Do Moskvy pozvolna přichází podzim. Počasí se často střídá a nad bílými paneláky se prohánějí šedivá mračna. Život na kolejích tepe pořád stejným tempem – dopolední studium, odpolední četba a večerní popíjení, zvonění kytarových strun, zpěv a noční hodiny konverzace. Výuka je politicky nezávadná a naše velmi pěkná učitělnica Aljonka se věnuje především oblečení, nakupování a jídlu. Nicméně čas od času zažíváme drobné příhody, z nichž si pozvolna pokoušíme sestavit vlastní mozaiku o tom, jak to v puškinově vlasti chodí.
Už ani nevím, proč jsem se rozhodl učit se rusky. Asi hlavně kvůli cestování po bývalých sovětských republikách, jímž si snažím doplnit vzdělání o době, kterou znám převážně z vyprávění starších. Ruštinu ale slýchám čím dál častěji i v Čechách, zvláště v centru Prahy. Cítím přitom vždy jakýsi podvědomý neklid, při němž mi naskakují mediální obrazy ruské mafie a mrazivé kapitoly z ruských dějin a literatury. Koneckonců, žije u nás přes čtvrt milionu Ukrajinců a do Čech přicházejí za prací i lidé z jiných rusky mluvících zemí. Mnozí se usazují na trvalo. Třeba mi znalost azbuky pomůže lépe odezírat ze tváří těch, kteří si okázale korzují Václavským náměstím a s jejichž dětmi se setkávám jako lektor na adaptačních a stmelovacích kurzech. Rozhodl jsem se, že to s ruštinou zkusím přímo v centru dění a začátkem srpna vyrazil na letní jazykový kurz ruštiny na Puškinův institut v Moskvě.