Autorka: Hana Kubíková Zambie. Země téměř desetkrát větší než Česká republika ale stejně tak málo ve světě známá. Bez moře či oceánu, bez pouště, bez ropy, bez etnických či politických konfliktů, bez hyperinflace, bez deseti tisíců uprchlíků proudících do Evropy, bez fotbalových hvězd. Takže vlastně bez jakékoli zajímavosti pro média, ať už naše česká, tak světová. Že jedu zrovna tam, mi z počátku bylo až líto. Proč to není Keňa nebo Somálsko, nebo Etopie. Prostě země, o kterých se u nás aspoň někdy mluví.

Vybrala jsem si ji kvůli nabízenému projektu, organizovaného neziskovou organizací INEX-SDA ve spolupráci s mezinárodním programem GLEN. Mým úkolem mělo být vyučovat na střední škole v malé vesnici, Masuku, v Jižní provincii. V Zambii. Až později jsem zjistila, že si většina mých známých nebyla do poslední chvíle jistá, kam to vlastně jedu a jestli ty zprávy o astronomické inflaci náhodou nepřicházejí odtamtud. Pár jich kdesi zaslechlo o Viktoriiných vodopádech (aspoň že od těch bylo Masuku vzdáleno jen 70 km), pár se nemohlo zbavit dojmu, že mě tam sežere lev. A pokud to ne, že přijedu se spoustou exotických fotografií všech těch divokých zvířat, které se přece kolem vesnice musejí zákonitě potulovat. Nebo umřu na malárii.




Spolu v Evropě
O tom, jak bude můj život v Zambii vypadat, jsem měla šanci získat informace díky první části projektu, když přijel do České republiky učitel Jerry Muleya z Masuku, kam jsem měla o tři měsíce později dorazit já spolu s dobrovolníkem německým. V době, kdy Jerry dorazil do Prahy, měl už za sebou měsíc a půl pobytu v Německu. První kulturní šok si tedy odžil tam. Všude viděl vysoké a honosné budovy, neuvěřitelně širokou nabídku potravin (o kterou vlastně ani nestál, jak jsme se dozvěděli poději) a líbající se páry na veřejnosti. Strávili jsme spolu tři týdny. Obcházeli jsme střední školy, kde měl Jerry domluvené besedy se studenty, bavili jsme se o úrovni škol u nás a v Zambii a strávili několik hodin diskuzemi o náboženství. Jako většina Čechů, jsem bez vyznání.

Naše soužití samozřejmě nebylo úplně bez problémů. Některé se podařilo hladce vyřešit: Po několika dnech se Jerry naučil chodit na schůzky včas, čímž se v tomto ohledu stal zodpovědnějším než já za dlouhou řadu let života zde. Já jsem se naučila, že pokud po něm chci něco důležitého, je lepší vše napsat, neboť co není na papíře, jako by neexistovalo. Delší dobu jsem si musela zvykat na slova „už jdu“ nebo „jsem na cestě“, která nemají žádnou spojitost s tím, za jak dlouho dorazí.

Některé z problémů a otázek zůstaly nezodpovězeny i po Jerryho odjezdu. Hodně jsem bojovala s otázkou, v čem byl pro Jerryho pobyt u nás přínosem. Co měl šanci poznat dokonale, byla česká tradiční (tedy pivní) kultura. Až jsem se začala obávat, aby v započatém trendu alkoholických dýchánků nepokračoval i doma. Uklidňoval mě, že to se jen snaží přizpůsobit místním zvyklostem. Přesto pobyt zde vnímal spíše jako prázdniny a měl pocit, že takhle si tu užívají všichni. Každý večer na pivo, televize, kdy se nám zachce, elektřina v denní i noční hodiny, teplá voda z kohoutku, jídla kolik chceme, učebnice pro všechny studenty a „high tech“ pomůcky pro učitele. Já jsem se během doby strávené s ním dozvěděla mnoho informací o tom, co mě za pár měsíců čeká, a začínala jsem se těšit. Přesto pro mě smysl jeho pobytu zde byl velkou záhadou a přinesl spíš mírné zklamání. Jerryho postřehy z pobytu v Čechách čtěte zde - v angličtině (pozn. LP)

Spolu v Africe
Po dvou měsících jsme se potkali znovu. Tentokrát ne v podchodu na Hlavním nádraží, ale pod eukalypty, kousek od vodovodního kohoutku pro půlku vesnice, před vchodem do „našeho“ domu v Masuku. Celou cestu jsem se bála, že ho mezi tou spoustou černých tváří nepoznám. Naštěstí zbytečně.

Jerrymu tam říkají Mr. Muleya. Křestní jména používají jen zřídka a není běžné znát ani křestní jména svých nejbližších kolegů. Přivítal nás s nadšením a i pro nás bylo velkým zážitkem, vidět ho v jeho přirozeném prostředí. Byl jedním z prvních, na koho jsme se mohli obrátit se všemi přáními, stížnostmi a kulturními (ne)zvyklostmi. Právě díky předchozí evropské zkušenosti s Jerrym pro nás byla adaptace na místní podmínky až překvapivě jednoduchá.

Ve světle nových okolností jsme také měli možnost pochopit některé z nezodpovězených otázek ohledně Jerryho jednání v Evropě a úhlu pohledu, ze kterého se na náš evropský život díval. Velmi rychle jsme si zvykli, že kukuřice, ač nedodává potřebné množství vitamínů a minerálních látek, k životu stačí. Ráno se tu z ní dělá kaše podobná té ovesné, odpoledne a večer „nsima“, kaše o něco hustší než kaše krupicová. Jí se s kuřetem, špenátem, fazolemi nebo malými rybičkami „karpenta“. Tím výčet běžného, prakticky celoživotního, jídelníčku končí. Občas je možno přidat rýži nebo brambory. Tečka. Manga v období dešťů a „masuku“. Ovoce, po němž se vesnice jmenuje. Většina lidí nemá s touto stereotypní stravou problém. Jedí to od té doby, co je matky přestanou kojit. Strávit jeden den bez nsimy si nedokážou představit a mají pocit, že by snad museli zemřít.

Brzy zjišťujeme, že Jerry, neboli Mr. Muleya, je velmi odlišným člověkem od toho, kterého jsme poznali v Evropě. Sebevědomější, hovornější, aktivnější, rozhodnější. Vnímáme ho najednou jako rovnocenného partnera. Je nám blízko, aby naslouchal tomu, s čím jsme nespokojeni, co naopak oceňujeme a v případě nespokojenosti se společně s námi pokouší zažité zvyklosti měnit.



Jak to řeší v Evropě? "Mají všechno."
Postupně se dozvídáme, že se Jerry takto změnil po svém pobytu v Evropě. Stoupl na společenském žebříčku. Stal se tím, na něhož se ostatní obracejí, když řeší nějaký problém „A Mr. Muleya, co dělají s takovou situací v Evropě?“ Nemohu však říci, že by Jerry získal nějak dokonalý náhled na zákonitosti evropského a afrického života. Nenaučil se, jak předcházet nedocházce učitelů do hodin. Ani jaké jiné výchovné metody kromě bití studentů používat. Ani jak zlepšit neuspokojivé hygienické podmínky. (Neuspokojivé nejen ve srovnání s námi. Masuku neuspělo ani v kontrole zambijského ministerstva zdravotnictví. Jediné, co shledalo ministerstvo při inspekci jako uspokojující, byly střechy.). Ani jak zlepšit zacházení s jediným, omezeným zdrojem energie – solárními panely. Spíše naopak. On byl ten, který na otázky tohoto typu odpovídal, že v Evropě máme dostatek učebních pomůcek pro všechny studenty a elektřinu kdykoli a kolik chceme. V tom viděl pointu většiny problémů. Nechápal, proč oni by měli měnit své chování a například učit všechny hodiny bez ohledu na to, že se zrovna cítí unaveni, či se omezovat kvůli nedostatečným zdrojům energie. Avšak otázkou je, omezovali bychom se v podobné situaci my sami?

Kdo z nás by vydržel žít celý život na vesnici, kde by se myl vodou z lavoru, ve stejném škopku by pral prádlo a svítit by si mohl hodinu večer na čtení před spaním? Koukal by na televizi společnou pro celou vesnici a jen na toto by omezil svůj přístup k informacím? Argument „Oni nic jiného nezažili, proto je to pro ně jednodušší“ a „Přece to musí pochopit a vycházet z toho, co mají“ příliš neplatí. Vědí moc dobře, že lidé mohou žít na lepší úrovni. Mnoho z nich také na lepší úrovni žilo než do Masuku přišli.

Životní úroveň měst se bliží našemu životu více, než si dokážeme představit. Najdete zde kina, diskotéky, supermarkety a obchodní centra, teplou sprchu a mnohem snazší přístup k informacím, pomalejší, ale přesto internet. Ne každý na tento komfort dosáhne, ale mnoho studentů Masuku high school pochází z měst a někteří z nich na tuto úroveň byli zvyklí. Na vesnici přišli studovat, protože školu ve městě nezvládali, především z důvodu příliš mnoha podnětů – není tam pro ně dostatek času na to, aby se věnovali studiu, takže internátní škola na malé vesnici uprostřed buše, je prakticky jediným způsobem, jak mohou dostudovat. Někdo se cítil příliš rušen možností hrát biliard, někdo cítil, že je „závislý na hudbě“ a celé dny by tedy poslouchal hudbu a neučil by se, někdo by musel pomáhat rodičům a na učení by tedy nezbyl čas ze závažnějších důvodů. Všechny tyto argumenty, ač pro nás s podivem, se mohou stát nepřekonatelnou překážkou. Nedostatek vnitřní odpovědnosti je tu pravděpodobně součástí tradice.

Učitelé zase řeší problém, že za prací je rozesílá vláda. V rámci trendu „Jedna Zambie, jeden národ“ se vláda pokouší 72 zambijských kmenů promísit tak, aby se sounáležitost národa stala silnější než příslušnost ke kmeni. Náročný úkol. Tak se tedy stává, že učitel z hlavní města, Lusaky, může být odeslán do malé vesnice, aby poznal život na jiném místě. Bez ohledu na to, že nemluví stejným jazykem a je zvyklý na naprosto odlišné životní podmínky. Velká zkušenost, ale z tohoto hlediska to málokdo vnímá. Ochota adaptovat se na „mizerné“ venkovské podmínky je minimální. Mnohem silnější je touha odejít jinam.

"Kdo stvořil Darwina?"
Zkušenost s Jerrym nám ukázala také některé z tradičních hodnot a názorů, které i přes tříměsíční pobyt v Evropě zůstaly nezměněny. Evropané jsou pro něj stále ti bohatí, od kterých je očekávána materiální pomoc. Nsima je základní potravinou a nelze bez ní žít. Čarodějnice existují, i když se pro to těžko hledá objektivní důkaz. Když se mu něco nechce, nemusí to udělat. V některých případech se nedá dělat nic jiného, než studenta bít. A především, víra je nejdůležitější životní hodnotou.

Jerry během besed na školách vysvětloval, že to byli běloši, kdo přinesl křesťanství do Afriky, a proto je stále zažitá představa, že Evropa má blíže k Bohu. Evropa je něco jako ráj. Pro Jerryho bylo velkým zklamáním, kolik ateistů v Evropě žije. V Zambii je 99% věřících. Když jsem se mu snažila vysvětlit teorii evoluce, nechápal. Hodinovou diskuzi zakončil po druhém pivě jedinečným argumentem dokazujícím existenci Boha. Zeptal se, kdo tuto teorii vymyslel. Po stručné odpovědi „Darwin.“ vítězoslavně triumfoval: „A kdo stvořil Darwina?“.

V mnohém je tamnější myšlení jiné. Konkrétnější, založené na tom, co je vidět, na co je možné si sáhnout. Emocionálnější. Afričané jsou například mnohem citlivější na bolest než my. Živější. Romantičtější. Takové západy slunce, jako tam, jsem nikdy v životě neviděla. Viditelnější je i závislost na přírodě, i když většina lidí už vlastní mobilní telefon a jsou za něj schopni utratit více peněz, než za jídlo na celý měsíc. Kukuřici a kuřata si mnohdy pěstují sami, takže příliš mnoho peněz na jídlo ani nepotřebují.



Náboženství bylo v Masuku jednou z nejdůležitějších součástí života. Neděle v kostele studenti považovali za nejlepší moment týdne. Společný zpěv, společné modlitby, ale také společné volnočasové aktivity z kostela dělali nejen místo setkání s Bohem, ale také místo setkání s komunitou lidí, kteří smýšlejí podobně. S komunitou, se kterou můžete sdílet zážitky, hrát fotbal, košíkovou, tančit, zpívat, bavit se. Ač jsem nezměnila svůj vztah k Bohu, tento princip setkávání se stal velmi důležitým a srozumitelným i pro mě.

Škola života potřebuje čas
V čem byl tedy význam celého projektu? Díky předchozí zkušenosti s Jerrym z Evropy, jsme mohli velmi snadno a rychle projít fází adaptace na místní životní a kulturní podmínky. Věděli jsme přesně, co nás čeká, těšili jsme se na to, a proto nám mnohem více energie zbylo na realizaci vlastních nápadů. Stejně tak Jerry věděl co čekat od nás. Od počátku bral vážně naše námitky a snažil se, aby se úroveň školy alespoň trochu pozvedla a byla přijatelnějším místem k životu jak pro studenty (kteří do té doby spali po dvou na jedné posteli a mnozí tak budou spát i nadále), tak pro učitele (i když někteří využili mé počítačové kurzy hned v praxi k tomu, že napsali výpověď).

Co učitelé nejvíce oceňovali na naší práci se možná bude zdát stejně povrchní a jednoduché, jako nám přišli Jerryho komentáře života v Evropě, avšak když jsme to slyšeli tam, chápali jsme, jak moc to znamená: Jedli jsme celou dobu jídlo, které jedli oni a nikdy proti tomu neprotestovali. Pomohli jsme získat Masuku peníze na zlepšení situace pro studenty - hlavně díky Jerryho besedám na školách jsme mohli zakoupit postele a matrace pro studenty a získat peníze také na další učebnice. Učili jsme bez protestů stejné množství hodin jako místní učitelé a navíc jsme snažili zapojit experimenty, praktická cvičení, motivovali jsme studenty k hlubšímu přemýšlení nad tématy a diskutovali jsme s nimi. Ocenili, že jsme přistupovali k výuce velmi zodpovědně - což znamená, že se nám nikdy nestalo nepřijít na hodinu jen proto, že se nám nechce. A v neposlední řadě si vážili toho, že jsme dokázali být stejně blízko jak studentům, tak učitelům a proniknout do života obou skupin.

Pravděpodobně jsme tímto jednáním nijak výrazně nezměnili chování ostatních, ale rozhodně jsme se stali inspirací. Nemluvili jsme teoreticky o tom, jak by správně měli jednat. Teoretických seminářů o tom, jak vypadá demokracie, jak se bránit proti AIDS a jaké výukové metody používat, mají více než dost, příliš velký vliv na praxi to ovšem nemá. Snažili jsme se jasně formulovat naše názory a postoje, mluvit o svých hodnotách a podle nich se chovat. Toho si cenili. Nepřemlouvali jsme, ale diskutovali. A naše chování se nějak mimovolně stalo vzorem, který aspoň některým stálo za to napodobovat.

Naším cílem nebylo hrát si na experty, kteří přijeli naučit Afričany, jak se chovat správně. Ani lamentovat nad tím, jak jde ten vývoj v zemi pomalu a jak nejsou schopni sami si spravovat dál, co jim člověk jednou postaví. My jsme chtěli poznat, jak žijí oni a jaké to je, žít s nimi. Na základě toho jsme také poznali, že jejich představy o tom, jak by se škola měla dále vyvíjet jsou dost přesné a většinou se shodovaly s tím, jak jsme situaci viděli my. Přesvědčili jsme se, že vědí, jak svou školu rozvíjet a nepotřebují experty, kteří jim budou říkat, jak věci dělat jinak, ale lidi, kteří dokážou vyjít z toho, co mají, co umí a na tom pak společně s nimi budou stavět.

Možná jsem příliš benevolentní a shovívavá ke všem jejich chybám, ale nemohu se zbavit dojmu, že si chvílemi hrajeme na ambiciózní evropské rodiče, kteří musí svým africkým naivním dětem vysvětlit, jak se chovat správně. A nejen to. Také chceme, aby byli lepší než my sami, aby prošli vývojem rychleji, aby byli ekologičtější, zodpovědnější a vůbec dokonalejší než my. Tato strategie nefunguje ani na úrovni rodiny, natož na úrovni kontinentů. Všichni víme, že nejlepší je škola života, postupného nabývání vlastních zkušeností. A ta potřebuje čas.

Autorkou textu je Hana Kubíková, která se zúčastnila programu GLEN v roce 2007. V současné době pracuje jako psycholožka v Zařízení pro děti - cizince