Přiznám se, že když jsem narazil na příspěvek Václava Hořejšího, poslechl si inkriminovaný rozhovor a podíval se na nabízené odkazy, pomyslel jsem si totéž jako Radkin Honzák.

Dokud Rusko nepřepadlo Ukrajinu, přesvědčoval V. Hořejší své okolí, navzdory názorům daleko informovanějších bezpečnostních analytiků, že je zbytečné vynakládat prostředky na obranu a že NATO by se mělo rozpustit. Nevěřil, že by nás dnes Rusko, ČLR či další mohli napadnout. Po zahájení ruské invaze na Ukrajinu svůj omyl veřejně uznal, a to jsem ocenil v míře nejvyšší. Bohužel, jak vidím, trochu jsem se unáhlil.

Je třeba zdůraznit, že náhled na ruské přepadení Ukrajiny, který reprodukuje Václav Hořejší, je jeden z motivů ruské válečné propagandy, a zároveň se v ničem neliší od hlavního narativu propagandy čínské. Konec konců není náhoda, že s J. Mearsheimerem, na rozhovor s kterým kolega odkazuje, uspořádala rozhovor agentura Nová Čína. Na svých stránkách pak jeho shrnutí včlenila do dlouhé řady drsně protiamerických a obecně protizápadních štvavých článků.

Na Západě se ve veřejném prostoru mihne ještě občas hlavně v prostředí buď stran extremistických, anebo systémově prokremelských, jako je v Německu die Linke či z velké části SPD, či nyní vesměs diskreditovaného pacifistického hnutí jednostranného odzbrojení. V Německu každé takové vyjádření ovšem vyvolá bouři pohoršení a odporu ve sdělovacích prostředcích a omlouvači Ruska jsou v opravdu silné, silné defenzivě, stejně jako „naivní pacifisti“. Otevřený dopis kancléřovi od osobností zastávajících politiku appeasementu z řad intelektuálů vedených feministickou novinářkou A. Schwarzerovou byl i německými tradičně zdrženlivými médii roztrhán na kusy a dočkal se rázného otevřeného protidopisu. Příznačné je, že na straně appeasementu jsou často různí spisovatelé, kteří do této chvíle nic o Rusku ani Ukrajině nevěděli, zatímco na straně podpory Ukrajině jsou to bezpečnostní analytici nebo lidi, jejichž specializací je geopolitika, popř. dlouhodobě sledují vývoj v Rusku.

V anglosaských zemích se role plivačů na NATO ujímají výjimky typu bývalých Putinových propagandistů, jako je Roxburgh, anebo krajnělevicových antiamerikanistů, kteří přijali vinu Západu a nevinnost ostatních za své životní krédo, děj se co děj – to se týká osobností typu Noama Chomského.

U nás se takovýmito úvahami zaobírá převážně dezinformační scéna a politické subjekty, které k ní mají blízko – vedle poststalinistické KSČM hlavně různá krajněpravicová uskupení. Pro ně je to jeden z nejnosnějších argumentů, protože většina těch ostatních stojí za starou belu. V té kaši různých lží a konspirací zní tak výjimečně racionálně.

To, že se svým geopolitickým náhledem k tomuto typu diskurzu inklinuje i slovutný profesor AV ČR, považuji za poněkud zneklidňující, i když chápu, že není motivován ničím zlým a vychází z humanismu a pacifismu (ačkoli mnoho z toho jde na vrub i klasickému appeasementu a přehlížení práv a zájmů samotných Ukrajinců). Líp bych se dokázal přes tuto názorovou neshodu mezi mnou a jím přenést, kdyby doličné vývody nehlásal v rozhlase bok po boku svých názorů na koronavirus. Hnát vodu na mlýn dezinformační scéně z této pozice nepovažuji za nejprozíravější.