Rozhodnutí prezidenta Zemana nejmenovat předsedou vlády političku, která a priori disponuje většinou v Poslanecké sněmovně, znamená razantní rozchod s „nadstranickým“, či spíše „nestranickým“ pojetím prezidentské funkce.


Toto pojetí, které dobře zapadá do logiky naší Ústavy, předpokládá, že prezident se snaží o relativní neutralitu v rámci soupeření politických stran a chová se loajálně k aktuální vládní většině, bez ohledu na vlastní politické názory. Jak Václav Havel, tak Václav Klaus se od tohoto pojetí čas od času též odkláněli, ale nikdy nezašli tak daleko, byť jim k tomu nechyběly příležitosti: kupříkladu Václav Havel mohl nepověřit Václava Klause v roce 1996, ten zase mohl dělat problémy ČSSD v roce 2004.

Na tomto obratu není nic překvapivého: jde o logický důsledek zavedení přímé volby prezidenta a skutečnosti, že se v jejím prvním vydání prosadil velmi politický typ kandidáta. Otázka je, kam až chce Miloš Zeman zajít. Zda mu jde jen o změnu aktuálního poměru sil mezi politickými silami či o strukturální změnu poměru sil mezi ústavními institucemi. Jinými slovy: zda máme co do činění s prezidentem, který pouze aktivně vstoupil do arény každodenních politických střetů mezi politickými stranami. Či s prezidentem, který se snaží posunout náš politický systém k (polo)prezidentskému modelu.

Mnozí dnes Miloše Zemana podezírají z toho druhého úmyslu. Zatím jsou to však jen spekulace. Prezidentův krok lze vnímat i jako pouhou snahu o urychlení pádu pravice a nástupu levice, jako chytrou hru do karet ČSSD (kde zdvihá hlavu „zemanovské křídlo“) a umetání cesty do Poslanecké sněmovny jeho straně SPOZ.

ČSSD pochopitelně chce a potřebuje co nejdřívější předčasné volby. Ideální by pro její současné vedení bylo, kdyby se k nim mohla dostat bez pomoci Hradu. Ale ve chvíli, kdy se TOP 09 ve vypuknuvší krizi postavila za ODS, tato varianta vypadla ze hry. Pokud by prezident jmenoval Miroslavu Němcovou, ta by zřejmě získala potřebnou většinu a ČSSD by se musela smířit s čekáním na řádné volby. S rizikem (mírným...), že se Miroslavě Němcové podaří scénář typu „Paroubek 2006“.

Aby ČSSD získala 120 hlasů na rozpuštění Poslanecké sněmovny, potřebuje hlasy TOP09. Pro tuto stranu jsou předčasné volby poměrně výhodné: má reálnou šanci stát se první stranou na pravici a hlavní opoziční silou (a proč ne nakonec i koaličním partnerem ČSSD?). Navíc čím dříve volby budou, tím spíše může TOP09 spoléhat na to, že jí ještě jednou zafunguje „fenomén Karel“. Avšak chce-li TOP09 získat co nejvíce pravicových voličů, nemůže si dovolit být Jidášem, který potopil současnou koalici. Ta ovšem dnes skončila - a nikoli vinou TOP09, která teď může bez problémů začít podporovat předčasné volby, ve jménu boje proti mocenským choutkám Miloše Zemana.

Prezident tak strašákem „prezidentské vlády“ nahání ve věci předčasných voleb TOP09 (a možná nakonec i ODS) do náruče ČSSD. Kromě toho ale také vydatně pomáhá své straně SPOZ. Počkejme si na složení nové vlády, ale je pravděpodobné, že v ní budou tváře spojené se SPOZ. Počínaje garantem voleb, ministrem vnitra, jímž se zřejmě stane Martin Pecina, který má k této straně blízko. Navíc peripetie s Rusnokovou vládou umožní získat ještě trochu času, během kterého bude hrát prim... čestný předseda SPOZ.

Existuje samozřejmě varianta, že končící koalice se semkne a prezidenta dotlačí ke dvěma neúspěšným pokusům, po kterém bude následovat pověření premiéra navrženého předsedou Poslanecké sněmovny. Možná se tak dočkáme pikantní situace, kdy Miroslava Němcová bude navrhovat sama sebe... Ale i kdyby tato situace nastala, nebude to pro prezidenta a jeho spojence špatné. Návrat pravicové koalice do ministerských křesel po několikaměsíční pauze by znamenal již jen labutí píseň, těžko novou dynamiku, která by mohla zlepšit její volební vyhlídky.

Miloš Zeman je proto velkým vítězem této politické krize a prosazuje se jako lídr levice: zavděčil se svým voličům, kterým splnil slib, že uspíší pád nenáviděné Nečasovy vlády. Zavazuje si ČSSD a posiluje v ní „své“ křídlo. Zvyšuje šance SPOZ na vstup do Sněmovny a tím pádem nejspíš i do vlády. ODS zhatil pokus o druhý dech s novou tváří.

Až potud se tedy jedná o nové pojetí prezidentského úřadu, o jeho radikální politizaci – ale nikoli o snahu změnit politický systém. O té začněme mluvit, pokud Miloš Zeman překročí jednu ze dvou následujících „červených linií“ (nebo dokonce obě najednou).

Za prvé: pokud by skutečně dosavadní koalice dále blokovala předčasné volby a hrála to na svůj třetí pokus o sestavení vlády, Miloš Zeman by neměl propadnout pokušení nechat zemi spravovat vládou bez důvěry Poslanecké sněmovny. Tj. měl by k druhému a třetímu pokusu o sestavení vlády přistoupit bez sebemenší zbytečné prodlevy. A na vládu vždy tlačit, aby si do PSP šla pro důvěru co nejrychleji.

Za druhé: měl by dohlédnout na to, aby „jeho“ vláda nepřijala žádné zásadní a pro další vlády závazné rozhodnutí.

Pokud prezident tyto meze nepřekročí a skutečně mu jde jen o brzké předčasné volby, je nefér jeho postup kritizovat, jakkoli se nám může na základě našich vlastních politických preferencí líbit či nelíbit. Je to přirozená daň za přímou volbu prezidenta. Pokud by je však naopak překročil, doufejme, že poslanci a senátoři nebudou čekat s ústavní žalobou na poslední týden jeho mandátu...

Dnešní situace totiž posiluje důvody k lítosti nad dvěma promarněnými příležitostmi: nad trestuhodným přijetím přímé volby prezidenta bez promyšleného doladění Ústavy; a nad politováníhodným rozhodnutím Ústavního soudu vyvléci se z obtížného rozhodování o žalobě z velezrady na Václava Klause. V obou případech šlo o šanci upřesnit mantinely, ve kterých se musí prezident pohybovat. Po včerejšku víme, že s Milošem Zemanem na Hradě by se nám takové upřesnění obzvlášť hodilo...