Pro většinu Evropanů, včetně jejích politických a intelektuálních elit, byla ruská invaze na Ukrajinu naprosto nečekaným překvapením, z něhož se ještě stále mnozí nemůžou vzpamatovat. Ze dne na den se změnila jejich životní perspektiva, rozpadly se zbytky světa, na který byli zvyklí, ze dne na den se vyrýsoval největší geopolitický zlom od konce 2. světové války. A při sledování této stále se rozrůstající války v podstatě v přímém přenosu se jejich podstatné části začalo zdát, že její strůjce Putin musel zešílet, protože soudný člověk by přece něco takového nemohl udělat.

To je ovšem kardinální omyl. Uzavřeni v technokratickém světě ideově vyprázdněné pozdní modernity, v jakémsi bezčasí po domnělém konci dějin, žili Evropané vesměs v představě, že všichni okolo nich přemýšlejí stejně, uznávají tytéž hodnoty a mají velmi podobné cíle a konec konců i metody. Posedlí ekonomikou a pod vedením ekonomů, s vírou ve spásonosné technologie, s nedůvěrou v degradující politiku a bez velkých příběhů a idejí, které podlehly dekonstrukčnímu nadšení intelektuálů, měli sklon podceňovat význam kultury a ideologie.

Ano, je to tak – lidé nevyhnutelně žijí v rastru své kultury a jejich životy i životy národů jsou utvářeny nejen „ekonomickou základnou“, ale i „ideovou nadstavbou“, a kolikrát i daleko silněji. A ano, lidé jsou na různých místech různí, mají odlišné představy, hodnoty, žijí jinými idejemi. Nemůžu říct, že by mě to například v Putinově nebo Si Ťin-pchingově případě těšilo, ale nezbývá mi, než to přijmout jako skutečnost a rozumět tomu v dostatečné míře, abych se podle toho mohl zařídit.

A právě do různých kultur a ideových soustav napříč časem i prostorem se pokoušejí proniknout právě ony „zbytečné“ humanitní vědy, z nichž nevypadávají žádné patenty ani ekonomické modely. O tom, jak různě lidé můžou přemýšlet a jak odlišně můžou žít různé společnosti, pojednávají jak obecné a do určité míry z podstaty „srovnávací“ disciplíny jako antropologie, archeologie, historie, filozofie či religionistika, tak disciplíny zaměřené na jednotlivé země a jejich kultury, pracující třeba metodou moderně uchopené filologie, v níž se ústrojně snoubí znalost místního jazyka a znalost tzv. reálií. Tito všichni vědí, že každý člověk je prostoupen svou partikulární kulturou, ba dokonce i ti, kteří o tom vůbec nechtějí slyšet, nezřídka právě „exaktní vědci“, a že to, co se nám může zdát jako šílenství, je ve skutečnosti jen racionalita v rámci jiného myšlenkového světa.

V době koronaviru to vypadalo, že lidstvo můžou spasit jen zkumavky a nanomateriály, ačkoli průběh pandemie byl hezkou ukázkou toho, že i exaktní vědci často nevědí nebo se mýlí, i toho, že přes všechnu úžasnou techniku zdaleka neporoučíme dešti, větru. To, že pandemie má klíčové souvislosti a dopady společenské a kulturní, chtěl vidět málokdo, natožpak aby o ní byl ochoten uvažovat v geopolitickém kontextu. Podle toho taky vypadá „národní plán obnovy“, z něhož jsou humanitní vědy prakticky vyloučeny. A nyní je najednou sháňka po rozmanitých odbornících na Východní Evropu, protože na vysvětlení toho, co se v Rusku a na Ukrajině děje a co se dost možná bude dít dál, nejsou zkumavky zas tak užitečné.

Dlouhodobě je stav informovanosti naší společnosti byť i o našem nejbližším okolí naprosto tristní. Sdělovací prostředky se našim sousedům kromě Německa soustavně vůbec nevěnují, na přetřes se země Střední a Východní Evropy dostanou jen při výjimečných událostech, nejlépe nějakých neštěstích, a novináři se v drtivé většině spoléhají na zpravodajství a expertízu z třetí ruky. Zprávy o zahraničí jsou převážně přebírány od největších západních agentur, které kolikrát vědí o těchto zemích ještě míň než my. Výsledkem je, že o tom, co se děje v našem okolí, většinou netušíme skoro nic, zatímco o rozvodech amerických hereček či zdravotních potížích amerických basketbalistů jsme informováni dokonale.

Potřebovali bychom mít znalce jednotlivých zemí a kultur Střední Evropy, Balkánu, Východní Evropy, Střední Asie v dostatečném počtu a kvalitě, mezi nimiž by byli i tací, kteří jsou ochotni a schopni spolupracovat se sdělovacími prostředky, a z druhé strany novináře, kteří takovou spolupráci budou pěstovat. Potíž je ovšem v tom, že podpora takovýchto oborů je obecně ubohá, stejně jako podpora většiny jiných humanitních oborů, a navíc se tyto specializace potýkají s chabým zájmem ze strany uchazečů. Je to zajisté dáno vícero činiteli, nicméně se domnívám, že je to zdaleka nejvíc způsobeno nepřejícným společenským ovzduším a předsudky. Panující představy o tom, co je přitažlivé, důležité a zajímavé, na něž mimochodem mají značný vliv právě média, vedou uchazeče na úplně jiné obory. Evropa na východ od Labe jako by nebyla hodna pozornosti.

Ať je to jak chce, nebylo by od věci, kdyby si našinec konečně připustil význam humanitních věd jako jedinečné příležitosti získat vhled do toho, jak rozmanitá je kulturní a lidská zkušenosti a jaký význam mají hodnoty pro společnost. Nikdo nežijeme v říši čistého rozumu, sám o sobě a sám na sebe, všichni jsme chodícími „nosiči“ kulturně podmíněných vzorců myšlení a do nečekaně velké míry determinováni pojmovou soustavou, do níž jsme vrostli. Chceme-li porozumět sami sobě, ale také ostatním, v dobrém i špatném, neobejdeme se bez poznatků příslušných humanitních disciplín.