Ačkoli je Čechohrad jednou z největších „českých“ vesnic na západní Ukrajině, byl Čechy objeven až v roce 1992 a to úplnou náhodou. Nový kněz zde nechal vystavět kostel. „Někteří lidé viděli katolického kněze poprvé v životě,“ vypráví ukázkovou češtinou jedna z nejstarších obyvatelek Čechohradu, paní Chalupníková. Pamatuje desítky let, během kterých si Čechohradští kvůli represím vedli po domech bohoslužby sami. Postupně se zde vystřídali kazatelé z Čech a Slovenska. Dnešní kazatel je polák a podle slov paní Chalupníkové je „...sice výborný, ale v ruštině svoje sdělení tak jako v polštině nevysvětlí. V polštině mu tak dobře nerozumíme a překládání od sester také není ono“.







První čeští osadníci přišli na území dnešní Ukrajiny na počátku 17. století. Druhá, silnější vlna přílivu Čechů proběhla po zrušení nevolnictví v Rusku, kdy se Čechům nabídla možnost získat zde půdu pro hospodaření. Někteří Češi (včetně několika desítek českých obyvatel polského Zelova, který opustili v roce 1862) putovali přes Brody, Halič a Volyň, a usazovali se na jihu Ukrajiny – asi čtyři osady zde založili právě zelovští osadníci. Druzí zvolili cestu přes Krym, kde také zakládali české obce – v roce 1899 založili Alexandrovku, Čubovku a v roce 1905 Bohemku, která existuje dodnes.


Kaple je jedním z mála míst, na kterém se ještě starší generace pravidelně schází. Nejstarší obyvatelka Lobanova, paní Filoména Tkalenko ve svém vysokém věku (96 let) už sice kvůli vzdálenosti kostela od jejího domku na bohoslužby nechodí, ale stále se ještě dokáže výborně postarat o sebe i o domácnost; „My Češky jsme byly vždycky čistotné, i moje sestry, žádné šmurýny jako tady, maminka nás to naučila,“ vyprávěla nám paní Tkalenko. Na svoji maminku a český původ vzpomínala i když jsme spolu pak u kytary zpívali české lidové písničky, jejichž slova si mnohdy pamatovala lépe než my.

Osud Čechů na Ukrajině nebyl vždy jednoduchý. Ve 30. letech 20. století byli Ukrajinci i příslušníci národnostních menšin postiženi stalinskými represemi. Do té doby se v lokalitách, kde žili Češi, vyučovala čeština. Od roku 1937 byly školy s menšinovým vyučovacím jazykem zakázány. Ani po druhé světové válce Sovětský svaz rozvoji krajanského života příliš nepřál. Až po vzniku samostatné Ukrajiny se začaly obnovovat krajanské spolky, jež si kladly za cíl obnovit jazyk a kulturní tradice předků. K dnešnímu dni působí na Ukrajině 21 (!) krajanských spolků, které zastřešuje Česká národní rada Ukrajiny založená 30. května 1995. Poslední z nich – „Můstek“ v obci Berezivka – vznikl v září 2008. Ukrajina si tak z hlediska počtu českých krajanských spolků drží jednoznačné světové prvenství.




Dlouhou chvíli si Čechohradští někdy krátí hrou s kostkami domina, které říkají „kozel“. Na stole nesmí chybět pivo, vodka, solené ryby a jiné pochutiny. Ačkoli mnoho příslušníků střední generace má ještě oba rodiče Čechy, sami mají v rodném listě zapsanou národnost ukrajinskou. Jejich rodiče se tak rozhodli ze strachu z možných politických zvratů. Mládež v místním pěveckém sboru zpívá české písničky podle fonetického zápisu v azbuce a pod vedením Světlany Shemchuk, jejíž oba rodiče jsou Rusové. Někteří z nich už jezdí do Čechohradu pouze na prázdniny k prarodičům. Již dvě desítky mladých rodin se odsud odstěhovaly do České Republiky, převážně do Tachova, kde údajně pracují na tamní pile.

Spolkové aktivity jsou podobně jako v jiných zemích zaměřeny na udržování českých tradic, obnovu a výuku českého jazyka a reprezentaci České Republiky a české kultury. Zatímco na vesnicích se prosazují spíše první první dvě tendence, ta poslední převažuje naopak ve městech. V nich se již Češi povětšinou asimilovali a česky nehovoří téměř nikdo, někdy dokonce ani předseda místního českého spolku. Zejména v multikulturních centrech jako je Oděssa, Melitopol či v hlavní město Krymu Simferopol tvoří české spolky jen jednu s barev na široké paletě zde žijících národnostních menšin. Ukrajinští Češi však oživují své tradice na folklórních festivalech a často také spolupracují s jinými kulturními spolky. V Oděsse fungují dokonce spolky dva. Aktivnější z nich – Česká rodina – uspořádal v nedávné době například mezinárodní konferenci o Janu Husovi a pronikl dokonce i do kulinářského seriálu místní televize, prostřednictvím kterého jedna z členek spolku nabídla divákům tradiční české recepty. Jiný spolek – Klub T.G. Masaryka v Užhorodě – zase využívá své taktické polohy k poskytování různých informací o ČR. Informuje například o vízové povinnosti, pracovních podmínkách a dalších imigračních procedurách a snaží se tak pomoci ukrajinským zájemcům o práci v ČR.


Někdejší česká kolonie Bohemka dnes čítá zhruba 400 obyvatel. Přestože etnických Čechů zde žije jen asi polovina, ve vesnici se dodnes mluví „bohemskou češtinou“. Bezesporu také díky místní čtyřleté základní škole, kde se od roku 1992 opět pravidelně vyučuje český jazyk. Výuku zajišťuje v rámci úspor školního rozpočtu místní učitelka. Dvakrát týdně ve všech čtyřech ročnících jí v lavicích naslouchají i děti z ukrajinských, ruských či moldavských rodin. Někteří obyvatelé Bohemky jsou k jejímu osudu skeptičtí, jelikož většina mladých, kteří odchází studovat do větších měst, se z nich později už nevrací; v jejich rodné vesnici by pro ně totiž nebyla práce a nejbližší velké město – Pjervomajsk – leží 60 km odtud.

Poněkud jiná situace panuje na vesnicích, rozesetých po celém území Ukrajiny. Žije v nich zhruba 3 000 Čechů, kteří si v běžném životě do různé míry zachovali český jazyk, obyčeje a náboženské obřady. Patří mezi ně například Čechohrad, Alexandrovka, Lobanovo, Dubno, Bohemka nebo Veselynivka. Obyvatelé posledních dvou jmenovaných se od české katolické většiny liší svou příslušností k Českobratrské církvi evangelické a právě v Bohemce a Veselynivce bývá čeština slyšet nejčastěji – a to i mezi „nečechy“. Na otázku, zda-li má toto specifikum na svědomí nízký počet obyvatel, dostatek pracovních příležitostí, pravidelná výuka českého jazyka na místních školách, relativní odlehlost vesniček od větších měst svádějících k asimilaci, či znovuoživení náboženské komunity podporované pravidelnými návštěvami „potulného faráře“ Petra Brodského, zřejmě neexistuje jednoznačná odpověď.


Poslední srpnový den roku 2008 se před obnoveným kostelem Českobratrské církve evangelické sešli obyvatelé Veselynivky, aby uctili památku zakladatelů obce a obětí první a druhé světové války. Po úvodní mši v kostele, který zároveň slouží jako centrum pro výuku českého jazyka, následovalo slavnostní odhalení, kterému přihlížela bezmála stovka Veselynivčanů a dalších hostů.. Úvodní proslov pronesla místní laická kazatelka Českobratské církve evangelické a „nejaktivnější“ Češka ve vsi Marie Provazníková (uprostřed). Odhalení pomníku se zúčastnil také Celocírkevní kazatel pro české sbory ve Východní Evropě Petr Brodský (vlevo) a velvyslanecký rada České republiky v Kyjevě Petr Vágner (vpravo), kteří rozvoj české kultury ve Veselynivce významně podporují.


Děti a mládež v Bohemce mají v letních měsících možnost, díky Centru humanitární pomoci krajanům a jeho vedoucímu, panu Jiřímu Svobodovi a s přispěním Českobratrské církve evangelické, docházet na pravidelné hodiny češtiny vedené studenty z Česka. Letos zde měsíc pobývali Kateřina Mimolová a Michal Pavlásek. Každý den se v dopoledních hodinách snažili děti naučit „něco z češtiny“, odpoledne pak připravovali volnější a plná her. Občas také uspořádali na místním travnatém hřišti turnaj ve volejbalu nebo přehazované (na fotografii).


Život českých krajanů na Ukrajině počátku 21. století je složitý a zejména na vesnicích si mnozí musí přivydělávat prodejem či zajištěním základních surovin z vlastního hospodářství. Aktuální počet krajanů na Ukrajině dosahuje zhruba 10 000, ale za svůj rodný jazyk považuje češtinu pouze třetina z nich. Do dříve izolovaných vesnic přichází obyvatelé jiných národností, kultur a náboženských tradic a nezvratně přetvářejí jejich charakter. Běžně se tak setkáváme se smíšenými manželstvími, kde se hovoří univerzální ruštinou či ukrajinštinou. V Lobanovu na Krymu jsme dokonce zaznamenali konverzi jedné Češky k islámu díky jejímu tatarskému manželovi. Nejstarší šestadevadesátiletá obyvatelka stejné obce, Češka, které nikdo neřekne jinak než „babi Féňa“, nad touto zprávou jen lomila rukama. Vztahy mezi národnostmi, kterých v někdejších českých vesnicích koexistuje mnohdy i přes deset, jsou však většinou vřelé a bezkonfliktní. Příkladem je i spolek „Stromovka“ ve vesničce Dubno, kde na hodiny češtiny mnohdy zavítají i děti a dospělí jiných národností, a který každoročně pořádá festival, kde vystupuje sbor dospělých a dětský sbor, do kterého také nezřídka docházejí i děti z „nečeských“ rodin. Právě folklórní sbory často představují samotné jádro spolků. Ukázky českých písní, básní, divadelních představení a tanců v tradičních krojích tak můžeme díky nim dodnes obdivovat na krajanských festivalech, např. v Kyjevě nebo v Praze.

Autoři textů a fotografií jsou Eliška Steklíková, Anna Patočková, Eva Bednaříková, Ida Pětioká a Lukáš Policar. O projektu KRAJANÉ: Po stopách Čechů ve východní Evropě diskutujte zde.