"Takovýchto domů je ve Vojvodovu spousta. Jsou to stavení, o které se nikdo nestará a která chátrají. Buď původní majitelé zemřeli a nemají potomky, nebo jsou to domy Čechů, kteří odešli v 50.letech zpátky do Čech a domy tu po nich takto zůstaly. Mnoho jich za prací odešlo do měst, nejčastěji do Sofie", komentuje své zážitky z putování po bulharských krajanských komunitách studentka Hospodářských a kulturních studií na České zemědělské univerzitě Dagmar Nováková.

Že na Čechy lze narazit pomalu všude ve světě, už překvapí málokterého zcestovalého tuzemce. Výpravou za Čechy žijícími v Bulharsku zahájíme putování po první z avizovaných zemí, v nichž proběhl letos v létě projekt s názvem Krajané: Po stopách Čechů ve východní Evropě (více čtěte zde).






V posledních desetiletích 19. století (po osvobození Bulharska od turecké nadvlády r. 1878) a na začátku století minulého se na území Bulharska téměř masově stěhovali tisíce Čechů. Jednalo se v první řadě o středoškolské a vysokoškolské učitele, vědce a právníky, hudebníky a malíře, inženýry a architekty nebo zaměstnance státní správy. V Bulharsku se tak zformovala významná základna českých intelektuálů. Nutno podotknout, že podle této skupiny si tehdejší bulharská veřejnost utvářela obraz o českém národu. Někteří z českých imigrantů se v Bulharsku stali zakladateli (bulharské) národní vědy, šiřiteli osvěty, výbornými hudebníky, divadelníky, výtvarníky a architekty. Čech Konstantin Jireček (pozdější profesor historie na Karlově univerzitě) se dokonce stal bulharským ministrem.

Druhou skupinu migrantů tvořili podnikatelé. Bratři Proškové založili tehdy nejznámější bulharský pivovar, další Češi se podíleli na vybudování cukrovarnictví a dalších průmyslových odvětví – v Gorné Orjachovici, Kamenu, ale i jinde. Do těchto podniků zároveň přicestovalo za prací mnoho českých dělníků, kteří tak tvořili třetí migrační vlnu do bulharských zemí. Čtvrtou vlnu představovali řemeslníci – krejčí, nábytkáři, modeláři, loutnaři, houslaři, ladiči, ale třeba i celá řada fotografů.
Velkému množství Čechů nabídl obnovený bulharský stát možnost seberealizace, pro kterou z různých důvodů v jejich vlasti nebyly podmínky.

Dnes žije roztroušeně na různých místech Bulharska trvale kolem 500 Čechů. Donedávna existovala kompaktní česká diaspora v severozápadní oblasti země, především v obci Vojvodovo. První čeští obyvatelé Vojvodova ovšem nepřišli přímo z Čech, ale z rumunského Banátu. Jednalo se o evangelíky především ze Svaté Heleny, kteří odmítali ustoupit od přísných etických norem svých otců, které zakazovaly například světskou zábavu či pití alkoholu. Využili zákona o osidlování neobydlené půdy v sousedním Bulharsku a v roce 1900 založili v severozápadním Bulharsku obec Vojvodovo.


Poslední pravý žijící Čech ve Vojvodovu. Rodina Kopřivova je jediná celá česká rodina, která zůstala ve Vojvodovu po vlně odchodu Čechů do vlasti. Pan Ludvík je jedním z těch mladších obyvatel ve vesnici – je mu kolem 60 let. Jeho manželka mluví perfektně česky, protože jak řekla: „Když jsem sem přišla, tak měl ještě otce a maminku živou. Mluvilo se tu jenom na česky. Tak sem se naučit musela. Ono se mluvila jenom doma, jinak tu byli už skoro samí Bulhaři.“

Dnes ve Vojvodovu mluví česky jen pár lidí, z nichž někteří navíc ani nejsou Češi, ale Bulhaři – češtinu si pamatují ze školních let, kdy navštěvovali společně s Čechy českou školu. Téměř všichni čeští obyvatelé odešli z Vojvodova v 50. letech – v rámci reemigrace se vraceli zpět do Čech. Z těch, kteří zůstali, je dnes už většina po smrti. České písničky tak ve Vojvodovu dnes uslyšíte jen od paní Rajničky nebo dvaaosmdesátileté tety Anky, případně od pana Kopřivy. To jsou vlastně jediní Češi, kteří ve Vojvodovu zůstali.


Teta Anka Bosilova, bulharsky kaka Anka, se narodila v Bulharsku. Její matka byla Slovenka, která sem přišla ve svých 12 letech se svou rodinou. Její dědeček, Pavel Červeňák, Ondriš Vodárů a Jožik Čížků byli první, kdo zaseli ve Vojvodovu. V 50.letech chtěla také odejít do Čech. Její manžel, protože byl Bulhar, odejít nechtěl. Kdyby se chtěla teta Anka rozvést a odjet, tak by jí odebrali starší dceru. „Já do Čech nepudu, já si děti dělit nebudu!“ Zůstala tedy ve Vojvodovu a nikdy toho podle jejích slov nelitovala.

Všichni lidé, kteří v této vesnici ještě zůstali, mají vlastní hospodářství, na kterém pěstují všechno, co potřebují k životu – od rajčat po vinnou révu – a chovají alespoň kozu, krocany nebo ovce. Podle slov tety Anky: „Co si nevypěstujeme, to nemáme.“ V okolí je bohužel hlavně pro mladé nedostatek práce (nejbližší pracovní příležitosti se nabízejí snad jen v Kozloduji, kde stojí atomová elektrárna) a tak z Vojvodova odcházejí lidé do větších měst, převážně do Sofie. Mezi vesnickým obyvatelstvem tedy převažují staří lidé, kteří bydlí sami. Po jejich smrti domy a pozemky chátrají. Takový osud bohužel potkal vesnici, kam se dřív lidé hromadně stěhovali za úrodnou půdou.

Autorkou textu a fotografií je Dagmar Nováková. Studuje Hospodářská a kulturní studia na České zemědělské univerzitě v Praze

Co si myslíte o projektu KRAJANÉ: Po stopách Čechů ve východní Evropě? Diskutujte zde.