Stalo se módou, ba snad už i jakousi součástí etikety, ofrňovat nad „encyklopedickými znalostmi“, nad „nesmyslným biflováním“. Všichni rozumbradové ve sdělovacích prostředcích, co se vrhli na reformování školství, výkřiky na tuto notu nemůžou ve svých nadpisech opomenout. Zajisté si pak ještě vždycky po napsání inkriminovaného sousloví uplivnou na stůl vedle klávesnice.

Prý je zapotřebí učit žáky myslet, nikoli je zatěžovat údaji, psává se a mluví se. Ovšem rozpor mezi myšlením a encyklopedickými znalostmi je do značné míry umělý a jeho hysterické šroubování v naznačených souvislostech je účelové. Pokud se totiž nemýlím, myšlení spočívá právě v duševní manipulaci s údaji, v jejich usouvztažňování, ve vytváření nových kontextů na základě sítě kontextů starých. Tuto dovednost samozřejmě lze cvičit a je to zajisté záhodné. Akorát pokud nemáme po ruce patřičné znalostní vybavení – a čím širší a hustší kontext, tím líp –, obávám se, že není s čím manipulovat. Na každém konci každého smysluplného vztahu musí být nějaká entita, nějaký údaj, nemůže tam být prázdno. Abychom dokázali nějaký problém řádně promyslet, potřebujeme si nejdřív dobře osvojit data.

A nyní pozor: vědět, kde údaje najdu, neznamená, že je mám ve své moci, že jsem jimi vybaven, že s nimi dokážu pohotově manipulovat, jednoduše že o nich, resp. na jejich základě dokážu přemýšlet. Přiznejme si, že se nikdo nestane proslulým astrofyzikem jen tím, že se naučí vyhledávat příslušnou literaturu v databázích knihoven a psát z vybraných titulů referáty. Podobné je to i v praxi: do rukou lékaře, který sice neví, kde je slezina a k čemu je dobrá, ale tuší, že si o ní něco může přečíst na Wikipedii, bychom se asi úplně rádi nesvěřili. A řekneme o někom, že ovládá jazyk, pokud ví, kde si sehnat mluvnici a slovník? A může se v současném dění orientovat někdo, kdo netuší, kde leží Bělorusko, protože se přece vždycky může podívat do atlasu?

Přehlížet ovšem nelze ani jinou významnou úlohu encyklopedických znalostí. Jejich sdílené penzum, a samozřejmě do určité míry i jeho hodnocení, je předpokladem existence smysluplného lidského společenství. Vždyť například sdílené představy o společné minulosti jsou jedním z pilířů byť i jen primitivních kmenů, natožpak moderních národů. Bez sdílených znalostí není kultury a všeobecný přehled je ještě pořád znakem kultivovaného člověka. A skoro bych se domníval, že potřebujeme kultivované lidi více než školené fachidioty či stále sama sebe se obnovující lidský zdroj, fungující jako bezplatný vstup pro vlastníky velkého kapitálu.

Nakonec, i paměť je zapotřebí cvičit, jinak zakrní. A co až nastane výpadek elektřiny? Až si zapomeneme „chytrý“ telefon doma? Budeme tupě zírat jako pohaslá pokladna v samoobsluze, když dojde k přerušení dodávky proudu? Bude naše uvažování už navždy závislé na zásuvce a internetovém připojení, abychom si za pochodu mohli skládat střípky údajů z internetu, látat je dohromady a říkat tomu myšlení?