Esej z 28. dubna Krieg und Empörung z pera stařičkého Jürgena Habermase, významného německého filozofa, vyvolal širokou odezvu.

Ozvuky tohoto článku, obhajujícího opatrnický postoj a mlžící taktiku německého kancléře v souvislosti s dodávkami zbraní na Ukrajinu, dospěly dokonce do českého veřejného prostoru, byť v podobě resumé a bez snahy o dialog (např. zde či zde). V Německu jeho parafráze pochopitelně s vděčností citují nejrůznější zastánci liknavého přístupu k podpoře Ukrajiny, stal se ovšem také předmětem dlouhé řady kritických výtek, a to jak z řad odborníků na bezpečnost, tak jinak smýšlejících filozofů. Většina věcných námitek již zazněla a nemělo by příliš smysl je opakovat. Zhruba lze alespoň říci, že jednak Habermas zejména kvůli fixaci na kremelské vyhrožování jadernými zbraněmi nedoceňuje závažnost důsledků případného vítězství Rusů jak pro Ukrajinu, tak pro Evropu, jednak přeceňuje, mírně řečeno, ochotu Kremlu k dialogu. Z hlediska českého pozorovatele na Habermasově eseji ale zaráží další věci, které si zaslouží být vzaty v potaz a které podle mě dobře vysvětlují některé příčiny katastrofálního selhání německé východní politiky posledních desetiletí.

Zaprvé Habermas zcela očividně považuje ruské imperiální ambice za něco, co se Německa bytostně netýká. V jeho světě je Německo zaprvé dobře chráněno NATO a za druhé proti němu Rusko nic nemá a mít nebude, pokud Němci nebudou provokovat vojenskou pomocí Ukrajině. S touto vyhlídkou na trvalý mír, jakkoli objektivně naprosto iluzorní, pak vypadají státy Střední a Východní Evropy se svými obavami jako buď chudáci, co jsou holt nešťastnou náhodou sousedé Ruska, anebo hysteričtí rusofobové, co se nenaučili mírovému soužití. V tomto růžovém koutku bezpečí je pak také možno rozvíjet kýženou společnost dialogu a odmítat „hrdinskou mentalitu“ jako přežitek horších časů.

Zadruhé na mě esej nutkavě působí tak, jako by Habermas svým způsobem považoval Němce za lepší lidi a východnější národy Evropy za retardy. Jak sám říká, Němci žijí v jiném (rozuměj pokročilejším, civilizovanějším) historickém čase než Ukrajinci. Díky dlouhodobému zušlechťujícímu úsilí mají nyní společnost „post-hrdinskou“, mírovou, společnost lačnou dialogu, a byla by škoda ji ztratit. Ukrajinci oproti tomu žijí ve společnosti „hrdinské“, v historickém čase německého včerejška, od něhož není co žádat. Chvílemi možná vypadají jako sympatičtí vznešení divoši, nobles savages, ale pořád jsou to barbaři, kteří pořádně neumí nebo snad ani nechtějí vést se sousedy dialog a kterým mírové soužití nic neříká.

Zdá se mi až bizarní, jak je neschopnost správného zhodnocení skutečného stavu věcí, dokonce dlouhodobé popírání snadno ověřitelných údajů a nevnímavost k varováním východních partnerů převlečena za mravní vytříbenost, a to tak, že je Německo vyňato z geopolitického prostoru, v němž se objektivně nachází, a ze společného evropského historického času. Německo se jednoduše ve své zahraniční politice vůbec nezmýlilo, jen žije na jiné, ušlechtilejší planetě – jaképak chyby, jakápak váhavost, zištnost, naivita, odtrženost od světa! Podobně bizarní je, když jsou ukrajinský vzdor a diplomatická agenda odvíjející se od potřeb účinné obrany hodnoceny nikoli jako statečná odezva na situaci, do níž byli Ukrajinci uvrhnuti, nýbrž projev nějaké časově i místně cizí mentality. Přitom na ně tak trochu padá podezření z nedostatečného nadšení pro dialog, který přece umí řádně docenit jen Němci.

Řada Němců, dost možná většina, toto hledisko naštěstí plně nesdílí. Nicméně pokud je takový náhled reprezentativní byť i jen pro významnou část německých elit, měli bychom být opatrní při oceňování Německa v roli případného spojence proti ruské agresi i proti geopolitickým a bezpečnostním rizikům obecně. Zmíněné postoje, související ostatně se sklony německé společnosti k izolacionismu (už z roku 2014 viz zde, čerstvě mezi řádky zde), vyvolávají řadu tísnivých otázek. Musíme doufat, a vypadá to mírně nadějně, že Němci prokážou ochotu a schopnost sebereflexe a opravdové změny, nikoli pouhé komedie zvané „Zeitenwende“ v provedení špiček SPD. Rozhodně se však už nemůžeme držet bezstarostné uhlířské víry v to, že „nás Západ zachrání“, zvlášť když už dlouho víme, že by byl stěží schopen ubránit byť jen sebe sama.