Budím se za tmy v hotelovém pokoji daleko od svých tří dětí a manžela. Moc ráda bych si přispala a zahnala spánkový deficit, dnes ale nemohu. Rychle proběhnu koupelnou a než se rozední, jsem na cestě.

Jakožto členka organizačního týmu zajišťující sjezd Strany zelených mám povinnosti. Postarat se o hosty, kteří na sjezd přijeli; naše senátory, zahraniční politiky, některé naše bývalé předsedy. Ti všichni se dnes do Ústí nad Labem sjeli, aby s námi oslavili 30 let českých Zelených. Potřásání rukou, úsměvy, krátké rozhovory vyplňují ráno. Na vlastní emoce není čas – a že jich v průběhu dne bude.

Než se naději, je sjezd zahájen. Úvodní slovo dosluhujícího předsedy, gratulace hostů k výročí a záhy se rozjíždí diskuse o jednacím řádu i o způsobu volby. Volíme si totiž nové vedení. Tehdy to na mne padne. Dostavuje se nával emocí, které ráno ustoupily povinnostem. Nervozita se střídá s radostným očekáváním. Snažím si utřídit myšlenky. Vím, že půjde o hodně. Měla bych se soustředit na dopolední program, ale vzrušení mi to nedovolí.

Pauza na oběd. Procházím aulou a zdravím se s řadou lidí, z nichž mnozí se za ty roky stali mými kamarády. Opět jsem ve víru drobných konverzací i diskusí o budoucnosti Zelených. Je až k nevíře, kde se v nás bere ta vnitřní energie něco udělat se špatnými preferencemi. Cítím obrovské odhodlání vrátit Zelené do Sněmovny.

Pauza končí, vracíme se do sálu. Čeká nás volba spolupředsednické dvojice. Sedám si, ale jen na krátko. Za chvilku totiž slyším své jméno, jdu k řečnickému pultu. Nadechuji se, zaháním trému a… . Přednáším svůj kandidátský proslov na spolupředsedkyni Zelených. Těch 12 minut uběhlo jako nic. Kolotoč v hlavě skončil, napětí opadá. Odpovídám na dotazy z pléna a za chvilku se rozbíhá moderovaná diskuse s ostatními kandidujícími. Diskuse končí, jde se hlasovat.

Volba je tajná, tentokrát tak v sále nevyroste les rukou se zelenými lístky. Chvíle napětí je delší, než se čekalo. Omylem bylo totiž vydáno více hlasovacích zařízení než bylo zapsaných delegátů. Naštěstí se podaří nepodepsané delegáty najít. Sál utichá, všichni visíme na rtech předsedy hlasovací komise.

Ozývá se bouřlivý potlesk. V první moment tomu nevěřím, ale zaznělo mé jméno! Právě mne zvolili za spolupředsedkyni Zelených! Cítím radost, úlevu a dojetí. Moc všem děkuji. Za pár chvil se ozývá hlasitý potlesk znovu – to, když je vyhlášeno, že za spolupředsedu byl zvolen Michal Berg. Trochu se mi třesou kolena, když současně scházíme po schodech auditoria dolů na pódium a tam se spontánně obejmeme. Jsme rádi, že budeme na restartu Zelených moci pracovat zrovna spolu.

Než se nadějeme, stojíme před televizní kamerou, poskytujeme náš první rozhovor. Následuje pauza na večeři, během které jednáme se spolupředsedou Evropských zelených Thomasem Waitzem o možnostech pomoci zahraničních Zelených těm českým. Utíká to rychle, musíme se vrátit do sálu. Čekají nás volby předsednictva. Poslouchám kandidátské projevy a tentokrát se plně soustředím. Vír myšlenek utichl. Hlasujeme a první den sjezdu končí. Výsledky se dozvíme zítra.

Přesouváme se do komunitního centra Hraničář na společný večírek. Pro mne je ve znamení gratulací a děkování. Moc si vážím důvěry, kterou jsem od Zelených dostala. Začíná na mne dopadat neskutečná únava, ale ještě musím navštívit stůl středočeských Zelených a poděkovat jim za podporu. Právě oni mne k Zeleným přivedli.

Je pozdě. Musím jít spát. Cestou na pokoj je radost z úspěchu pomalu nahrazována myšlenkami na povinnosti, které mne v pondělí čekají v mé kanceláři starostky. Na pokoji ulehám a okamžitě usínám – víc toho v tenhle den už prostě nezvládnu.