Slovo užitečný a další slova s ním spřízněná jakož i s nimi spojená pojmová kategorie jsou mocné zbraně. Málokdo přece chce být vnímán jako ten, který nabízí něco neužitečného, ba zbytečného, a z druhé strany většina lidí na užitečnost slyší.

Věru, k čemu by bylo něco, co nepřináší žádný praktický užitek, řekne si soudobý praktický člověk. A stejně tak to chodí v nekonečných debatách o podobě a náplni vzdělávání dětí a mladistvých ve školách. Kdo by neshodl na tom, že se ve školách mají učit věci užitečné a odstranit se má vše zbytečné?

Dost zásadní potíž ovšem spočívá v tom, že užitečnost je kategorie povýtce relativní a subjektivní, a pokud se někdo tváří při zacházení s ní jinak, snaží se s námi manipulovat. Nemá smysl se ptát, zda je něco užitečné, smysl má jenom ptát se, pro koho a pro jaké účely je co užitečné, a navíc za jakých podmínek. Každá definice užitečnosti, zejména implicitní, je ve své podstatě mocenský akt. Povede-li se v dnešní společnosti nějaké nátlakové skupině přesvědčit ostatní, že to, co prosazuje, je užitečné, má téměř vyhráno.

A nyní, které předměty a která látka jsou tedy užitečné ve škole, a proto žádoucí v osnovách? Inu, asi něco jiného bude užitečné pro rozvoj osobnosti, něco jiného pro lobbisty českého průmyslu, něco jiného pro pracovní trh obecně. Něco jiného bude užitečného pro děti technického typu, něco jiného pro děti múzického typu, něco jiného pro ty, co jim půjde o seberealizaci, a něco jiného pro ty, kterým půjde o výdělek. Nakonec si budou lišit i pouhé představy dětí o tom, co je pro ně užitečné, jejich rodičů i jejich učitelů.

Z tohoto úhlu pohledu může být mnohem užitečnější znát datum bitvy na Bílé hoře či úryvek z Máje než umět nastavit v tabulkovém procesoru podmíněné formátování, konkrétní dovednosti nabyté při hudební či výtvarné výchově můžou být důležitější než schopnost napsat nablýskaný životopis. Nakonec nejspíš půjde o to, jednotlivé druhy užitečnosti a představy o nich rozumně vyvážit, a to, troufám si tvrdit, v první řadě v prospěch dětí a jejich osobního rozvoje.

V tomto kontextu působí až nehorázně opakované výkřiky zástupců různých průmyslových a dalších podobných zájmových uskupení do médií o tom, co a jak učit v našich školách. Jako kdyby děti byly jenom lidským zdrojem, „potravou“ pro jejich výrobny, a jako kdyby školy měly sloužit jen jako školicí střediska pro jejich firmy. To by pak neznamenalo nic jiného, že očekávají přenesení nákladů na kvalifikaci svých pracovních sil na společnost za současné privatizace zisků. Ještě zvláštnější je pak snaha určovat, kdo má v jakých počtech studovat jakou školu a zda si má oblíbit obor technický, přírodovědný, humanitní, anebo úplně jiný. To pro změnu působí jako nostalgie po plánovaném hospodářství, ale aby to dávalo smysl jako celek, museli bychom příslušné podniky zestátnit. Taky řešení.