Jako člověku, který o sobě někdy mluví jako o zastydlém obrozenci, a zároveň sinologovi, mi vždycky přišlo nekonečně absurdní, že mezi největší příznivce česko-čínské družby patří naši holohlaví „vlastenci“. Vrcholným představením této surrealistické frašky bylo, když s českými vlajkami vítali čínského diktátora Si Ťin-pchinga. Vyhraněně proruské smýšlení našich „vlastenců“ je notoricky známo, a byť je stejně paradoxní, nikoho na rozdíl od jejich čínského románku, zavánějícího pro ně trapného flirtováním s digitálním leninismem, nezarazí.

Těžko říct, jak může být slučitelné s vlastenectvím, podbízet se nepřátelským diktaturám, jejichž dlouhodobým cílem je tuhle zem oslabit, rozvrátit, zkorumpovat, vysát, koupit si a podmanit. Jak je pro vlastence přijatelná ochota lísat se k mocnostem, které neuznávají nic jiného než jednání z pozice síly a menšími a slabšími pohrdají a považují za samozřejmost, že si z nich udělají rohožku. A naopak z hlediska racionální argumentace nepochopitelně touží po tom, vyvázat se z nejbohatšího hospodářského bloku světa a nejmocnější obranné aliance na světě a učinit tak z naší země banánovou republiku pod rusko-čínskou kuratelou.

S levicí to donedávna bylo podobné: v teoretické rovině je bezmeznou hloupostí, pokud třeba sociální demokrat trpí sympatiemi k ČLR, tedy ke státu, který sám je ukázkovým příkladem hrubě asociálního, brutálně vykořisťovatelského a závratně nespravedlivého systému. K tomu je třeba připočíst, že se toto politické monstrum ke všemu snaží své recepty na „stabilitu“ vyvážet, za ustavičného vyhlašování již již nastávající globální dominance čínského modelu. Všude v cizině, kam šlápne, zůstává jen korupce, dluhy, vyrabované přírodní zdroje a znečištění, pochopitelně vedle politické závislosti na Pekingu. Výsledkem je celkový pokles kvality života, v neposlední řadě i s ohledem dejme tomu na ochranu zaměstnanců, mám-li zmínit aspoň jedno stěžejní téma sociální demokracie.

Potíž je, že pokud mluvíme o levici dnes, vlastně už není jasné, o čem je řeč. Žalostné zbytky stalinistické KSČM už ideově prakticky splývají s SPD. ČSSD se nachází v dolní úvrati své slávy, ale navíc řada osvědčených kádrů přešla k některému z fašizujících uskupení na pravém okraji politického spektra, čím se s konečnou platní takříkajíc odkopala. To samé platí i o intelektuálech, kteří měli k ČSSD blízko, a po šikmé ploše do téhož rohu kolbiště doklouzali i bývalí rudozelení, jako je M. Stropnický. O něčem to, myslím, dost jasně vypovídá. Všichni se nakonec sejdou na Vrabelově protivládní demonstraci, v nějakém vybraném dezinformačním sdělovacím prostředku, např. na rádiu Universum či v Parlamentních listech, nebo na podpisové listině proruské iniciativy Mír a spravedlnost.

Ze starých časů snad zbylo levicové oddělení kavárny, které se dosud zabývalo převážně nekonečnými rozbory netradičních sexuálních orientací a drobnohledným odhalováním symbolického násilí na menšinách, kde jich co našlo, a divilo se, že proletariátu hoví více nahnědlá populistická polívka. Z toho ho válka poněkud vytrhla – zvedlo hlavu od manifestů přechylování a genderově správného používání zájmen, ale nedokáže si mezi sebou zjevně udělat jasno, jestli je americký imperialismus a prohnilý kapitalismus pořád tím největším zlem na světě, před nímž nás zachrání ruská a čínská alternativa, anebo jestli to ruští borci ve své borbě proti buržoaznímu liberalismu a hrozbě rozpínavého NATO přece jen mírně nepřehnali.

V každém případě se ve svých snech o polycentrickém světě někteří alterglobalisté nápadně překrývají s akademickými úvahami ultrapravicového antisemity a euroasianisty Ladislava Zemánka (t. č. doktoranda mé mateřské FF UK) mj. ve věstníku moskevského Státního institutu mezinárodních vztahů. Ten nikoli náhodou působil jako spolupracovník „levicového“ doc. Hrubce (FiÚ AV ČR), odvolaného z vedoucích funkcí mj. pro jeho kontroverzní pročínské působení. Toto spojení dokonale ztělesňuje konečné prolnutí hnědé a rudé, kolem jejichž průsečíku obíhá nejrůznější „zmatené dobro“, nezřídka s esoterickými kořeny, a na něž se nabaluje dezinformační a protivakcinační scéna. Podobně dokonalé spojení bývalé levice a komerčního fašismu představuje prof. Drulák coby poradce J. Bašty.

Z této pervertované politické krajiny už člověku začíná jít hlava kolem. Místo „levicovosti“ a „pravicovosti“ se za dělicí čáry nově ustavily hranice mezi kritickým vyhodnocováním ověřených zpráv na jedné straně a světem dezinformací a vášní na straně druhé, mezi pocitem přináležitosti k západnímu civilizačnímu okruhu a touhou připojit se k východním revanšistickým diktaturám, mezi podporou liberální demokracie a pošilháváním po autoritářství, mezi vůlí řešit současné výzvy a nostalgií po normalizaci. A já s tím druhým nehodlám mít naprosto, ale naprosto nic společného, přestože jsem dosud volil střídavě ČSSD a Zelené a přestože celý život se svým platem na FF UK patřím do nízkopříjmové skupiny přibližně na úrovni lepší uklízečky.