V Moldávii žijí čeští krajané především v obci Holuboje (též Huluboaia či Goluboje). Ta se dříve nazývala Novohrad a leží asi 25 km od okresního města Cahul. Další Čechy můžeme najít také přímo v Cahulu nebo v hlavním městě Kišiněv.

Holuboje založilo v 80. letech 19. století 153 Čechů, kteří sem přišli z jihoukrajinského Čechohradu, kam připutovali z různých koutů Čech, např. z České Třebové nebo Žamberka. Protože na Ukrajině byl nedostatek půdy k osazení, přemístili se migranti v čele s rolníkem Josefem Koštou a učitelem Horákem do Besarábie a založili zde osadu Novohrad. V roce 1912 byla vesnice přejmenována na Holuboje, což znamená holubice nebo také modrý. Na vesnici v průběhu historie působily různé vlivy, protože Moldávie byla nejprve po 1. světové válce připojena k Rumunsku a během 2. světové války roku 1941 k Sovětskému svazu.






Mírně zvlněná krajina a rozsáhlé vinice kam až oko dohlédne. To jsou základní rysy moldavské krajiny. Ani Holuboje nejsou vyjímkou. Snad každý obyvatel vesnice má alespoň kousek vinohradu, patří to k tamější tradici a každý je na své víno jaksepatří hrdý.

Pro české migranty byl začátek budování vesnice těžký. Od statkáře Romaněnka měli slíbenou úrodnou půdu. Přišlo ale zklamání – místo polí dostali les, který museli nejprve vymýtit. Navíc Romaněnko zemřel dříve, než na sebe noví vlastníci půdy pozemky stačili přepsat. Proto pak měli velké problémy s Romaněnkovým synem, který jim právo na jejich nový majetek upíral. Nakonec ale dosáhli svého a vesnice se začala pomalu rozvíjet. Roku 1901 začali Češi v Holuboji dokonce stavět vlastní školu, v níž se však až do 1. světové války učilo jen rusky. Je zajímavé, že během války tu byli internováni čeští zajatci, kteří tu hned založili ochotnické divadlo a sehráli několik představení v češtině. Od roku 1918, kdy patřila Moldávie Rumunsku, se ve škole učilo rusky a rumunsky, později jen rumunsky. Až v roce 1934 tu úřady z Bukurešti povolily otevřít českou školu. Od roku 1941 patřila Moldávie k Sovětskému svazu; v této době se vesnice rychle rozvíjela. Dnes, kdy se celá Moldávie snaží fungovat jako samostatný stát, je na tom Holuboje podobně jako ostatní vesnice špatně. Zemi sužuje velká nezaměstnanost a velké množství obyvatel (i s českým původem) se stěhuje za prací do větších měst nebo do zahraničí.


Po místních kopcích se rozkládají vinice a kukuřičná pole. To jsou totiž jediné plodiny, které dobře snášejí místní horké a suché podnebí. Když se vydáte na jeden z vršků, které vesnici obklopují, bude vám připadat, že se tu zastavil čas. Na cestě můžete potkat koňský povoz, nebo lidi vracející se z pole. Stejně jako se o půdu starali jejich předci, starají se i oni. Mladší generace už však takový vztah k pozemkům nemá. Za prací se mladí stěhují do větších měst či do ciziny, kde je to pro finančně výhodnější.

Centrum českých krajanů v Moldávii tvoří vesnice Holuboje. Kromě Moldavanů a Čechů zde žijí komunity Ukrajinců, Bulharů, Rusů a Gagauzů. Čeští krajané a jejich potomci jsou na svůj původ velmi hrdí a vřele vítají každého „živého Čecha“, který překročí jejich práh (a pak se tím také patřičně chlubí). Češi v Holuboji často pořádali různé kulturní akce (od divadelních představení, výstupů orchestru až po tradiční oslavy svátků), na které se sjížděli všichni z okolí. V březnu roku 2004 byl registrován český spolek „Novograd“ v jehož čele stojí pan Ivan Lauda. Spolek má přes 120 členů, mezi kterými však nejsou jen Češi. Cílem spolku Novograd je udržení a obnovení české kultury, tradic a jazyka. Přes rok na zdejší škole funguje „Kroužek českého jazyka Novohrádek“ a o prázdninách do Holuboje již několikátým rokem dojíždí čeští studenti, kteří mají pod taktovkou letní kurzy (což je skvělá příležitost pro děti, které tráví prázdniny u babiček na vesnici, aby se v češtině procvičily).


Petr Petrovič má oba rodiče Čechy. Celých 38 let vedl v Holuboji místní sbor, který existuje dodnes. Rukama mu prošlo přes 200 žáků. Jeho soubor vystupoval nejen v Moldávii, ale i například v Rumunsku ve Svaté Heleně. Žáky učil hrát hlavně české písničky jako Škoda lásky, Šly panenky silnicí a jejich místní písničku Novohradský tatíček, kterou složil učitel Jan Římovský. I přes svůj pokročilý věk dokáže pan Petrovič ještě zahrát na trubku nebo harmoniku (tahací i foukací) a zazpívat texty českých písní, které kdysi hrál se sborem. Za manželku má Ukrajinku, ale stále se cítí být hrdý na svůj český původ. Při našem odchodu se s námi loučil se slovy: „Novohradský pozdrav do Čech - nikdy nezapomenu česky!“

Místní obyvatele živí hlavně jejich vlastní hospodářství (chov domácích zvířat, pěstování kukuřice a vína, rajčat…). Do vesnice vás za 7 lei (cca 10 Kč) doveze stařičký autobus z Cahulu – konečnou stanici Holuboje nemůžete minout. Rozdíl mezi úrovní města a vesnice (stejně jako v celé Moldávii), je obrovský. Zatímco v Cahulu najdete internetové kavárny, multikino a drahé hotely, v Holuboji má přívod vody do domu asi jen dvacet domácností. Cesta k Holuboji vám poskytne typický pohled na místní krajinu – sucho, zničené silnice, betonové budovy a památníky v komunistickém stylu. Okolí Holuboje má ale své kouzlo – rozlehlé vinice a roztomilé chaloupky s nádhernými vyřezávanými štíty, vozy tažené koněm nebo oslem, houfy hus podél silnice nebo volně se pasoucí koně a kozy na rozlehlých pastvinách.

Autorkami textu a fotografií jsou Kateřina Kohoutová, Nina Cihlářová a Markéta Bäumelová. Více o projektu KRAJANÉ: Po stopách Čechů ve východní Evropě čtěte zde.