Evropská unie se vždy stavěla do role předního ochránce humanistických hodnot, hodnot, které dnes vesměs poprávu nazýváme hodnotami evropskými. V geopolitice se spoléhala a spoléhá na „měkkou sílu“. Ta je pro ni klíčová, protože jinou silou ani nevládne.

Se zanedbanými armádami, dlouhodobě přiškrcenými vojenskými rozpočty a pramalou ochotou ke konfrontaci se Evropa musí, na rozdíl od USA, spoléhat čistě na svou dosud obrovskou moc hospodářskou a na schopnost působit na světové společenství jako ten, kdo se bere za správnou věc. Zároveň se nemůže vzdát svého geopolitického vlivu, protože bez něho se brzy stane chudým výběžkem euroasijské pevniny, podřízeným ruskočínské hegemonii.

Čím déle pozoruji evropskou politiku vůči Číně, a zčásti i vůči Rusku, vůči němuž si ale EU přece jen víc dovolí, tím větší mám obavy o budoucnost zmíněné „měkké síly“ a v důsledku jakékoli síly EU, a tím geopoliticky bezradnější a nekompetentnější se mi zdají evropští politici. Zároveň se ve mně prohlubuje rozčarování, jež asi sdílí většina středoevropských liberálů, kteří se mohli domnívat, že „ocelová přátelství“ i „krtečková diplomacie“ jsou jen výstřelky postkomunistických politiků na národní úrovni. Totiž zjistit, že ani ve „starých“ zemích EU to v tomto ohledu podobně jako v mnoha jiných není a nebude lepší, není zrovna nejpovzbudivější.

Jak je možné, ptám se, aby se EU chystala uzavřít strategické partnerství se zemí, která nejenže je jejím „strategickým rivalem“ a hlavním strategickým protivníkem USA coby spojence EU a ručitele její bezpečnosti, ale dokonce stále tvrdší diktaturou a nesporně genocidním režimem? Jak je možné, že za celá ta leta, kdy pekingský režim pronásledoval politické odpůrce i obyčejné lidi, kteří jednoduše upozorňovali na bezpráví, a postupně napíral síly na potírání svébytnosti národnostních menšin, EU s ČLR vedla čilou spolupráci nezatíženou většími starostmi o evropské hodnoty? A jak asi působí, když EU poté, co čínský stát dovedl mj. tuto kampaň až na práh „konečného řešení“ „ujgurské otázky“, váhavě uvalí sankce na čtyři čínské úředníky? Nejenže EU neumí dělat už nic jiného než uvalovat sankce, ale neumí to učinit tak, aby nebyly jen pro srandu králíkům?

Představme si, že v předválečném Německu národněsocialistický režim drží v koncentračních „převýchovných“ táborech sto tisíc Židů, vedle řady politických vězňů v těžkých žalářích. Británie a USA o tom dobře ví, leč jejich hlavní starost je uzavřít s Hitlerem „strategické partnerství“. Tuší, že by měly udělat něco, aby nevypadaly úplně zoufale, a tak do dohody začlení bodrý apel na Hitlera, aby „vyvíjel setrvalou snahu směrem k podpisu příslušných rezolucí Světové organizace práce.“ A taky co – britské společnosti přece potřebují německý trh a levná práce koncentráčníků pro německé pobočky britských firem taky není k zahození. Bude to v souladu s evropskými hodnotami? Ne že by tu některé styčné body se skutečností doby předmnichovské a mnichovské nebyly.

Je třeba si bohužel přiznat, že po letech bezstarostného laissez faire, jako kdyby všichni hráli podle týchž pravidel, je míra hospodářské závislosti zejména Německa na čínském trhu alarmující. Ale i politicky je Německo, stejně jako řada dalších „starých“ členských zemí EU, infiltrováno čínským vlivem v měřítku, které teprve nyní k našemu údivu a úděsu díky práci investigativních novinářů a sinologů vyplouvá na povrch. Zdejší liberálové si zvykli vzhlížet k Německu jako k modle, a v některých ohledech z docela dobrých důvodů. V případě evropsko-čínských vztahů to ale začíná vypadat, že dominantní role Německa v EU zas takovým požehnání není. Ostatně ani evropské politice vůči Rusku vliv Německa zrovna nesvědčí, ačkoli je pravda, že na miliskování s Kremlem jsou na západě EU větší odborníci.

Konečně bychom si měli uvědomit, že na dvou židlích, jak o tom píše Martin Hála, sedět nepůjde. Představa, že západní společnosti budou ČLR využívat jako zásobárnu levné pracovní síly i obrovské odbytiště, a zároveň se budou moci tvářit, že jsou společensky zodpovědné, nebo se dokonce budou pokoušet opravdu společensky zodpovědné být, je naivní. Kdo chce vyrábět v ČLR a/nebo mít přístup na čínský trh, nevyhne se za žádných okolností podmínce oddanosti pekingskému režimu, tj. režimu zločinnému. Evropani si můžou vybrat – ještě na chvíli levné spotřební zboží a otevřený čínský trh pro evropské firmy, výměnou za poslušnost vůči Pekingu a za tichou podporu jeho zločinů proti lidskosti. Pak si ale můžou nechat jen zdát o své „měkké síle“, natožpak o vlastní svobodě. Anebo naopak.