Pro generaci mých rodičů, narozenou v průběhu 50. let, se stal „Západ“ bájným místem i součástí řady manter, z nichž mnohé se tu a tam přeříkávají dodnes.

Většina lidí tento „Západ“ znala převážně jen z katalogů Quelle, a mám odůvodněné podezření, že když vyhlašovala, že je zapotřebí se k němu přiblížit či hovořila o „návratu na Západ“, nezřídka měla před očima prostě zemi blahobytu zaslíbenou, barevnou jako spotřební zboží v letácích. V každém případě se v desetiletích po r. 1989 veřejný prostor i soukromé hovory jenom hemžily řečnickou výbavou typu „to by se na Západě nemohlo stát“, „to na Západě by už dávno …“.

Ve sdělovacích prostředcích hlavního proudu, udržovaných v chodu vesměs liberálními novináři, to bylo donedávna podobné. Každé druhé kázání proti domácím nešvarům, a že jich nebylo a není málo, muselo být uzavřeno některou z odrůd poukazu na „staré“, „zavedené“ demokracie, jako by obyvatelům západoevropských zemí demokracie a svoboda snad přímo kolovala v krvi. Tento široce rozvinutý a vesele udržovaný komplex méněcennosti přitom nadělal více škody než užitku, pokud ovšem vůbec nějaký užitek přinesl, kromě možnosti vycpávat slovní vatou díry v argumentaci a zastírat nedostatečné analytické schopnosti.

První výrazné trhliny v základech tohoto naivního skleněného zámku se objevily v roce 2008 při hospodářské krizi. Od té doby se šíří, rozšiřují a zámek se rozpadá v rozvaliny. Už i ti méně bystří si nemohli nevšimnout, že z onoho sametového přeludu bezchybného, stabilního „Západu“ po více než třiceti letech nezbylo už skoro nic. A nyní válka na Ukrajině rozkopla poslední hromádky cihel stojících na sobě. Je to možná kruté, ale i tahle krize je příležitostí ke změně k lepšímu, k přehodnocení chybných přístupů minulosti.

Lidé ani instituce „staré Evropy“ zřejmě nejsou v jádru o nic lepší než my, „svoloč z východu“. Ony vzývané „tradice zralé demokracie“ dnes bohužel nic neznamenají. V řadě států se v různé míře dostávají ke slovu populisté, v parlamentech a vládách sedí zkorumpovaní a prolhaní politikové. S otevřenými ústy jsme sledovali vývoj ve Velké Británii, ústící ve vystoupení země z EU a pokračující vládou B. Johnsona, třásli jsme se se, aby ve francouzských volbách opět zvítězil nafoukaný bohatec nad fašizující prokremelskou pravicí, v Itálii dlouhodobě vládnou nahnědlé strany. Rakousko není o moc lepší, navíc na rozdíl od Německa nikdy neprošlo denacifikací a dnes je hlavním hnízdem ruské špionáže v EU a ve Vídni se pořádají schůzky černé internacionály. Populisti mají vliv ve Švýcarsku, jehož prosperita je ostatně založena na zavírání očí nad nepravostmi, jež se dějí v Evropě i jinde, a na jejich financování. Ve výčtu by se se dalo pokračovat.

A Německo? Až v souvislosti s geopolitickými zlomy, zásahy čínského režimu do evropské politiky a ukrajinskou krizí vyplouvá na povrch další a další špína. Vidíme provázanost politiky a velkého průmyslu, korupci klíčových politiků, jejich vazby na Kreml a na Peking a s tím související čilý obchod s autoritářskými režimy. Způsob, jakým německé elity reagují na ruské přepadení Ukrajiny, je ostudný. Vidíme hrabivost, sebestřednost, ustrašenost, a konec konců i zvláštní ideologickou zaťatost, která brání realisticky vyhodnocovat rychle se měnící poměry v Evropě i jinde, vnímáme pokrytectví.

Závěrem však v žádném případě nemá být, že je zapotřebí se od „Západu“ odpoutat. Okolnosti jsou jednoznačné: sami v dnešním světě neobstojíme, ani kdybychom chtěli, a nikdo lepší než naši bližší i vzdálenější sousedé není k mání. Rusko a Čína jsou nepřátelé a USA jsou daleko a mají dost vlastních potíží. Máme velké štěstí, že ještě pořád se jedná o nejcivilizovanější kus světa, k níž navíc nesporně historicky patříme. Nestačí však spoléhat na nějaké mantry, staré či nové, či na zděděné vzdušné zámky, není ani radno se nechat uchlácholit papírovými sliby a hezkými slovy. Budeme potřebovat pružnou, nikoli však bezzásadovou strategii pro přežití v nových a stále se měnících podmínkách, která bude založena na střízlivých scénářích budoucího vývoje a na jejich činném spoluutváření.

Měli bychom se s předstihem ptát sami sebe, co dělat, pokud ve Francii, v Německu či v Rakousku jednou zvítězí krajní pravice. Kdo a v jaké míře by nám pomohl, kdyby na nás jednou zaútočilo Rusko. Jak zajistit naši bezpečnost, kdyby se z NATO stáhly USA, popř. se NATO rozpadlo. Jak pojmout spolupráci s V4, zejména jak se vypořádat s orbánovským Maďarskem. Jak se ubránit čínskému vlivu. Takových klíčových otázek je pohříchu dlouhá řada a nepůsobí zrovna optimisticky, leč bylo by poctivé si na ně zkusit odpovědět a pokusit se na případné eventuality připravit, jak to nejlépe jde.

Nic není v konci zaručené. Třeba zvítězí krajní pravice všude, včetně ČR, a konečně nastane ona tisíciletá euroasijská říše od Lisabonu až po Vladivostok pod laskavým a moudrým vedením Moskvy, „třetího Říma“, vracejícího kolo času před renesanci, oživujícího vznešené myšlenky očisty skrze násilí, násilí pro násilí a smrt pro smrt a zašlapávajícího do prachu země byť i jen zárodky dekadentního individualismu a humanismu. Češi by si to ovšem měli pořádně rozmyslet. Dřív, než se v této slasti rozhodnou rozpustit či budou k rozpuštění donuceni metodami řezníků z Buči.