Asi nejsem jediný, kdo nevěřícně zírá, co se stalo na sjezdu ČSSD, o tom, co se začalo dít po něm, ani nemluvě.

Kdo by čekal, že veškeré naděje na obrodu této programově vlastně docela sympatické strany budou vždy důsledně zadupány do země. A kdo by řekl, že veškeré příležitosti sebereflexe budou vždy obráceny v útok na ty, kteří v této straně představují modernější a vlastně autentičtější pojetí sociální demokracie, a na jejich příznivce, ba dokonce potenciální voliče, mimo stranu. V obecnějších rysech ten pocit naprostého rozvratu podle mne velice trefně shrnul Martin Fendrych. Do hry se opět dostávají největší milci pekingských soudruhů a na mě je, abych vysvětlil, proč že opravdu nejsem oranžový papež.

Pamatuji si časy, kdy ČSSD byla přijatelnou volbou pro vysokoškolsky vzdělané mladé lidi z mého okolí s vyvinutým nebo aspoň přítomným sociálním cítěním. Bez ohledu na bláhovost iluzí o „pokrokovém křídle ČSSD“ a nadějí promítaných do jeho tváří objektivně opravdu byla doba, kdy tuto stranu volili „zelení“ voliči, pro něž SZ byla příliš asociální. Dnes si už to málokdo dokáže představit. Nejsem sociologicky ani politologicky školený stranický analytik a mluvím tak jen ze své omezené osobní zkušenosti. Ale když se podívám na volební preference ČSSD, nemohu se zbavit dojmu, že analytikům, jež mají pečovat o blaho a voličské hlasy této strany, nelze věřit o moc víc než mým dojmům.

Na ČSSD dost možná jednou bude nazíráno jako na stranu, která u nás s konečnou platností znechutila levicové ideály i levicovou politiku všem kromě party nostalgických strejců, kteří z nějakých nepochopitelných důvodů ještě nepřešli ke KSČM. Může se zaklínat svou levicovostí, jak chce, pomůže jí to ještě míň, že pomáhá zaklínání pravicí prof. Fialovi. Její pojetí levicovosti je značně svérázné a ve výsledku diskredituje levici jako celek i jako koncept v očích spoluobčanů, kteří na styl „konzervativního křídla“ nemají úplně žaludek.

Pokud jde o mne, dokázal jsem se dlouho přenést přes ledasjaké výstřelky ČSSD, ale nakonec jsem ji odepsal z důvodů zahraničněpolitických. Když se z ní stal klub příznivců pekingského režimu v čele s Jaroslavem Tvrdíkem pod patronací hradní kliky, jsem nad ní zlomil hůl. Je přitom nutno znovu a znovu opakovat, že příklon na východ není jen otázkou abstraktních hodnot, které mohou být lidu šumák, nýbrž přináší naprosto konkrétní, hmatatelné sociální důsledky.

Schválně ponechám stranou otázku velmi podstatnou, co je levicového na spolupráci s totalitním a nyní i genocidním režimem – mravní hodnoty a vznešené ideje, jež se mezi zastánci levice skloňovaly dřív (sociální demokracie!), se dnes na „tradiční“ levici beztak příliš nenosí. Ale ani na rovině zcela praktické ani za mák nerozumím tomu, co dobrého česko-čínská družba může přinést českému pracujícímu. Když se podíváme, jak to vypadá v ČLR a jaké jsou zkušenosti s onou slavnou „obapolně prospěšnou spoluprací“ s ČLR na „Pásu a stezce“, říkám si, jak mu může pomoct:

⦁ politické sbližování s režimem, ve kterém nejsou běžní lidé prakticky nikterak chráněni před libovůlí místních úřadů, velkých firem a ústřední administrativy, ve kterém nic neznamená vlastnictví ani toho mála, co mají, kde je běžné vyvlastňování, bourání domovů, vystěhovávání a přesidlování v zájmu mafiánského spolčení endemicky zkorumpovaného politického aparátu a developerů?

⦁ sbližování s režimem, který pronásleduje obyčejné, časti nejchudší lidi jen za to, že nevydrželi mlčet, když jim jejich blízcí, často vlastní děti, zemřeli ve zfušovaných školních budovách, na otravu jedovatými potravinami či dlouhodobým pobytem v znečištěném prostředí, a viníkům se nic nestalo, protože jsou kryti politicky, tedy s režimem, kde se neprivilegovaný nejenže nedovolá svého práva, ale je postižen za to, když se ho snaží domoci?

⦁ sbližování se státem, v němž nejsou zaručena nezákladnější lidská a sociální práva, kde je ochrana zaměstnance prakticky nulová, kde se nelze spolehnout na sociální zabezpečení ani počítat s poskytnutím přiměřené zdravotní péče (kurziva zvlášť pro sociální demokraty)?

⦁ zadávání zakázek za neprůhledných okolností čínským společnostem na úkor ostatních společností včetně těch domácích, provázené bezbřehou korupcí, a dlouhodobé pronajímání či přímo vlastnictví zdejší klíčové infrastruktury čínským státem, které nebývá motivováno láskou čínských soudruhů k spřátelenému lidu, nýbrž čínskými hospodářskými a mocenskými zájmy?

⦁ masivní zadlužování českého státu u čínských státních a polostátních institucí pod krycím názvem „čínské investice“, se stále hrozícími důsledky pro suverenitu a bezpečnost země při pádu do dluhové pasti, ale i pochopitelně stále odčerpávající prostředky ze státního rozpočtu?

⦁ drancování místního přírodního bohatství čínskými společnostmi s čínskými zaměstnanci naprosto bez ohledu na dopady na místní životní prostředí a místní společenství, s využitím levně dobytých surovin pro účely ČLR, jinými slovy, drastické zhoršení životních podmínek běžných lidí v oblasti bez jakéhokoli přínosu pro ně samotné i český stát?

⦁ vměšování čínského režimu do vnitropolitických záležitostí při zajišťování podmínek pro šíření čínského vlivu, tlak na umlčování případných kritiků ne vždy zřejmě úplně nejvýhodnější „spolupráce“ a eroze demokratických procesů obecně – což není jen nějaká buržoazní třešnička na dortu, nýbrž jednoduše oslabení vlivu každého z nás na věci veřejné, a to kolikrát i ve zcela přízemních každodenních záležitostech?

Mohl bych ve výčtu pokračovat. Pro obyčejného Čecha jednoduše nemůže být nikterak přínosné zavlečení Česka do společnosti nejbídnějších a nejzaostalejších zemí světa, od středoasijských „republik“ přes balkánské země po africké státy, kořících se čínskému hegemonovi, který nikdy neuměl jednat se slabšími jinak než přezíravě a z pozice síly. Asi si to český pracující neuvědomuje, ale to, co přese všechno činí jeho úděl propastně radostnější než úděl průměrného Číňana, jsou civilizační výdobytky v podobě lidských a sociálních práv vtělených do legislativy ČR. A ta jsou pro změnu vymahatelná a jako taková vesměs naplňována jen v prostředí průhledně řízeného demokratického právního státu. Na tom by nic nezměnily ani triliony vysněných čínských „investic“, i kdyby na ně došlo ve skutečnosti, a nikoli jen při krasořečnění na schůzkách českého prezidenta s čínským generálním tajemníkem.

A tak na závěr zbylým voličům ČSSD prozradím jedno sladké tajemství: jediný, kdo bude z vřelých vztahů s čínskými soudruhy týt, a možná i pohádkově týt, budou jednotlivci z řad sociálnědemokratických kádrů, kteří se osobně zaslouží o to, dát naši zemi s veškerým jejím bohatstvím hmotným i lidským v plen čínským elitám. Několik jmen mě už i napadá.