Dnes píše Martina Kollerová, která absolvovala stáž GLEN 2010 v Keni (realizuje občanské sdružení INEX-SDA). Martina strávila v Africe téměř 5 měsíců, 4 měsíce pracovala v Nairobi pro místní neziskové organizace.Vystudovala Sociální a kulturní antropologii na Filozofické fakultě v Plzni. Po absolutoriu navázala na svou dráhu dobrovolnice a začala pracovat v českých neziskových organizacích převážně na vzdělávacích a enviromentálních projektech. Zajímá ji vše, co souvisí se vzděláváním, africkou a afro-karibskou historií a kulturou a problematikou rozvojových zemí.



Karibu Kenya

Je čtvrteční ráno a já v nairobské čtvrti South B nasedám do pověstného místního hromadného dopravního prostředku matatu (čili minibusu značky Nissan). Děsím se tradiční ranní dopravní zácpy. Mám na spěch, jelikož za hodinu mi začíná trénink afro-fussion - afrického tradičního tance v kombinaci s contemporary dance. V Nairobi jsem už skoro tři měsíce, a to na dobrovolnické stáži GLEN.

Ranní dvouhodinovka tance končí a já se vydávám do své kanceláře. Hlavou se mi honí slova mé kolegyně Agnes z dětského domova: „Nejlepším dopravním prostředkem v Nairobi je helikoptéra.“ Po dnes již druhé hodině strávené v matatu se dostávám ke své kanceláři. Kontroluji čas (přežitek Evropanky) a jsem spokojená - vypadá to, že mě čeká dlouhý den v kanceláři. S přihlédnutím k množství úkolů kupících se v mém diáři mne tato vize uspokojuje.

Jenže najednou – pouhé tři minuty od kanceláře - potkávám svého kamaráda. Po krátkém zaváhání se namísto ve své kanceláři ocitám společně s asi 60 mladými lidmi ze slumu Mukuru na workshopu zaměřeném na prevenci HIV/AIDS. A tak místo práce v kanceláři trávím pár hodin zúčastněným pozorováním toho, jak se dělá osvěta po africku. Že je vše opět jinak, než jsem si naplánovala? To mne již nevyvádí z míry - kancelářská práce holt počká. Po třistapadesáté si sama pro sebe říkám: „Karibu Kenya (Vítej v Keni.). S otevřenou myslí přijímej to, co se Ti nabízí. A zbytek nech tomu tam nahoře. On to nějak zařídí.“

Jak se to všechno seběhlo?

Začalo to studiem sociální a kulturní antropologie, zájmem o rozvojovou problematiku, africkým tancem, kontakty s africkými migranty ve Španělsku a také studiem širších souvislostí vzniku a podstaty rastafariánství. Můj neutuchající zájem o Afriku a rozvojovou spolupráci byl na světě. V roce 2005 počala tříletá spolupráce s plzeňským festivalem Jeden svět a v roce 2007 pak přišla doposud trvající a pro mne nejzásadnější spolupráce s programem rozvojového vzdělávání PRVák organizace ADRA. Následovalo několik drobnějších spoluprací s organizacemi zaměřenými na globální rozvojové vzdělávání a environmentální výchovu – a stávala se ze mne pomalu osoba, kterou asi nejlépe vystihne anglický termín „global education multiplier“. Celé to však mělo jeden háček – chyběla mi přímá zkušenost s pobytem v rozvojové zemi.

V lednu a únoru 2010 pak přišel zlom, kterým bylo úspěšné absolvování výběrového řízení na dobrovolnickou stáž GLEN 2010. A tak se stalo, že jsem na počátku července 2010 odjela do Etiopie, odkud jsem se vydala na čtrnáctidenní dobrodružnou cestu do keňského hlavního města Nairobi. Tehdy jsem si ještě bláhově myslela, že mne v Nairobi čeká v předem sjednaný den setkání s mým keňským koordinátorem z organizace Green Warriors.

Na projektu v Keni

Bylo 21. července 2010 a já - celá zaprášená po několikadenním cestování pouští v severní Keni - dorazila do mé cílové stanice Nairobi. Několik hodin po příjezdu jsem se sešla s jedním z členů organizace Green Warriors, který mi k mému překvapení oznámil, že náš koordinátor je v současné době mimo Nairobi. Můj adaptační proces na africké pojetí času, tzv. „african time“, byl tímto oficiálně odstartován.

Pokud bych měla sepsat seznam rad pro dobrovolníky chystající se do Keni, jedním z hlavních doporučení by bylo: „Připrav se, že nikdy nic nebude docela přesně tak, jak stojí v plánu.“ Můj projekt je toho důkazem - namísto plánované spolupráce s organizací Green Warriors jsme já a má německá tandem partnerka Carolin byly převeleny k mládežnické organizaci KYERS – Kenya Youth Expedition and Recreation Services a Msamaria Childrenshome.



Pro mne osobně byla obrovskou zkušeností právě spolupráce s Msamaria Childrenshome, dětským domovem situovaným v nairobském slumu Kiambiu, provozovaný skupinkou nadšenců kolem ženy jménem Agnes, srdečné ženy s láskou pro gospel, jíž se biblický příběh o milosrdném Samaritánovi stal inspirací k založení právě Msamaria Childrenshome (ostatně samotné slovo „msamaria“ ve svahilštině znamená „samaritán“).

Msamaria Childrenshome se snaží zdarma poskytovat vzdělávání a stravu dětem, které přišly o rodiče. Děti do domova však pouze docházejí, převážná většina přebývá se svými opatrovníky. V současné době dětský domov poskytuje vzdělání a péči dětem od tří do sedmi let. Možná se zarazíte nad tím, proč děti, které mají opatrovníky, docházejí do dětského domova. Důvod je prostý: opatrovníci se často o své svěřence nemohou patřičně starat. Mnoho z nich žije ve velmi nuzných podmínkách, nemají dostatečné prostředky na zajištění potravy a zdravotní péče, mnozí z opatrovníků jsou postiženi nemocí AIDS v rozvinutém stadiu. Výjimkou není ani alkoholismus, levný podomácku pálený alkohol „changa“ je dostupný kdekoli a jeho cena velmi nízká.

Já i má tandem partnerka se aktivně věnujeme lektorování, a tak jsme s nadšením přijaly možnost vyučovat v dětském domově. Postupně jsme však přicházely na to, jak rozdílná je naše evropská zkušenost od té africké. Třídy z vlněného plechu, prašné nádvoří a kuchyně s kamny pro nás nebyly ničím neočekávaným. Velké překvapení však představoval styl předškolní (i rané školní) výuky postrádající téměř jakékoli hry a interaktivitu. Děti od nejútlejšího věku sedí téměř celý den v lavicích, memorují, sborově opakují to, co učitel říká či píše. Výuka bývá tu a tam proložena zpíváním písní. Školka i škola začíná v osm hodin ráno a končí ve čtyři odpoledne. Ti nejmenší stráví většinu odpoledne povinným podřimováním na dřevěných lavicích. Větší děti se i odpoledne učí.

Já a Carolin jsme se naše výukové programy snažily koncipovat tak, aby v nich bylo pokud možná co nejvíce her a aktivit, při kterých by děti mohly vzájemně spolupracovat či něco sami výtvarně tvořit. Naším cílem zkrátka bylo vnést do striktně frontálního formálního způsobu výuky nádech neformálnosti a seznámit všechny zúčastněné s tím, že učit se dá i jinak a že vedlejším efektem onoho „učení jinak“ mohou být rozzářené oči a úsměvy na dětských tvářích.

Překážek v našem působení v domově však nebylo málo. Jedním z největších problémů byly pomůcky - domov totiž v současné době nemá žádný dlouhodobý zdroj financování a je odkázán na příspěvky spřátelených osob a veřejné sbírky. Často jsme si tak musely v našich výukových programech vystačit jen s křídou a tabulí a několika drobnostmi pořízenými z naší vlastní kapsy. Avšak tím to zdaleka nekončí - po překážkové dráze se řítíme dál. Představte si například situaci, kdy vejdete do třídy, v níž namísto očekávané skupinky šestiletých dětí naleznete 60 žáčků ve věku od tří do osmi let? Co teprve, když vám po chvilce usilovných pokusů o navázání komunikace dojde, že vám polovina drobátek jaksi nerozumí ani „zbla“? Možná byste tuto situaci nazvali „lektor v koncích“. Já a má kolegyně Carolin ji však můžeme označit coby „běžný den v Msamaria Childrenshome“.

Přes všechny nesnáze však spolupráci s domovem hodnotím pozitivně. Každý den strávený s dětmi a personálem domova pro mne byl v něčem nový a obohacující, každý den se bylo co učit. Navíc učení bylo vzájemné - vyučující byly naprosto nadšené z metod a aktivit, které jsme ve výuce používaly, a zdá se, že některé z nich přejmou za své a zařadí do výuky.

Msamaria Childrenshome je však jen dílčí zkušenost z celé stáže GLEN. Sedím ve své nairobské kanceláři a při psaní těchto řádků uvažuji nad tím, co vše jsem v posledních třech měsících prožila a o kolik zkušeností jsem bohatší. A také nad tím, jak to vše zprostředkovat po návratu do Evropy lidem ve svém okolí - je to vůbec možné? Do značné míry asi ano, avšak celková zkušenost z několikaměsíčního pobytu v Keni zůstane asi jen a jen má. Je kolem sedmé hodiny večerní a můj obyčejný den - ten, který byl opět jinak, než jsem si naplánovala - se pomalinku chýlí ke konci. Balím svůj netbook a vydávám se na ulici nakoupit zeleninu. Uvažuji, zda bych cestou neměla zahodit svůj diář, když je zde vždy vše jinak než dle plánu. Avšak ne, nemohu to udělat - jsem přece Evropanka.