíše ústavu. Znásilňováním té současné jen podrýváme již tak chatrné zdraví naší demokracie.

2. Francie podruhé: může Mitterrandova metoda z roku 1981 zafungovat na současnou KSČM?

Je pravda, že pro francouzské komunisty byl vstup do vlády se socialisty v roce 1981 začátkem konce (na kterém se však podepsal i postupný rozchod s intelektuálními elitami po traumatech z roku 1956 a 1968 a následně pak rozklad sovětského bloku na konci 80. let). Znamená to, že pozvání od ČSSD ke vstupu do vlády by dnes mohlo zafungovat podobně? To zdaleka není tak jisté.

François Mitterrand pozval komunisty do vlády v situaci, kdy je už nepotřeboval: v Národním shromáždění (čítajícím celkem 491 poslanců) měli socialisté luxusní většinu 285 hlasů, takže 44 hlasů, které jim mohli komunisté přidat, absolutně nepotřebovali. Nemusel jim nic slibovat, mohl je kdykoliv vyhodit. Pokud by ČSSD byla po volbách v podobné situaci, ať Mitterrandův trik klidně zkusí...

3. Jak pejsek a kočička psali ústavu

Tomio Okamura není troškař: náš politický systém by úplně překopal a pro inspiraci by si zajel do Švýcarska, do Kalifornie, do Washingtonu... A navrch ještě některým našim spoluobčanům radí, aby napodobili Izrael.

Vedle Velké Británie by člověk těžko hledal v Evropě zemi, jejíž historická zkušenost, politická kultura či hospodářská a společenská situace je specifičtější a od té naší odlišnější než Švýcarsko. Švýcarský politický systém lze obdivovat či kritizovat, ale určitě ne napodobovat či přímo roubovat na těžce zkoušenou demokracii postkomunistického typu. Slovensko, Rakousko, Polsko, v některých ohledech i Německo, Itálie či Francie – to jsou země, jejichž politické zkušenosti mají pro nás praktický význam. Ale Švýcarsko bych dal opravdu až na úplný konec takovéhoto seznamu.

Co se týče Kalifornie, patří do úzké skupiny politických systémů, kde nejenže je možné zvoleného politika odvolat (to existuje např. v 18 státech USA), ale poměrně často se o to někdo pokusí – a v roce 2003 to dokonce vyšlo. Skutečně však nemám pocit, že by právě tato rarita vedla k tomu, že by Kalifornie byla ideálně spravovaným teritoriem (ostatně patří například k nejzadluženějším státům USA). A když se podíváme na myšlenku „odvolatelnosti politiků“ v obecnější rovině... Poučným čtením je např. nález tzv. Benátské komise při Radě Evropy ohledně ukrajinského zákona o poslancích Krymské autonomní republiky. Hned v úvodu komise připomíná, že „z historického hlediska tento institut v Evropě zavedla Pařížská komuna (1871). Následně jej pak převzal Lenin“. O kus dál pak autoři připomínají, že tzv. imperativní mandát (teorie, na které se zakládá myšlenka odvolatelnosti) dnes ve světě existuje v Číně, Indii, Nigérii, JAR, Vietnamu, Severní Koreji a na Kubě. Nevím jak voliči pana Okamury, ale já bych si nechal po přečtení tohoto seznamu nápady na zavedení odvolatelnosti politiků ještě jednou projít hlavou... To neznamená, že zavedení některých prvků inspirovaných přímou demokracií nestojí za seriózní úvahu. Ale mělo by být vedeno snahou posílit, nikoli oslabit naši zastupitelskou demokracii. A všichni by se měli poučit ze zfušovaného a nedomyšleného zavedení přímé volby prezidenta.

Ale jak už jsem řekl, Tomio Okamura není troškař: klidně nám k přímé demokracii přibalí i americký prezidentský systém. K tomu bych jen dodal, že téměř vždy a všude, kde došlo k pokusu americký model tzv. striktní dělby moci okopírovat, to špatně dopadlo. V Evropě to zkoušela v roce 1848 Francie, skončilo to pučem a císařstvím. O různých jihoamerických pokusech ani nemluvě. Pikantní je pak chtít tento systém roubovat na naši rozjitřenou společnost v době, kdy sami Američané velmi viditelně narážejí na limity svého systému, který předpokládá schopnost dohody mezi prezidentem a kongresem...

Co se týče Okamurova nápadu, aby Romové usilovali o vlastní stát, těžko hledat lepší ilustraci politického populismu: plácnutí do vody, které absolutně nic neřeší, je zcela mimo realitu, ale spolehlivě zabere na ty voliče, kteří baží po zdánlivě jednoduchých řešeních složitých problémů a mají obecnou slabost pro veškerá řešení typu „odsun“.

4. Forza Česko?

Jestliže výše zmiňovaným politikům bych poradil na své zahraniční inspirace raději zapomenout, Andreji Babišovi a jeho kolegům bych doporučil naopak velmi pozornou exkurzi do Bel Paese.

Silvio Berlusconi dokázal, že lze politickou stranu založit jako firmu a v rekordním čase s ní vyhrát volby. Jeho vstup do politiky byl reakcí na zoufalou situaci po zhroucení korupcí prolezlé „partitokracie“, na které italský politický systém stál 40 let, ve snaze zabránit levici převzít moc (byť dodejme, že v roce 1994 byli italští komunisté o pořádný kus dále, než jsou dnes ti čeští – v roce 1991 rozpustili tradiční Italskou komunistickou stranu a většina z nich se přerodila v upřímné sociální demokraty). Svým vstupem do politiky výrazně přispěl k vytvoření zdravějšího politického systému: stabilnější vlády, standardní soutěž o moc mezi pravicí a levicí. Kdyby zůstalo jen u toho a Il Cavaliere by se následně stáhl z politiky a vesele si užíval života v některé ze svých luxusních vil, do Historie by zřejmě vstoupil jako úctyhodná, byť poněkud folklórní figura italské politiky.

Problém je, že Berlusconi se takto zastavit nedokázal – a asi ani nikdy nechtěl, neboť jeho motivace ke vstupu do politiky byly zřejmě poněkud různorodější. Zneužívání politického vlivu pro své osobní ekonomické zájmy, snaha udržet se u moci za cenu spojenectví s pochybnými spojenci a se stále většími sklony k hrubému populismu, vedoucímu i ke stále nezodpovědnější hospodářské politice. Neschopnost nechat svou stranu-firmu žít normálním politickým, demokratickým životem: takže zůstala „stranou jednoho muže“, občas bizarně propletenou s Berlusconiho firmami a televizemi. Podivná kamarádství s diktátory typu Kaddáfí, která nepochybně přispěla k posílení pocitu neomezené moci a životnímu stylu nehodnému seriózního politika vyspělé demokracie. A samozřejmě bezuzdné využívání svého mediálního impéria pro budování politického vlivu. Výsledek: Berlusconi odchází tak říkajíc zadním vchodem na smetiště dějin, v kostýmu operetní postavy...

Andrej Babiš si může vybrat.