Ráda vzpomínám na noci, kdy jsem stála uprostřed australské buše a nad hlavou se mi třpytila nebeská klenba s tisíci hvězd a s Mléčnou dráhou protínající celou oblohu. Zdálo se mi, že by stačilo jen zvednout ruku a hvězd se dotknout. Často si na tuhle téměř snovou dobu vzpomenu, když vybíhám večer z městského úřadu do ulic potemnělého Mníšku pod Brdy. Nejednou jsem zvedla hlavu ve snaze se na hvězdy zase podívat, jenže krása tehdejších vzpomínek se nedostavuje. Světla z okolních lamp, domů a reflektorů totiž zcela změnily noční oblohu. Jen s námahou rozeznám pár hvězd na přesvícené obloze. Namísto radosti z krásy nočního nebe ve mně tane znepokojivá otázka; uvidíme ještě vůbec v budoucnu hvězdy?

Samozřejmě že pro obyvatelé Prahy, Brna, či Ostravy není tahle otázka tak úplně nová. Jejich hvězdná obloha chudne již po desetiletí. Já ale bydlím v malém středočeském městečku ležícím na okraji zalesněných a ne moc obývaných Brd. Pohled na noční oblohu tak dokládá, že aniž bychom se nadáli, vtrhlo do našich životů světelné znečištění.

Na první pohled může světelné znečištění vypadat jako banalita, která trápí snad jen fanoušky astronomie, romantiky, nebo zamilované dvojice objímající se pod hvězdnou oblohou. Kéž by to tak bylo. Ve skutečnosti se jedná o velký a všeobecně přehlížený problém, který se dotýká nás všech. Stačí se začíst do lékařských a vědeckých studií, které dokládají neblahé účinky světelného znečištění na naše zdraví. Nadměrné množství světla, kterému jsme v noci vystaveni, totiž snadno rozbije náš cirkadiánní rytmus. To má za následek nespavost a s tím spojený pocit únavy, sníženou pozornost i výkonnost. Následné problémy se spánkem jsou i jedním z významných spouštěčů cukrovky, obezity a pravděpodobně i rakoviny. Ať chceme nebo nechceme, nadměrné množství umělého světla tak ovlivňuje naše zdraví.

My lidé máme možnost se před světelným znečištěním a jeho dopady na naše zdraví bránit, například pořízením zatemňovacích rolet, takže se může dostavit mylný pocit, že problém je tím vyřešen. Jenže opak je pravdou. Za našimi okny je totiž svět, do kterého naše obydlí a města svítí jako o život. Tenhle svět je přitom plný různorodých organismů, které jsou, podobně jako my, evolučně adaptováni na střídání světla a tmy. Řada živočichů, například nočních motýlů, totiž využívá pro svou orientaci v prostoru odražené světlo Měsíce. Svítící město je ale pro ně doslova smrtelnou pastí nedozírných rozměrů. Každá lampa či svítící poutač představuje neodolatelné lákadlo, ke kterému se vydávají. Následně kolem něho krouží a to do doby, než padnou vyčerpáním na zem. Tam buď zhynou vysílením, či jsou chyceni predátory. Vědci odhadují, že až jedna třetina nočních motýlů se tak nemusí dožít rána. Ve vědeckém světě se proto kvůli světelnému znečištění už dávno mluví o hmyzím armageddonu.

Hmyz je přitom klíčem k udržení ekosystému, na kterém je člověk bytostně závislý. Hmyz je totiž na počátku potravního řetězce, je důležitou součástí v koloběhu života řady rostlin, opyluje je. Navíc světelné znečištění má dopad i na rostliny samotné. Pěkně to ve svém příspěvku shrnuje doktorka Hana Konrádová z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, kde uvádí, že světelné znečištění i u rostlin ohrožuje správnou synchronizaci přirozených rytmů s vnějším prostředím. To pak vede k tomu, že rostliny si nesprávně vyhodnocují roční období, což pro ně má neblahé důsledky. Například na jaře předčasně rostliny raší, což vystavuje mladé výhony zvýšenému riziku omrznutí.

Je tak na čase jednat a pokusit se světelné znečištění začít krotit. Pokud to neuděláme, hrozí, že se nám to nepříjemně vrátí. Ať už na kvalitě našeho zdraví nebo na stavu okolních ekosystémů. Prvním krokem k nápravě neutěšeného stavu by byla redukce světla, které každou noc do krajiny vypouštíme. K tomu bude ale potřeba změnit přístup k osvětlování našich sídel. Bylo by vhodné, aby se do našich ulic instalovalo jen takové veřejné osvětlení, které svítí správným směrem – tedy dolu na chodník, nikoliv na všechny strany – a má jen takovou intenzitu, kterou v místě skutečně potřebujeme. Není snad nutné, aby všude bylo v noci světla jako ve dne. Současně by bylo potřeba – a tady můžeme čekat kámen úrazu – aby instalaci šetrného veřejného osvětlení podporovaly i patřičné úřady státní správy. Máloco je totiž tak frustrující, jako když se vám podaří šetrné osvětlení nainstalovat, načež se následně dozvíte, že se bude muset zrušit, protože nevyhovuje normě! A jak dokládá ustanovení mezirezortní skupiny Ministerstvem životního prostředí ČR, světelné znečištění je skutečně obrovský problém naší technicky založené civilizace.

Pojďme to změnit a tím vrátit hvězdy na naší noční oblohu!