Paní Bohumila Kratochvílová, maminka Vjekoslava Kratochvíla, nynějšího předsedy České Besedy Nová Ves, zde žije celý svůj život a o odchodu do Čech nikdy neuvažovala. „Žili jsme všelijak. Já jsem vychovávala děti a starala se o hospodářství, manžel pracoval na dolech. Od té doby, co je zavřeli, však práci nemá a tak se dá říci, že žijeme pouze z toho, co si sami vypěstujeme.“ Češtinu zde udržovali po celé dlouhá léta a dlužno dodat, že Nová Ves, ačkoliv nám na konzulátu v Sarajevu tvrdili opak, je na tom jazykově ze všech krajanských komunit nejlépe.







První příchody českých emigrantů datujeme do doby, kdy se rakousko-uherské území rozrůstalo východním směrem (1878). Jednalo se především o úředníky, odborníky z řad strojařů, řemeslníků, ale přicházeli také umělci a architekti.
Většina zdejších Čechů ovšem nepřišla přímo z Čech, ale z Volyně, kam se v 70. letech 19. století vystěhovala z hospodářských důvodů. Nucený přestup na pravoslaví, jehož prostřednictvím chtěla carská vláda v 80. letech poruštit všechny národnosti a národnostní menšiny žijící v Rusku, vyvolal u volyňských Čechů odpor. Jedním z projevů nesouhlasu bylo rozhodnutí vystěhovat se, najít vhodnější kraj k osídlení, kde by byla zaručena náboženská svoboda. A tak někteří z Čechů katolického vyznání, kteří odmítli přestoupit na pravoslaví, prodali na Volyni hospodářství a pozemky, podali si žádost rakouským úřadům o příděl půdy v Bosně, kde hledali kolonisty a vydali se na cestu.


Český jazyk v krajanských komunitách prodělal řadu změn. Ze srbo-chorvatštiny se přejala celá řada výrazů, což se na nynější podobě „bosenské češtiny“ značně podepsalo. Zajímavé je také to, že na celém území, zejména pak v oblasti Sarajeva, dochází k přejímání turkismů. Tam, kde se dříve říkalo „kafe“ nebo „kafa“, dnes běžně slýcháváme „kachfa“. Psaná podoba češtiny je odlišná ještě více. Změny jsou jak v koncovkách, tak diakritice, rovněž ve skladbě některý „českých“ slov

V Sarajevu jsou dnes dva české krajanské spolky – Sněžka a Česká Beseda Sarajevo. Členů mají poměrně dost na to, aby se něco dělo (a také se děje – oslavy českých svátků, občasná divadla, ediční činnost spojená s vydáváním krajanských občasníků, výstavy, koncerty, slavnostní večeře), ale česky zde mluví už málokdo. Přes poměrně velké množství kulturních akcí a nemalé úsilí českého konzulátu, který se snaží zbytky Čechů probudit ke spolkovému životu, není situace zrovna nejlepší. Řada lidí během války, ale i po ní emigrovala – především z důvodu nízkého pracovního uplatnění, a nynější krajanská generace nezadržitelně stárne (věkový průměr nad 60 let). Čeká se tedy vlastně na zánik české (tj. česky mluvící) generace, po které již žádná jiná zřejmě nepřijde. Výjimku tvoří pouze české ženy. Ty, které se do Bosny provdaly, se však příliš se neorganizují. Čechů si například v Sarajevu dodnes poměrně dost cení a měli jsme dojem, že především u bosenské inteligence mají jakési „výsadní“ postavení spojené s úctou a obdivem.


Kostel Panny Marie a sv. Václava v Nové Vsi, byl postaven roku 1938. Původně se obyvatelé rozhodovali mezi jeho výstavbou a výstavbou školy. Zvítězil kostel, přičemž ale školu o několik let později dostavěli také. Dnes ani jedna (z dříve tolik důležitých) budov neplní svůj účel a není plně využívaná. Školu pro nedostatek žáků přesunuli do nedalekého města a na jejím místě jsou dnes ruiny. Církevní činnost kolem kostela byla během války v naprostém útlumu. Dnes se mše slouží zcela výjimečně a nahodile. Interiér je velmi skromný a krom oltáře zde nenajdete téměř nic. Jedna lavice krčící se v rohu, modlitební knížky zašlé prachem, obrazy světců a umučených. To vše pak objímají holé promáčené zdi. Paralela s atmosférou Faustova domu je proto víc než příznačná. Pach plísně, přítmí a chlad, to vše na vás dýchne, když tudy procházíte.


Po válce je celá Bosna a Hercegovina doslova posetá podobnou scenérií. Vypálené, opuštěné domy, zašlé tovární komplexy, zbytky těžby v útlumu, ruiny bez popisu a čísel. Krutá země, kterou musely tisíce rodin opustit. „Tam kde byly stromy, přišel člověk, aby postavil domy. Dnes stromy domem prorostou.“ Sinusoida Bosny je nyní ve svojí spodní části a čeká, až se nehostinný vítr obrátí.


Kromě Sarajeva najdeme bosenské Čechy v Banja Luce, Prijedoru, Nové Vsi, Prnjavoru a Mačině Brdu. Právě v poslední z těchto vesnic (2,5 km od Prnjavoru, kterému se až do občanské války pro velký počet národnostních menšin přezdívalo „Evropa v Evropě“) dnes žije něco přes 50 obyvatel českého původu. Češi sem přišli kolem roku 1898 na popud rakousko-uherské vlády, která zde přislíbila pozemky. Další pochází z ukrajinské Volyně, odkud odešli buď z majetkových důvodů, nebo proto, že odmítli přejít na pravoslavnou víru. V místech, kde dříve kromě hlubokých lesů nebylo nic, vyrostlo během jednoho roku díky tvrdé práci českých emigrantů několik chalup. Tak jako dnes žila většina lidí v závislosti na půdě a chovu dobytka.

Spolek Česká Beseda Mačino Brdo byl založen ihned po příchodu prvních Čechů a část jeho historického odkazu přetrvala dodnes, především prostřednictvím slavení českých svátků a dalších tradic (svátek sv. Františka, masopustní týden…). Jistý čas zde byla snaha ze strany předsedy Emila Bočka vydávat ročenku. Pro nízký zájem ostatních krajanů toho však po dvou letech zanechal. Do roku 2003 bylo možné navštěvovat kurzy češtiny v Prnjavoru, ale pro stále klesající zájem byly přerušeny. Podobně zanikla i místní kapela.


Učebnice českého jazyka, ze které se učili děti v Prnjavoru a Mačině Brdě. Čeština se v místní škole vyučovala pouze formou dobrovolných kurzů konaných dvakrát týdně dvě hodiny. Jak říká bývalá paní učitelka Margareta Greta, chodilo k ní do třídy pravidelně asi deset žáků, ale asi před pěti lety se čeština na škole přestala vyučovat úplně.

Jako problém se stejně jako v Sarajevu jeví stárnutí současné generace. Ta by snad mohla mít šanci, že ji mladá krev nahradí – mladí zde na rozdíl od Sarajeva žijí. Přesto, jak říká pan Boček, konkrétní krajanská činnost (vydávání tiskovin, jazykové kurzy, kulturní akce) je neatraktivní jak pro jeho vrstevníky, tak i pro mladší generaci. S možností odchodu do města přestává být vesnický život zajímavým a mladou populaci zde nic nedrží. Staří, jak sám dodává „se rádi sejdou nad sklenkou, zazpívají si, ale dál to nejde a sám pro sebe to dělat nebudu.“


Srdce českého spolku v Prijedoru - zleva Tonislav Bláha (místopředseda) a předseda Zvonko Mann. První z jmenovaných se výrazně podílí na publikační činnosti České Besedy, která každý měsíc vydává informační „Buletin“, v němž informují ostatní české krajany o spolkové činnosti v Prijedoru. Krom toho je tvůrcem veškerých propagačních materiálů a vrchním archivářem. Zvonko Mann je jednou z nejvýraznějších osobností, které jsme v průběhu cesty poznali. Spolková činnost se stala jeho životním krédem a tak nepřekvapí, když ostatní krajané o něm tvrdí, že „pro spolek doslova dýchá.“

Autory textu a fotografií jsou studenti České zemědělské univerzity Markéta Bäumelová a David Vála, kteří se v létě tohoto roku zúčastnili projektu KRAJANÉ: Po stopách Čechů ve východní Evropě? Více zde.