Aby nedošlo k hrubému nedorozumění, a to nebezpečí je velké, hned na začátek je třeba zdůraznit některé okolnosti.

Jednak se z mé strany nejedná o kyselé hrozny, což je snadno prokazatelné při nahlédnutí do mého odborného životopisu. Jednak naprosto v žádném případě nehodlám tvrdit, že není žádoucí pěstovat mezinárodní vědu a vztahovat se k mezinárodním standardům. Naopak jsem vždy vystupoval jako hlasitý zastánce názoru, že bez zapojení do mezinárodní debaty a poměření sil se zahraničím není, možná až na nečetné výjimky, věda smysluplná. Konec konců v případě takových oborů, jako je sinologie, to platí obzvlášť.

Právě v průběhu letitého soužití s evropsko-americkým akademickým společenstvím jsem nastřádal dojmy, které, domnívám se, představují zatím naprosto nedostatečně reflektovanou skutečnost, přestože ovlivňuje bytí a nebytí celých pracovišť. Díky dění v západoevropském informačním prostoru po začátku ruského útoku na Ukrajinu přitom vystoupily na povrch, jasněji se vyrýsovaly a poskládaly v jeden obraz. Notnou měrou k tomu dopomohl moralistně blahosklonný německý a francouzský přístup vůči zemím střední a východní Evropy, probublávající na povrch po letech spokojeného nezájmu a ignorance. Budu tu přitom hovořit o vědách humanitních, s nimiž mám největší zkušenost.

Troufám si o mezinárodní akademické obci tvrdit, že její vnější tvářnost otevřeného, spravedlivého, nezaujatého prostředí s rovnými podmínkami je do značné míry jen šalba a klam. Pod povrchem této sebereprezentace ve skutečnosti probíhá tvrdý mocenský boj o pozice v silně hierarchicky utvářeném sociálním poli. Místo spolupráce na společných cílech probíhá soutěž, jejíž podmínky jsou zásadním způsobem předurčovány dramaticky nerovnoměrně rozděleným sociálním, kulturním a nakonec i hospodářským kapitálem.

Rozdělení kapitálu, z jehož druhů jsou pro akademické prostředí určující kapitál sociální a symbolický, přitom přibližně sleduje nedávné a současné geopolitické poměry sil (americké impérium), ale do značné míry také stav minulý, kopírujíc rozložení center koloniálního systému průmyslového věku (západní Evropa). Gradient akademického kapitálu a akademické moci se proto rozvíjí velmi přibližně podél osy USA > Velká Británie > Francie, Německo > další země „západní Evropy“ > střední Evropa > východní Evropa.

V praktické rovině se jedná o takové záležitosti, jak je dohled nad nad prestižními publikačními platformami a privilegovaný přístup k něm pro ty, kteří se v akademickém poli nacházejí blíže imperiálnímu centru – původem, úvazkem v instituci, často však obojím, a také související sítí konexí. Prestižní nakladatelství a časopisy jsou přitom klíčem ke všem dalším formám kapitálu. Prakticky totéž se pak týká i výběrových řízení na místa v institucích a soutěží o stipendia a granty. Prestiž plynoucí ze zvučných jmen univerzit či nakladatelských domů přitom zdaleka nesouvisí s kvalitou standardů, jak by někdo mohl namítnout, ale z velké části je jednak zděděná z minulých časů, jednak je podstatnou měrou předurčována obecným politickým a kulturním vlivem státu, v němž se instituce nacházejí. V hlubší rovině vykonává centrum či centra dohled nad diskurzem, tedy v zásadě nad tím, o čem se mluví a jak se o tom mluví. Nastoluje dominantní paradigma a ovládá všechny aspekty akademické práce, od nastolování témat a způsobu jejich uchopení přes ideologické rámování akademické praxe až po její velice konkrétní technické vlastnosti.

I úspěch těch, jejichž výchozím postavením je dědičná periferie, závisí na tom, nakolik se dokážou přizpůsobit normám mocenského centra. Jinými slovy, musí bádat o tom, co imperiální centrum považuje za nosné, provádět výzkum způsobem, který centrum vymezilo jako správný či aspoň přijatelný, a hovořit o tom jazykem, jímž o tom hovoří centrum, přičemž jazykem tu nemyslím ani tak angličtinu jako konvenční vzorce uvažování, vyjadřování i samotné výrazivo.

Paradoxní přitom je, že právě na periferii, kam patříme v tomto kryptokolonialistickém systému i my, je obecně posedlost měřením vědeckého výkonu zdaleka největší a toto měření je zpravidla úzce vázáno na zisky příslušného kapitálu v pranici o mocenské pozice v mezinárodním akademickém prostředí. Scientometrie vzkvétá, stávajíc se velmi perspektivním řemeslem, a děkanáty a rektoráty bedlivě sledují kvartily, ba decily (zato toho, že můj plat spadá do desátého decilu pražských mezd, si rektorát UK nevšímá vůbec), a sčítají impakt faktory publikací. Nejcennější jsou ty publikace, jejichž hodnotu předtím uznaly autority a stanovily instituce centra, které zpravidla o periferii mnoho neví. V důsledku toho dochází k zúžení repertoáru možností vědeckého výzkumu, neboť racionální volba velí badateli přizpůsobit se zavedeným zvyklostem.

Opět na závěr zdůrazňuji, že je bezesporu důležité začlenění našich akademiků do mezinárodního vědeckého společenství, že jsou záhodny obecně vysoké nároky na úroveň vědeckých výstupů a schopnost obstát v mezinárodní konkurenci. Na druhou stranu je radno toto vše vést v patrnosti a nepředstírat, že všechno je tak, jak má být. Jestli to má vůbec nějaké řešení, nedokážu v tuto chvíli říct. Bezesporu by však bylo dobré jednak přestat věřit na vyprávěnky o rovných podmínkách, spravedlnosti a nezaujatosti, jednak poměřovat kvalitu práce akademiků i jinak než mechanickým srovnáváním se zahraničím.