Když na podzim loňského roku předseda senátu Miloš Vystrčil dorazil na Tchaj-wan a pronesl tam svůj světově proslulý projev, byl jsem jako mnozí jiní rozjařen. Nikdo z mých známých už si ani nepamatoval, kdy to bylo naposled, kdy se za přístup našich politiků vůči ČLR nemusel stydět. Bez ohledu na další okolnosti neztrácí Vystrčilova návštěva ani z dnešního odstupu nic na úctyhodnosti a odvahu předsedovi senátu upřít nelze.

Při hlubším zamyšlení nad zahraniční politikou jednotlivých našich stran se však objeví stíny obav, co to znamená pro evropské hodnoty a geopolitické směřování ČR do budoucna. Jaký význam má to, že se za Tchaj-wan a potažmo za hodnotově orientovanou diplomacii postavil politik z ODS? Tyto pochybnosti jsou tu déle, od doby daleko dřívější, než byla Vystrčilova cesta na Tchaj-wan, která jen vyostřila dávno přítomné pnutí.

Jak asi dopadnou evropské hodnoty a suverénní, necynická, a přitom v rámci možností pragmatická zahraniční politika, pokud jediný, kdo se k nim bude hlásit, bude ODS, případně. TOP 09? První z nich strana institucionalizované korupce, neoddělitelně spjatá s lety a pády českého hurákapitalismu a trhu bez přívlastků, dodnes postižená neoliberální ideologickou slepotou? Druhá z nich strana pro horních deset tisíc, s nejasociálnějším programem, lze-li v tomto překonat ODS, strana drábkovských nucených prací a výpadů proti státním zaměstnancům? Obě pak svorně zastánkyně „minimálního státu“?

Samozřejmě ani z hlediska zahraničněpolitického není ODS zdaleka jednolitá.V souvislosti s ČLR stačí vzpomenout na Vystrčilova stranického protichůdce Jana Zahradila, jednoho z nejhorlivějších šiřitelů čínského vlivu skrze EP, nebo na na bývalého premiéra Nečase, který svého času poklonkoval před čínskou velvyslankyní a dnes se živí obchodováním s ČLR, pokud zrovna nevypovídá u soudu.

Je smutné, že ze strany, která má v domácí politice přese všechno k evropským hodnotám asi nejblíže, ČSSD, se rekrutuje jeden kamarádíček čínského režimu za druhým, od Tvrdíka přes Sobotku a Zaorálka až po Hamáčka. O desítkách dalších, kteří nejsou tak dobře vidět (pokud ovšem neudělají kardiální ostudu jako např. M. Balabán), ani nemluvě. A že na druhé straně, jediný, kdo se byl s to postavit nátlaku ČLR, byl člen ODS, a že je to opozice, kdo dlouhodobě kritizuje líbánky českých politiků s Pekingem. Vzniká tak neřešitelné dilema – volit snesitelnou politiku zahraniční, leč katastrofální politiku domácí, anebo naopak.

Levici bohužel nedošlo, že její snaha vyměnit lidská práva za hospodářské výhody, z nichž by těžili všichni čeští občané, ke kýženému výsledku nepovede, zejména bude-li si počínat tak podlézavě a nekompetentně, jak si zvykla. Když nevěří sinologům, ať se probůh podívá do Afriky, do jihovýchodní Asie nebo na Balkán, jak vypadá „obapolně výhodná spolupráce“ s ČLR. Na konci takového politického a hospodářského sbližování s Pekingem je vždy korupce, zpronevěra, zadlužení, vměšování do vnitřních záležitostí ze strany ČLR, omezení práv obyčejných lidí a snížení kvality jejich života.

Zvlášť v současném společenském ovzduší mám obavy, že česká pravice dokonale zdiskredituje hodnoty a přístupy, který by nás měly kotvit na Západě. Až si je běžný člověk nadobro spojí s asociálním neoliberalismem ODS a TOP 09, snadno se dočkáme toho, že se stejně jako již nyní leckde na Balkáně stanou pro větší část společnosti „nejlepšími“, ba dokonce „ocelovými“ přáteli Rusko a ČLR (zlopověstné čelično prijateljstvo Srbije i Kine). Na USA a EU zbyde osvědčená úloha zlých imperialistů.

S ohledem na volební preference to levice tak či onak nezachrání. Jediný nejistý zachránce, který mě v tuto chvíli napadá, odhlédnu-li zcela od „hnutí“ ANO, jsou tak nakonec Piráti. Ale bude to stačit?