Ti nejlepší byli v KSČ !
Proklamuje Jan Fischer na jednom z nálože versí svých mega billboardů.
Cestou necestou
Tam, do lesa, tam chodím v poslední době hledat klid a znovu nabírat síly. Tady, nalézám rovnováhu, daleko od všech Ipadů, Iphounů, Steva Jobse, všech krizí světa, a všelijakých smutných událostí, kterými nás v poslední době krmí některá média, a které jakoby se měly dotýkat nás všech osobně, až si člověk může málem klást otázku nad svým svědomím, že necítí dost silnou lítost, když asi celý svět ano, vezme-li se v úvahu, co se na nás řítí z medií v podobě otázek a diskusních pořadů na téma, co teď bude ? Málem by se dalo uvažovat o tom, že asi nastane konec světa.
Všichni jsme součástí věcí veřejných
před několika lety jsem měla možnost nahlédnout do obýváku dění jednoho spolku (než mne vyhodili). Děly se tam věci, které mne zděsily. Od intrikánství, přes amaterismus umožňující tím větší manipulantství, přes slabošství, ambice neuspokojených frustrátů, až po obrazné upalování čarodejnic, kdo nehraje s námi, hraje proti nám, kupředu levá! Davová psychoza... Říkala jsem si tehdy, tohle je strašlivý průser. To není nějaká mimóza, tohle je vzorek! A když toto je vzorek, potěš nás ... Psalo se jaro 2005.
Proč toto píšu. To, co se už dlouho děje v české politice, není někde na Marsu. Nestačí přepnout knoflíkem tv na méně zvracecí kanál a zábavnější telenovelu nebo reality show. Jsme to my ! A tudíž nestačí ukázat prstem na „viníka“. Není to tak, že jsou zde oni, ti vyvolení, a my, v podzámčí. Všichni za to neseme, v závislosti na své vlastní výbavě, svých osobních možnostech, síle a schopnostech menší či větší odpovědnost.
Přišel čas tvrdé dřiny...
Takhle ne.
Co mne nejvíce nadzvedlo a co považuji za nepřijatelné. Vzhledem k množství diskusních příspěvků na můj předchozí text , a své omezené kapacitní možnosti na všemožné „ohlasy“, odpovědět, rozhodla jsem se ještě k navazující reakci.
Děkujeme, chcete-li, odejděte
Doktoři půjdou do nebe. Všichni? Myslím, že všichni asi ne, u některých si skutečně nedovedu představit, že by tam byli společně s mým tatínkem. I když prospějí nám svým způsobem všichni. I všichni ti, kteří s veškerou láskou a péčí vykonávají tuto těžkou profesi, kterých si nesmírně vážím, a budou ji vykonávat i nadále, tady u nás, a koneckonců i všichni ti, kteří nás opustí s vidinou lepšího výdělku v zahraničí.
Země pláče, volá o pomoc
Živý kocour v marinádě připravený na gril kdesi v USA v kufru auta, lidé (hyeny) fotící si na mobil dívku v agonii dodýchávající v kaluži krve po skoku z okna na chodníku v Británii, hořící Rus, Ukrajina omezí vývoz obilí, záplavy v Asii, na krajinu, ze které pocházím Děčínsko! a Liberecko možná opět udeří deště a s ní další velká voda, pročítám si dnešní zprávy...
Na Šancích, aneb abychom si nedali vlastňáka!
jako mávnutím kouzelného proutku vše se rázem změní, máme šanci pomoci překopat tuhle zemi od základů, když půjdeme všichni k volbám! A konečně tu nastane ráj na zemi..., lze mezi řádky vyčíst z některých komentářů.
Kuna je roztomilé zvířátko
ovšem usmyslí-li se zabydlet u vás doma na půdě, máte rozhodně o zábavu postaráno. Nadělá kraválu, že by mohla v tomto zdatně konkurovat demoliční četě, o opilci ani nemluvě. V prvním okamžiku je člověk překvapen, co se to děje, kdože to haraší na půdě. Nejdříve sáhnete po kuchyňském noži, pří větším lomozu a dalších lotrovinách, nemáte-li doma jinou zbraň, sáhnete po sekeře a zasteskne se Vám po mnohokrát nabízené tatínkově vzduchovce, která coby 150 km daleko uložená kdesi v garáži je Vám v tu chvíli akorát tak houby platná. Myslíte si totiž zpočátku, že vás navštívila horda lupičů nebo nějaké strašidlo.
Hornický speciál z Ústí nad Labem
Zítra ve středu 21. dubna 2010 se z Ústí nad Labem bude vysílat pořad - Otázky Václava Moravce speciál z Domu kultury Ústí nad Labem. Na webových stránkách čt24 se o tomto pořadu uvádí: „diváci a novináři se budou politiků ptát za vás proč bychom měli volit právě vaši stranu, jak budete pracovat pro nás voliče, pro ty, kteří vás platí?“. Já dodávám, máme-li možnost se ptát, ptejme se, nečekejme, že to někdo udělá za nás.
Mys Dobré naděje - Kozí
V dobách mládí mých babiček, kuřata, nechována v době té na pásech velkovýroby, nebyly na trhu moc k dostání, spíše jste nějaké mohli vyloudit od místního hospodáře. Místo kuřat tak lidé jedli třeba holuby, a ty si buď nalovili sami a nebo na místním trhovišti. Tvaroh si kutili doma, babička Marie na svém statku tloukla máslo pro lidi z okolí, a Růženka si ho pak ve městě obstarala na trhu. A protože v té době neměli doma lednici, skladovali kostku másla v hrnci se studenou vodou ve spižírně. Nebyl to ráj na zemi a pečení holubi nelétali sami do huby, jako ani dnes, ale jídlo bylo zdravé. V místním koloniálu, kam se vyráželo zásadně s košíkem jste za pár fufníků mohli dostat jen zemědělské a ovocnářské výplody, které dnes označujeme přívlastkem Bio. Jiné nebyly k dostání, o geneticky modifikovaných potravinách se babičkám ještě ani „nesnilo“ a jako hnojivo, světe div se, sloužil hnůj! Což mělo výhodu tu, že hnůj, který zvířata a lidé nakydali se zároveň zužitkoval.