Lavina zpráv o tom, že digitalizace je budoucnost všeho, v první řadě školství, se valí a nelze jí uniknout.

Loni se ministerstvo školství bez debaty se zainteresovanými rozhodlo výrazně navýšit počet hodin informatiky na úkor jiných předmětů, osekaných často o dost podstatnou látku. Už delší dobu se mnozí tváří, že počet tabletů je v přímé úměře s kvalitou školy, ale teprve pandemická domácí výuka vyvolala ve sdělovacích prostředcích smršť rozumování o tom, jak reformovat vzdělávání jeho elektronizací. A první věta, která pronikla na veřejnosti od nově nastupujícího poradce ministra školství, podnikatele ve vzdělávání O. Šteffla, se nesla přesně v tomto duchu.

Já se ale ptám: je stát připraven také na masivní podporu vzdělávání adiktologů, na plošné preventivní kampaně a úpravy legislativy? Aby se nestalo, že se celé generace stanou klinicky závislými na telefonech a další elektronice? Ze zárodků se nám tu rozvíjí společenský problém obřích rozměrů, aniž by to někoho příliš vzrušovalo, naopak, procesy, které k tomu vedou, jsou státem urychlovány. Situace je vážná už nyní. Troufám si tvrdit, že většina mládeže tráví u telefonů více času než například ve škole nebo kdekoli jinde či s čímkoli jiným, nemálo dětí u nich tráví veškerý svůj volný čas. Z vlastní zkušenosti pak dobře vím, že zamezit nejhoršímu, zejména v současném ovzduší, vyžaduje nadlidské úsilí a ustavičnou konfrontaci. A i ze svého okolí znám třeba případy, kdy se děti na telefony tajně sápaly i v noci, a protože měly osvícené rodiče, musely podstoupit dlouhodobější odvykací kúru.

Prodej alkoholu a cigaret je do osmnácti let z dobrých důvodů zakázán. Osvěta ohledně jejich škodlivosti je všudypřítomná. Zdravý životní styl, zdravá strava, to jsou nejoblíbenější témata novin a časopisů, a prostupují společností, z níž podstatná část jimi žije, až by kolikrát člověk řekl, že čeho je moc, toho je příliš. Gamblerství je diagnostikováno jako vážná nemoc a sociální patologie. Ovšem závislost na telefonech, v prvé řadě na sociálních sítích, se bere v podstatě jako samozřejmost. Pochopitelně se to zdaleka netýká jen dětí a mládeže, těm se vlastně ani nelze divit, porozhlédneme-li se po dospělých. Jak velký jejich díl vykazuje vazbu na svůj telefon silnější, než je zdrávo? Třetina? Polovina? V něčem mi to připomíná Čínu před Opiovými válkami v polovině 19. století. Čínská společnost se nacházela v rozkladu, jehož jednou z významných příčin bylo, že nezanedbatelný díl (až 20 mil.) převážně městských vrstev byl závislý na opiu.

Škola je dosud jedním z mála míst, kde se děti bezpečně věnovaly něčemu jinému než ponoru do sociálních sítí či hráčství. Výjimkou byla digitální výuka během pandemie, během níž se na telefonech staly závislé i ty děti, které předtím nebyly, čehož jsem byl bohužel očitým svědkem. Jestliže nyní budeme posilovat mechanismy, které vedou k přilnutí k obrazovkám a odtržení od skutečného světa, dopadne to opravdu špatně, pro nás pro všechny. Zaujalo mě, že to napadlo i čínské vedení, pro něž jinak nemám ani slova, ba ani písmena chvály: loni omezilo čas strávený mládeží při „mobilování“ na tři hodiny na týden, ač mi není jasné, jak na to orgány dohlížejí (v digitálním leninismu je však možné ledacos). S přáteli sinology jsme si tehdy jen napůl z legrace šuškali, že soudruzi konečně udělali něco hodného inspirace. U nás asi nic takového neprojde, nicméně pro začátek bychom aspoň nemuseli vycházet katastrofě vstříc.