Nedávno jsem psala o strohém přístupu ministra zdravotnictví k medičkám a medikům, které povolával do služby národu. Ministrův neosobní tón byl ale nakonec na celé věci to nejmenší. Jak se následně ukázalo, v důsledku povolávacího rozkazu se studentky a studenti medicíny ocitli ve velké nejistotě a hrozí, že se záhy mohou dostat do velké finanční tísně. Ale vezměme to popořádku.

Povolat medičky a mediky do služby mohou hejtmani a pražský primátor. Někteří už tuto možnost využili a někdy bohužel zvolili ještě ostřejší tón komunikace než ministr zdravotnictví. Dostal se ke mně povolávací rozkaz hejtmana Moravskoslezského kraje, ve kterém stojí „neprodleně“, „povinnost“ a „nařizuji“. Neopomíná také zmínit, že v případě neuposlechnutí hrozí pokuta ve výši až 50 000 korun. Naopak v něm chybí formulace, které by v dnešní situaci byly na místě, jako je: „prosím“, „děkuji“, „vážím si“, nebo třeba informace o výši odměny za práci, kterou mají medičky a medici vykonávat. Mnozí z nich totiž vedle náročného studia zároveň pracují, aby pokryli životní náklady spjaté se studiem. Povolávací rozkaz je ovšem nadřazen všemu ostatnímu a student jej musí poslechnout. Zaměstnavatel je povinen studenta uvolnit, už mu ale nemusí hradit ušlou mzdu. A tady nastává potíž.

Studentky a studenti, kteří jsou povoláni do služby vlasti, mají za svou práci dostat odměnu odpovídající výši běžného platu za danou práci. Potud dobré. Problém spočívá v tom, že tato odměna má být vyplacena až po skončení nouzového stavu, přesněji řečeno do šesti měsíců po jeho skončení. Zatím není jasné, jak k tomuto potenciálnímu problému kraje přistoupí. Již teď je však zřejmé, že pro řadu mladých lidí, kteří na základě nařízení nastupují do přetížených zdravotnických zařízení, to může být existenčně ohrožující záležitost. Z čeho budou platit základní výdaje, jako je jídlo, kolejné, případně náklady spjaté s dojížděním do nařízeného zaměstnání? Co když je jejich rodina nemůže podporovat, protože se sama propadá do finanční tísně?

Řada studentek a studentů již v nemocnicích nebo na hygienických stanicích pracuje. Někteří vytrvale pomáhají už od jara, jsou zapracovaní do stávajících kolektivů, rozumí běhu místních oddělení a nemocnice si je chválí. I tak ale mohou dostat povolávací rozkaz, samozřejmě na jiné místo, než kde doposud pracovali. Již nyní dochází k tomu, že se o ně přetahují nemocnice z míst, kde reálně bydlí a studují, s nemocnicemi z krajů, kde mají trvalé bydliště. Ty druhé vyhrožují výší zmíněné pokuty, aby si „urvali“ svou pracovní sílu.

A je tu ještě jeden problém. Studium běží zvesela dál i v době nouzového stavu. Přednášky probíhají distančně, praktická výuka na osobní bázi, prací v nemocnicích ji nahradit nelze. Pokud se jí student/ka nemůže zúčastnit, škola je schopná maximálně docházku odložit. Tím se ovšem prodlužuje celková doba studia… . Netvrdím, že požádat v době nouzového stavu o pomoc medičky a mediky i další student(k)y zdravotnických oborů, pro které vyhlášení pracovní povinnosti platí také, je špatně - určitě není. Už před vyhlášením nouzového stavu v nemocnicích pracovalo minimálně 300 z nich, sami se v rámci jednotlivých fakult začali úspěšně koordinovat a i díky tomu je pro nemocnice snazší potřebnou pomoc poptat. Mladí si evidentně uvědomují závažnost současné situace, včetně své společenské zodpovědnosti, a to i bez nařízení státu.

Zaslouží si však, aby s nimi stát jednal jako s lidmi a vytvářel jim odpovídající podmínky. Neměl by proto například dopustit, aby se následkem povolávacího rozkazu ocitli studenti na mizině. Měl by jim vyjít vstříc ve studijním plánu. Mohl by jim dokonce i poděkovat (!), aniž by pozapomněl, že vděčnosti se nikdo nenají. Je opravdu potřeba, aby se Ministerstvo zdravotnictví těmito podněty zabývalo. Nelze chtít všechno a nenabídnout za to nic. Současný přístup státu si studentky a studenti nepochybně dobře zapamatují a vybaví se jim ve chvíli, kdy se budou rozhodovat, v jaké zemi chtějí trvale žít a pracovat… . O budoucnost českého zdravotnictví se tedy hraje právě tady, právě teď.