Začouzené kavárny, šachové partie, politika na paškále se zahrádkou na účtu, intelektuální debaty o nesmrtelnosti kočky, duch starého města pražského, i taková je Praha.

Obětí, zázračný lektvar, kouzlo okamžiku. Jedna duše cítí esenci té druhé, spojení duší, které na kratičký okamžik plují spolu tou řekou času a všechno je jakoby jedno, znovu naváží se prasklé struny. Jakoby se v tu chvíli smázla všechna nedorozumění a sváry, jedovaté pěny v afektu vypuštěné do éteru..., na moment nastane naladění na stejné vlnové délce, bez ruchů, bez předsudků, mindráků, bez píčovin. Všechno zdánlivě důležité se smazává, dvě duše jedna jsou. Jestli tohle platí i mimo to a jak dlouho „poté“ to je ve stejné rovině, záleží na pevnosti pouta.

Ale existují obětí různého typu. Ta sexi, ta od těch nebližších, rodiny a přátel a pak taková ta pražská. Pracovně jsem si to nazvala jako pražský folklór. S těmi je ovšem svízel. Poustevník pocházející ve srovnání s Prahou dalo by se říci z odlehlých končin, kde i podání ruky může znamenat přátelství na život a na smrt, doputujíc do velkoměsta může být nemile překvapen. Trvá roky, záleží na povaze poutníka, než pochopí, že specielně v Praze, ne každé obětí znamená přátelství, patří to k místnímu folklóru, že se lidé obejmou, když se někde potkají, trochu takový americký styl. Také se ptají, jak se máš, ale vlastně je to ani moc nezajímá, je to konverzační prvek. A správná odpověď je něco ve stylu, díky jsem happy, úplně v ouklendu. Jiná odpověď je společensky neúnosná. Když začnete vyprávět nějaké podrobnosti, lidé si za vašimi zády vyměňují rozpačité pohledy a klepou si na čelo, myslí si, že jste blázen.

Pak přijde období, kdy poutník toto již vnímá a už si začne pomalu myslet, že to již dokáže rozeznat, co je doopravdy a co je prostě jen tak. A přesně ve chvíli, když si člověk, ukolíbán sám sebou začne myslet, že něčemu rozumí, přijde záhlavec. Ty jsou prospěšné, posilují a přispívají k tomu, aby se člověk probral a znovu se postavil nohama na zem. Poutník by se měl radovat, protože ještě horší, než žít bez jednoho přátelství, je žít v bludu. A konec konců, byla by to nuda, bez kotrmelců a natlučumáků...

Oproti tomu, člověk, který jej iniciuje lehkovážně, i když to myslí dobře, ten si také na sebe plete bič. Občas se totiž najde blbec, který tomu uvěří, propadne kouzlu okamžiku. Proti takovému pitomci je pak třeba sebrat sílu a říci mu to do očí a nebo, když žijeme v iluzi, že nechceme ublížit, v iluzi proto, že každý si většinou ubližuje sám, zamkneme dveře na petlici, postavíme „čínskou zeď“, neviditelnou, ale přesto existující, o kterou pak dotyčný zakopává a naráží tak dlouho, dokud nepřijde sám na nesmyslnost svého konání. Tento proces může být různě dlouhý, závisí na vytrvalosti, délce vedení..., u obzvláště tvrdohlavých se to může protáhnout až na několik let.


Je to dost o tom, jak a s čím jde duše na paškál. Každá se asi může někdy octnout na jedné straně té čínské zdi, nemůže se proto žádná duše zlobit na jinou. Nejsou duše lepší a horší, jen v proudu času se někdy míjí na tom pražském rynku, zakopávají o sebe a třeba se nakonec potkají někdy jindy. A když ne, tak je to také dobře, protože v životě se nic neděje náhodně, vše je jak má být...:-)