Článek od Evy Vernerové z Vietnamu:

Mému manželovi je 36 let a pracuje jako řidič motorky. Pokud má štěstí, vydělá si dva dolary za den. Já také někdy pracuji. Sbírám plastové pytlíky na nočním trhu. Nemohu pracovat každý den, někdy mi není dobře. Půjčila jsem si od sestry šedesát dolarů a šla jsem k doktorovi. Doktor mé onemocnění diagnostikoval. Teď už vím, jaká nemoc mě trápí, ale také vím, že operaci si nemůžu dovolit, protože nemám dost peněz. Je mi 32 let a jsem matka dvou dětí. Jedno z nich onemocnělo horečkou Dengue. Tentokrát jsme si půjčili peníze od sousedů. Bohužel jich nebylo dostatek, aby má dcera mohla zůstat v nemocnici…

Toto je jen jeden z příběhů, který bude součástí připravované publikace ve Vietnamu. Na přípravě pracuje i česko-německá dvojice, v rámci tříměsíčního projektu GLEN (Global Education Network of Young Europeans). Tato publikace reflektuje současný systém financování zdravotnictví ve Vietnamu a jeho vliv na přístup obyvatel ke zdravotní péči z pohledu pacientů.
Vietnam je země, která prochází významnými ekonomickými a sociálními změnami. Reforma Doi Moi (Renovace) začala v roce 1986 a znamenala především přeměnu z centrálně plánované ekonomiky na tzv. sociálně orientovanou tržní ekonomiku pod státním dohledem.



Ukazatelé, týkající se zdravotnictví, jsou lepší, než by se dalo očekávat od země na takovém stupni rozvoje. Podle Indexu lidského rozvoje (HDI) z roku 2006 je Vietnam na 109 místě ze 177 sledovaných států světa.

V rámci reformy zdravotnictví došlo k významným změnám. Před reformou bylo zdravotnictví plně dotované státem. Nově byly zavedeny poplatky pacientů, byla legalizována soukromá zdravotnická praxe a došlo k deregulaci trhu s léky a lékařskými potřebami. Počet soukromých poskytovatelů služeb se rapidně zvýšil. Nicméně vláda není připravena regulovat a monitorovat kvalitu služeb. Tento fakt spolu s podfinancovaným veřejným zdravotnictvím má negativní důsledky v přístupu ke zdravotnické péči a její kvalitě. Lidé ví, že pokud navštíví nemocnici , budou muset platit obálkami sestrám a doktorům za příjemnější zacházení, méně bolestné odebraní krve apod.

Každý obyvatel toto ví a proto ten, kdo má problémy a nemá peníze, lékařskou péči nevyhledává. Jednou z možností je peníze si půjčit. A tak se stává, že rodina prodá co má, děti přestanou chodit do školy, aby bylo na zaplacení operace. Zdravotní problémy jsou na rozdíl od výdajů na ubytování a jídlo naprosto nepředvídatelné a to při stávajícím způsobu financování postaveném na vysoké přímé účasti obyvatel činí domácnosti velice zranitelnými.

Důsledkem této situace je rozšířená samoléčba. Na druhou stranu pokud máte hodně peněz, můžete si koupit i vlastní pokoj a přátelského doktora velice jednoduše. Tato péče má status speciální služby.

Ke zmírnění těchto problémů bylo v roce 1992 zavedeno povinné sociálně zdravotní pojištění pro určité skupiny obyvatel. V roce 2002 byl zřízen fond pro chudé, kteří by měli mít lékařskou péči zdarma. Proces identifikování lidí, kteří budou mít nárok na tyto dávky se stále vyvíjí.

Ačkoli vláda ve svém sociálně-ekonomickém rozvojovém plánu na léta 2006-2010 definuje jako jednu z priorit ve zdravotnictví zajistit snížení přímých výdajů pacientů pomocí mechanismu sociálně-zdravotního pojištění a jiných, nebylo zatím v této oblasti implementováno mnoho změn.

Výzev, kterým čelí zdravotnický sektor za poslední léta je mnoho. Snad připravovaná publikace Institutu pro sociálně rozvojová studia pomůže k adresovaní příslušných zodpovědných oddělení k reálnému uvědomění si situace a potřebě začít aktivně jednat.

Eva Vernerová, autorka pracuje ve Vietnamu v rámci programu GLEN