Mohamedovi je 25 let. Vystudoval geografii a anglistiku na Univerzitě v Sana´a, hlavním městě Jemenu. Již během studií si přivydělával jako učitel angličtiny na soukromých školách a jakmile získal magisterský titul, rozeslal životopisy do několika soukromých jemenských i mezinárodních firem. Během několikaměsíčního hledání zaměstnání však neuspěl a podobně skončila i řada jeho spolužáků z univerzity. Výborná znalost angličtiny totiž na žádané pracovní pozice nestačila. Stejně jako všude jinde ve světě totiž zaměstavatelům záleží především na praktických dovednostech a kompetencích, schopnosti pracovat s moderními technologiemi a v neposlední řadě na úzké specializaci a odbornosti. Roste poptávka po absolventech technických a ekonomických oborů. V Jemenu však přes osmdesát procent vysokoškoláků studuje na filozofických a humanitně-vědných fakultách. S takovým vzděláním pak jen těžko nachází uplatnění. Jemenské intelektuální autority volají po radikální reformě kurikula a přizpůsobení vzdělávacího systému potřebám trhu. Jejich hlasy ale zanikají mezi dalšími strukturálními problémy, s nimiž se potýká celý vzdělávací systém.

Source: www.yemenobserver.com

Podle mezinárodních statistik UNDP a UNESCO je dnešní Jemen nejchudší arabskou zemí - s téměř 35 procenty negramotného obyvatelstva a s necelou polovinou obyvatel žijících pod hranicí extrémní chudoby (s příjmem méně než 2 USD/den). Za další významné příčiny „chudoby“ v Jemenu je označována vysoká porodnost (průměrně 6,5 dítěte na jednu matku), vysoká nezaměstnanost, nerovné postavení žen ve společnosti a dětská práce. Závažná situace panuje i v oblasti kvality vzdělání přístupu k němu. Podle údajů jemenského ministerstva školství ještě před deseti lety téměř polovina základních škol v Jemenu postrádala elektřinu, vodu a toalety. V reakci na tuto situaci byla v roce 1999 nastartována vzdělávací reforma, a ze státního rozpočtu bylo vyčleněno na vzdělávání plných 18% finančních prostředků. Státní reforma byla podporována mezinárodními organizacemi - např. Světovou Bankou, Světovým potravinovým programem, Arabským fondem pro ekonomický a sociální rozvoj, Islámskou bankou pro rozvoj, UNESCem či jednotlivými vládami některých evropských zemí. Investice zahraničních donorů měly plynout zejména do oblastí výbavy a výstavby nových škol, oprav starých, podpory vzdělávání dívek, integrace občanského a neformálního vzdělávání do vzdělávacího systému, vzdělávání dospělých a alfabetizační kurzů. Mnoho škol bylo skutečně postaveno, avšak řada projektů selhala. V roce 2004 navštěvovalo základní školy 64 procent dívek a 87 procent chlapců oproti 60 a 80 procentům v roce 1998. Na všech vysokých školách pak v roce 2004 studovalo jen asi 175 000 studentů, tedy pouhých 10 procent populace ve věku 19-23 let. Jemen má přitom v současné době asi 21 milionů obyvatel.

Podle profesora ekonomie na University of Sana´a Al-Maitamiho problém neefektivity investic do vzdělávání spočívá v tom, že 90 procent výdajů na vzdělávání pokrývá běžné výdaje na studium. Jen zbývajících 10 procent je pak investováno do rozvoje a výstavby infrastruktury. Jako nejzávažnější příčiny neúspěchu reforem však vidí korupci, neexistenci konkrétních strategií na prosazování vytyčených cílů, nefunkční administrativu a především katastrofální úroveň lidských zdrojů ve státní správě postrádající jak odborné vzdělání, tak potřebný nadhled.

Jiní kritikové naopak tvrdí, že kvantita v přístupu ke vzdělání situaci neřeší. Jde především o jeho kvalitu. Na tom se s nimi shodují jak místní média, tak samotní učitelé a žáci. Pedagogové mají nízkou či nedostatečnou kvalifikaci (na úrovni základního a středního školství téměř ¼ učitelů nemá odpovídající vzdělání), nezvládají práci s novými učebnicemi a vyučují podle zastaralých metod. Trápí je také nízké platy a celá řada dalších faktorů. Jedním z nich je přeplněnost tříd. Podle zprávy UNICEFu průměrný počet žáků na jednoho učitele na základních a sředních školách sice v celkovém měřítku v letech 1990 – 1999 poklesl z 36 na 22 (především na venkově). Ve velkých městech jejich počet však často přesahuje číslo 80, v extrémních případech i stovku. Samostatnou kapitolou je pak přístup dívek ke vzdělání. Ze sociokulturního hlediska v jemenské společnosti, obzvláště na venkově stále přetrvávají tradiční kmenové hodnoty a s nimi i striktně vymezené role dělby práce. Ty z pozice genderu jednoznačně upřednostňují muže, jimž je nadále přisuzována role živitelů rodiny. Vzdělávání dívek sice zaznamenalo pokrok ve větších městech, avšak na venkově stále 71 procent dívek nemá přístup k základnímu vzdělání. Z iniciativy mezinárodních institucí, v současné době zejména strategie Rozvojových cílů tisíciletí, do země proudí nemálo prostředků do podpory dívčího vzdělávání. Právě nedůsledné rozvojové projekty často ale neberou v potaz lokální potřeby a zvyklosti. Může se tak například stát, že rodiče svou dceru nepustí do nově vystavěné venkovské školy, protože v ní vyučují muži, třídy jsou smíšené, chybí oddělené dívčí toalety či cesta do školy vede přes rušné tržiště. Dobře míněný projekt se pak mine účinkem.

Ve výčtu nedostatků v jemenském vzdělávacím systému by bylo možné pokračovat. Hlasy ze strany jemenských médií, akademických i intelektuálních kruhů vyzdvihují problematiku vzdělávacích obsahů, které zcela neodpovídají požadavkům trhu. Na základní, středoškolské i vysokoškolské úrovni se vyučuje podle zastaralého kurikula s důrazem na memorování teoretických vědomostí. Málo prostoru je věnováno odbornému a praktickému vzdělávání. Jak konstatuje jeden novinář anglicky psaného deníku Yemen times: „Je ostuda, že univezitní studenti v dnešní době nedokáží zapnout počítač či používat internet.“ Jemenské mládeži chybí i další praktické dovednosti v oblasti komunikace, práce s informacemi či aktivní znalosti angličtiny. Školy a univerzity chrlí diplomy, s nimiž jejich držitelé nenacházejí uplatnění. Jemen se přitom potýká s kritickým nedostatkem pracovních sil s odbornou kvalifikací a s vysoce poptávaným technickým, ekonomickým, či lékařským zaměřením. Skutečně kvalitní systematické vzdělání, odpovídající požadavkům pronikající globální ekonomiky, nabízí prakticky jen soukromé školy, které si díky finanční náročnosti studia mohou dovolit jen ti nejmovitější. Na druhou stranu lze narazit na ojedinělé vládní i nevládní projekty, které umožňují doplnit si klíčové kompetence v rámci specializovaných kurzů. Takových projektů navíc v Jemenu přibývá. Jejich absolventi spolu s těmi ze soukromých škol pak snáze nacházejí uplatnění. Často však také odcházejí pracovat do zahraničí.



Jemenská vláda v současné době investuje do vzdělávání téměř 20 procent svého rozpočtu. Zůstává však otázkou, zda je ze strany mezinárodních institucí efektivní naléhat na plošné zavádění přístupu ke vzdělání pro všechny ( jak stojí v již zmíněné agendě OSN), či zda se spíše zaměřit na podporu takových reforem vzdělávacích systémů v rozvojových zemích, které by vedly ke zkvalitnění stávající výuky a tím zamezily reprodukci armád nedostatečně kvalifikovaných a frustrovaných mladých lidí.