Autorka: Simona Šafaříková
Přijíždím na projekt do Ulanbátaru. Centrum mongolského hlavního města je plné velkých budov, moderních hotelů, nákupních středisek a supermarketů. Reklama, prach, široké cesty a spousta aut…



To “naše” projektová škola je na tom zcela jinak. Z centra města jsme se k ní vydaly autobusem. Jely jsme asi 20 minut na konečnou, kamsi na předměstí. Mongolský řidič si nebral servítky a po děravé, prašné a místy nezpevněné silnici “letěl” tak, že jsme na sedalech pravidelně – to jen mírně řečeno - nadskakovaly. S úžasem a zvědavostí jsme pozorovaly okolí: moderní hotely a postarší paneláky vystřídaly po dvou zastávkách prkenné ploty, jež ohrazují malé dřevěné domečky s několika dalšími jurtami okolo, prašné nedlážděné cesty a místy spousta odpadků. Child Development Center “Achlal” se nachází v Bayanhoshu, v jedné z takových čtvrtí.

Dlouhé vlasy, půl zdraví
A můj první dojem? Říkám si, škola vypadá celkem k světu. Malá budova se čtyřmi místnostmi, dvě z nich jsou třídy. Děti zde mohou absolvovat prvni čtyři ročníky školní docházky. Nejmladším je devět, nejstarším i šestnáct. Je to celkem příjemné místo - sice s prašným hřištěm, dvěma latrinami, ale také se záhonky květin a spoustou dětských obrázků na plotě a zdech. My tu budeme pro děti vytvářet tři měsíce vydělávací a volnočasové aktivity, prostě si s nimi jednoduše řečeno budeme hrát. Ovšem bez překladatelky se určitě neobejdeme, mongolština nám stále ještě zůstává velkou záhadou a bez ní do dětských srdcí nepronikneme. Naštěstí jsme obdržely pár telefonních čísel a díky nim se dostaly k Otgoo. Otgoo je milá mladá mongolská maminka hledající práci. Umí docela dobře anglicky, a tak máme možnost dozvědět se spoustu dalších zajímavých informací. Víte např., proč malí mongolští chlapci nosí culíky a vypadají jako holčičky? Zvláštní mongolská tradice totiž ukládá, že mongolští chlapci jsou stříháni pouze ve třech, peti a sedmi letech, dívky ve dvou a čtyřech letech. Zvyk praví, že s dlouhými vlasy je dítě zdravější, lépe roste a neodnesou ho zlí duchové. Každé stříhání je zároveň velkou slavností, scházejí se příbuzní a známí a ostříhánek dostává dárky.

První dny v naší projektové škole bych mohla charakterizovat přívlastkem seznamovací. Pro naši lepší orientaci si děti na oděv nalepily cedulky se jmény. Jestliže jsem je však dokázala přečíst, vyslovit některá z nich pro mne dlouho zůstalo velkou neznámou. Tři měsíce jsme s nimi trávily čtyři hodiny denně. Pokud nám přálo počasí, hráli jsme si venku. Ale jakmile přituhlo tak na -10 až -15 stupňů schovali jsme se do školní budovy a modelovali, vystřihovali, hráli hry, tančili, zpívali a učili se anglicky.

Bagšaaa, bagšaaa

“Bagšaaa, bumbuk? (paní učitelko, balon?)”, to jsou první slova, která jsem musela hodně rychle pochopit a reagovat na ně. Velmi populární je tu totiž basketbal. Ale hraje se tu jaksi po mongolsku - jde především o to házet na koš... Kromě basketbalu se pravidelně setkávám s dětmi při jednoduchých pohybových hrách. Co na tom, že běhají ve střevíčkách a mají sváteční oblečení… Basketbal i další hry hrají se stejnou vervou jako děti u nás. Stejně jako u nás, i tyto děti mají problémy s láskou a stejně jako naši puberťáci i mongolské děti se rvou. Na jedné straně se dokážou šíleně rozzuřit a rozdávat rány, o kterých se nám v Evropě ani nezdá, na straně druhé se nás pevně drží za ruku a nechtějí pustit…

“Bagšaaa, us! (Paní učitelko, vodu!)” pokřikují a přicházejí jeden po druhém. Po tom, co běhaly venku, je pochopitelné, že mají žízeň. Ve škole ale tekoucí voda není. Musí se vozit v barelech ze vzdálené zásobárny a i to patří mezi práci, jíž ve škole vykonávají děti. Pravidelně se také střídají v umývání dřevěné podlahy.



A jak to vypadá u našich dětí doma? Většina z nich bydlí i s celou rodinou v jurtách. Nemají topení ani tekoucí vodu. Proto, zhruba jednou za 14 dní, se sprchují v rámci školy ve veřejných umývárnách na Bayanhoshu. Do jedne sprchy se vejdou tři děti - velké dítě za 1 000 tugriků (20 korun), malé za 500 (10). Tsotloo je usměvavá šestnáctiletá dívka. Nemá jednoduchý život. "Kolik je vás doma a kde bydlíte?", ptám se jí. Tsotloo se pouští do vyprávění: "Mám pět sourozenců, jeden je starší, všichni ostatní mladší než já. Bydlíme s maminkou v jurtě. Tatínka nemáme. Zabili nám ho. Jeden z mých mladších sourozenců to viděl a zavolal policii…" Dva z jejich sourozenců chodí také do naší Achlal školy. Mladšího jedenáctiletého Turtuvšina trochu znám. Je pěkné šídlo, ani minutu na místě neposedí a neustále se usmívá. Na otázku, co by chtěl dělat až bude velký, odpovídá: „Chci pracovat a vydělávat peníze“. “Ale čím chceš být?,” ptám se ho znovu: „Já chci pracovat!" Sehnat práci v Ulanbátaru totiž není vůbec jednoduché. A situace je o to horší, když většina dětí má jen jednoho z rodičů… Některé příběhy není jednoduché poslouchat, natož je žít. Často jsou to vyprávění, z nichž „běhá mráz po zádech“. Tyhle děti, děti na okraji města Ulánbátar, mají ale tuhý kořínek a se životem dokáží poprat.