Martin Mareček před nedávnem vypustil do éteru svůj nový dokument Pod sluncem tma, ve kterém popisuje na příkladu jednoho českého projektu v Zambii svízele rozvojové spolupráce či chcete-li rozvojové pomoci. Film pojmenovává něco hodně důležitého - jak se náš svět a svět těch, jimž si myslíme, že pomáháme, někdy propastně liší. Má tedy rozvojová pomoc (či chcete-li rozvojová spolupráce) smysl?


Esej o daru
Problém vidím právě v onom slovu pomoc. Už Marcel Mauss ve své eseji o daru mluví o tom, že v tradičních společnostech fungovalo darování a obdarovávání jako prostředek k udržování a posilování sociálních vztahů. Pochopil-li jsem ho správně, aby bylo darování prospěšné (a úspěšné), musí od základu stavět na principu reciprocity, tj. něco za něco. Dávám druhému, protože mi na něm záleží a pokud za svůj dar přijmu jiný dar, vztah se posiluje, utrvrzuje a staví na partnerství a fair play. Ve chvíli, kdy je to postavené tak, že jeden převážně (a dlouhodobě) dává a druhý (dlouhodobě) přijímá bez možnosti to tomu prvnímu vrátit, vzniká závislost. Jinými slovy, pokud stavíme rozvojovou spolupráci (dlouhodobou) na principech humanitární pomoci (adresné s cílem krátkodobě zajistit přežití, první pomoc), děláme totéž – a tak to v praxi podle mne nezřídka bývá. Věřím, že Maussovy myšlenky platí do značné míry i pro naší i naší společnost – a koneckonců i pro mezilidské vztahy.

Pokud příjíždíme do např. do Afriky s cílem pomoci místním, aby žili „lépe“, „civilizovaněji“, „udržitelněji“ tj. v našem pohledu např. odebírali elektřinu ekologicky ze solárních panelů, aby mohli svým dětem posvítit na učení a sobě na práci, nebo vodu z vodovodu, aby si nemuseli draze kupovat balenou a pak se topit v horách plastů, je to možná bohulibý, leč podle mě prvoplánový přístup. Narážím zde na přîběh instalace solárních panelů v městečku Masuku v Zambii, o kterém vypráví právě Marečkův dokument. Tento přístup staví na tom, že si myslíme, že rozumíme místním problémům a že k jejich řešení můžeme přispět naší iniciativou. Vycházíme přitom ale z našeho kontextu, našich podmínek, našeho kulturního prostoru. Děti z venkovské střední školy v Masuku v Zambii se učí fyziku, biologii podle zastaralých britských učebnic, které tam kdysi přivezli kolonizátoři. Biflují se vzorečky a teorie v angličtině, pro většinu z nich navíc cizím jazyce, neboť pocházejí často z různých kmenů. Jen zlomek studentů tyto znalosti uplatní v dalším studiu ve městě. Většina z nich si do praktické každodennosti afrického venkova mnoho užitečného zřejmě neodnese (...) Pomůže jim tedy, když si na studium budou po setmění moci posvítit díky energii ze solárních panelů ? Ke studiu možná ano. Porozumět místnímu kontextu, kultuře a strukturám ale trvá měsíce, ne-li roky. A i tak je to s jakoukoli “rozvojovou intevencí“ na pováženou.

Pomáhat nebo se učit?
Myslíme-li to s „pomocí“ vážně, měli bychom spíše příjít s nabídkou spolupráce /služby a vyžadovat za ní na oplátku něco zpět - stavět na podpoře nezávislosti příjemců a vzájemném prospěchu, ne na pomoci. Tak jak to funguje v obyčejném a férovém obchodu. Tak ale dnešní globální "rozvojovka" podle mých informací příliš nefunguje. Dokud budeme v kontextu rozvoje myslet „pomoc“ (i když tomu můžeme říkat třeba spolupráce), bude vždy určitým způsobem nefér. Budeme vyvářet závislost a posilovat již z koloniálních dob přetrvávající stereotypy, že mzungu, gringo, gádžo nebo jak chcete přichází proto, aby vyřešil naše problémy, postaral se o nás, protože umí všechno líp. Je přece „bílý“ a tak si to často již celé generace pamatují. Mezinárodní doborovolníci, s nimiž pracuji, jsou často šokováni tím, jak k nim místní obyvatelé přistupují. Mnozí je vnímají jako odborníky, experty, kteří příjíždějí vyřešit jejich problémy, jako to dělávali misionáři. Oni ale přijíždějí (nebo se je alespoň snažíme připravovat a vést k tomu, aby tak činili) s cílem porozumět, pochopit, nabourat své vlastní stereotypy, ale také stereotypy místních, učit se a prostřednictvím svého pobytu a práce pro místní organizace získat nový pohled na to jak to ve světě (a v rozvojovce) chodí. Dobrovolnictví by mělo být o tom, učit se vidět svět kriticky a na základě svých vlastních postřehů a zkušeností se pak snažit toto kritické myšlení šířit dál nejlépe vlastními činy. Proto například v programu GLEN, kterým jsem prošel, klademe důraz na ponávratové aktivity dobrovolníků – psaní článků, blogů, pořádání přednášek a výstav ve školách, na univerzitách atd. Dobrovolnictví je chápáno jako součást vzdělávacího procesu, který by měl vést k tomu, aby lidé v Evropě a „rozvinutých“ zemích o těch „rozvojových“ přemýšleli jinak. Ne jako o problému, ale jako o příležitosti.

Dobrovolníci mají ve své kritice rozvojové spolupráce mnohdy pravdu. Tak jak je globálně nastavena, chápána, propagována a v důsledku realizována (např. velkými nadnárodními institucemi ale i mnohými neziskovkami a firmami) často selhává. Nemyslím si ale, že by byla celá k ničemu. Existuje celá řada rozvojových projektů v ČR i zahraničí, které se snaží stavět na reciprocitě. Např. chráněné dílny, v nichž lidé ze znevýhodněných podmínek vyrábějí produkty, které se pak prodávají a výrobcům přinášejí férovou odměnu, vrácení daru – zisk. Existují také nevládní iniciativy a soukromé podnikatelské projekty, které namísto „pomáhání“ hledají „služby“, které jsou pro Evropany přitažlivé a zajímavé – umění, tanec, hudba, životní filosofie, řemesla, tradiční zemědělství, medicína, plodiny atd. Jsou toho mraky, co se od rozvojových zemí můžeme učit, co od jejích obyvatel můžeme odebírat na oplátku za naše investice a know-how. Ne pomoc, ale spolupráce, reciprocita, férový obchod. Dnešní rozvojová „pomoc“ ale často ještě stále jede ve starém „koloniálním“ a evolucionistickém módu, kde bílý jezdí učit a „civilizovat“ ty „druhé“ a nedává jim prostor pocítit (spolu)zodpovědnost a především mít možnost vracet!

Co s tím?
Pro mně osobně je nejlepší rozvojová spolupráce to, když si namísto dotované rýže z Billy či chemikáliemi napuštěných dotovaných rajčat ze španělských skleníků koupím ve svém oblíbeném arabském krámku u pana Ebedoua na Dejvické pytel pakistánské rýže Basmati, etiopskou kávu, objednám si on-line fair trade mýdlo vyrobené v Palestině, koupím svojí holce korále vyrobené v chráněné dílně dětmi ze slumu v Keni nebo obraz namalovaný malířem z Tanzánie. Je třeba "investovat" (tj. vyžadovat něco nazpět), ne jen dávat. Neposílat tisíce jen tak "na charitu", ale raději například podpořit místního podnikatele, který potřebuje půjčku, kterou Vám pak vrátí i s úroky a ještě si u toho rozjede byznys (u nás se tomu věnuje třeba www.myelen.com). Je smutné, že v našem českém kotlíku nejsme dostatečně vedeni k tomu přemýšlet o globálních souvislostech a podle toho jednat. Česká média nehledí pod povrch, selhávají a pojem kritické myšlení je na spoustě škol stále vnímán jako sprosté slovo. A je bohužel tolik jednodušších způsobů, jak získat dobrý pocit. Třeba tím, že namísto hlubšího zájmu o iniciativy usilující o to stavět rozvojovku více na reciprocitě a přemýšlet o ní kriticky raději na Vánoce odešleme DMS „na pomoc těm chudým afričánkům s nafouknutými bříšky“ a pak se svou dobrotivostí pochlubíme příbuzným. Opravdu to nejde jinak?